Dovolená, to je to, nač se pracující člověk velmi těší. Já mám to štěstí, že je mi práce i potěšením, ale stejně je fajn se jednou za čas odstřihnout na déle, než prodloužený víkend. Přirozeně jsem si představovala, jak se vyvalím na pláži, nejlíp někde v Dubaji na umělém ostrově, otevřu knihu a oddám se snění. Pak ale přišel Honza a odprezentoval mi svůj návrh. Etapový přeběh Pyrenejí, jen 250km a nějakých 15 000m převýšení – ve dvojicích.
V tu chvíli mi naskočil obraz z loňského záři, kdy se H. vrátil z TransAlpin Run ve stupni značného opotřebení. Diagnóza – akutní zánětem holení, následovala 2 měsíční běžecká invalidita. Nejvíc kilometrů v kuse jsem doposud uběhla na P100. Šlo to jako po másle, jenže pak mi koleno naznačilo, že se mu to zas tolik nelíbilo a taky se z toho 2 měsíce dávala dohromady. Logicky jsem pak k naší dlouho plánované běhací dovolené přistupovala s drobnými obavami.
Nakonec jsem s pár podmínkami souhlasila. Rozbili jsme prasátko a místo nového gauče koupili 2ks startovného. Pravda 900E na jednoho není málo a tak jsem byli moc rádi za výpomoc od Hanibalu a s díky ji přijali. Nutno podotknout, že i když je to relativně dost, tak to za to stálo. V ceně bylo zajištěno prakticky vše. Kupovali jsme pak už jen letenku a na místě utráceli jen za odpolední kávičky a za zmínku stojí i vykoupení jedné z milionu lékáren v Andoře (1% daň na léky, resp. kosmetiku nešlo odolat).
Honza už to podrobně sepsal tady. Já to vezmu tady celé ještě jednou pěkně popořádku. Kdyby se Vám nechtělo číst, tak je u každé etapy krátké video, skvěle dokumentující o co šlo. Celý týden s námi totiž trávil David Arino a jeho dron. Každý den po několikahodinové šichtě v horách sestříhal super záběry z uplynulé etapy a my si je pouštěli večer na dobrou noc.
Krom strachu z opotřebení tělesné schránky jsem měla trochu obavy, jak ten nonstop běh spolu přežijeme. Dobře, přiznávám bez mučení, bylo pár okamžiků, kdy bych ho nejraději poslala k šípku a situace se nejednou teatrálně vyhrotila. Kopce byly ale naštěstí tak dlouhé, že jsme nahoře nevěděli, kvůli čemu jsme se dole pohádali. Brangelina je minulostí a tak níže nabízím kvalitativní náhradu 🙂
sobota – Etapa 0
H. naplánoval cestu z Prahy do katalánských Pyrenejí na minuty přesně. Vše vycházelo podle plánu a my se ze vzduchu plynule přemisťovali do útrob Barcelony, pak zas na povrch, abychom se pokochali 2 hodinovou vyhlídkovou jízdou lokálním vlakem z města u moře až do vysokohorského cíle cesty v Ribes de Fraser. Na společné večeři organizátorů, závodníků a dobrovolníků se dozvídáme, že závodit nás bude opravdu jen 11 týmů (z toho 2 zahraniční – my a 3 členný izraelský výběr, zbytek jsou místní). Mixové týmy byly 3 a holky se odvážily jen 2. I přes relativně malou účast se organizátoři – dva nadšení mladíci – rozhodli akci spustit a díky pomoci rodinných příslušníků a celkem 60 dobrovolníků mohli slavnostně zahájit 1. ročník PSR.
neděle – 1. etapa: Ribes de Fraser – Queralbs (35,3km/2150m+/5:19)
Budíček v 6:00 a nebyla bych to já, aby mě něco nebolelo, jen pro sichr Honzovi oznamuji, že mě tahá pravé stehno (ona ta Kima asi dala trochu zabrat). Následuje společná snídaně. Zvykám si na španělský způsob stolování, kdy se na stolech objevuje a mizí všechno možné. Ve stavu mírné rozespalosti a bez čoček sáhnu vedlesedícímu klukovi do talíře a chystám se spořádám jeho toast. Honza dělá, že mě nezná, já se vřele seznamuji. Učíme se předstartovní rituál balení batůžku, hygieny, pár minut spánku a v 7:45 přesun na start.
Záhy po startu zjišťujeme, kde je naše místo. Tým Tuga Active – Ragna Debats (má skoro stejně i-tra bodů jako Honza) a Pere Aurell (má 2x objemnější stehno než Honza) se nám tempem 4min/km do kopce nenávratně vzdalují. My si klušem pohodičku, odhadujeme naše možnosti, ladíme tempo, zvykáme si na netypicky parné zářijové podnebí a upravujeme pitný režim. Honza nafasoval GoPro a tak poctivě natáčí úplně vše. Ale úplně vše, až zapráskal celou paměť.
Vydrápeme se na první kopec a první horskou pyrenejskou louku. Široká vlnící se pláň, vysoko nad obzorem. Nádhera, po tomhle se, s zatím čerstvými nohami, běží samo.
Druhá půlka trasy je mírně technická, lochneska nahoru a dolů. V jednom místě dokonce narazíme na řetězy, a to nám jde. Do cíle dobíháme bez viditelných ztrát na hezkém druhém místě. Dle rad místních fyzioterapeutek skáčeme do ledové tůňky a zahajujeme tolik potřebnou regeneraci. V cíli jsou pro nás přichystány hromady jídla a všichni nás mile opečovávají. Zvykáme si na masáž a pak už šup rychle na pokoj, sprcha, siesta, dohodnutá kávička, večeře, brífing s informacemi o další etapě, video na dobrou noc a spát. Na H. jsme milá a moc mě to tady baví.
pondělí – 2. etapa, Queralbs – Puigcerda (38km/1600m+/ 5hod)
fb: Je tu teplo, velké teplo. Krásné výhledy na nekonečně rozlehlé hory. Málo lidí a spousta krav. Zjistila jsem, že moc nevím co dělat, když se proti mě rozeběhne půltuny živé váhy. Já se zastavila, kráva naštěstí taky. Jeník si prozpěvuje, mě je už malinko bolí nohy, ale jdeme dál a hezky si to užíváme, i když nám první tým Tuga dnes nadělil další hodinu 🙂
H. se naučil ovládat kamerku a místo videí zběsile fotí. Dělám, že běžím. Útok krávy odvrácen, nohy v cajku, cíl chutná báječně.
K večeři si vyslechneme povídání Emmy Roca. Mluví španělsky, rychle, důrazně a jestli se smála, tak jsem si toho nevšimla. Rozumím sice jen každé třetí slovo, ale H. přestává žvýkat a viditelně bledne, tak tuším, že to je vážné. Emma je biochemička a tak moc dobře ví, co se s tělem děje při ultramaratonech. Shrnula bych to takto:
- Tour de France je proti etapáku pohodička, proto jej nikdo neběhá
- od 4 dne tělo neregeneruje
- pokud pijeme málo jsme mrví,
- pokud pijeme moc jsme mrtví
- to samé platí o jídle
- a o spánku
Večer jsem se chystala vyzkoušet TerraClaw250, čekala nás dlouhá, horská etapa. Doposud jsem běžela v nových Trailtalonech250, které jsou hodně široké a pohodlné. Jenže, ouha, já se do druhých bot prostě nenasoukala. Nateklo mi úplně všechno. Ani ledová sprcha nepomáhala. Nadruhou stranu jsem aspoň zapomněla na to pravé stehno.
úterý – 3.etapa, Puigcerda – Encamp (48km/2500m+/ 8:10)
fb: Krása nesmírná, vylezli jsme vysoko a tam se kochali. Mě už moc nohy neslouží a tak jsem za ty výhledy byla ráda dvojnásob. 17km seběh do Andorry to byl čistý masochismus, ale přežila jsem. V cíli jsme skočili do řeky a pak se nechali namasírovat ledem, jak nám včera u večeře poradila Emma Roca. Zítra máme jen 22km a 2000 vertikálně 🙂
Bála jsem se, tahle etapa byla dlouhá, královská. Beru hůlky, budou se hodit. Stačilo zdolat první kopec a o výjimečnosti téhle etapy jsem se ještě utvrdila. Zelené louky, potoky vody, koně a modré nebe, nádhera a pastva pro oči. H. si vzpomněl, že v těch místech před 2 lety trpěl na Rondě a tak neúnavně popisuje každý strom, kterak se o něj opíral, jak moc zle se cítil a kolik cm nad zem ještě zvládal zvedat nohy.
Ubíhá to rychle, jenže moje nohy se taky přibližují stavu, který přestává být komfortní. H. mě uklidňuje, že teď už to bude jen z kopce Tuším, že trochu kecá, ale zatnu zuby a ploužím se za ním. A co víc, ztrácíme náskok na krvelačné Basky, který jsme nasyslili v první půlce. H. se rozhodl závodit, já už nemůžu a si chvíli vyjasňujeme priority.
Sbíháme s lesa, hodinky mi ukazují 45km, mělo by to být už jen kousíček do cíle, jenže není, ještě 5km a 300m dolů. Informace tohoto charakteru mě ve chvílích psychické nepřipravenosti dokážou zákonitě rozsekat, auau. H. slibuje hory doly a tak se na ty poslední metry ještě kousnu. Vyměňte mi někdo stehna, prosím.
Další krize překonána, konečně vidíme Encamp a cíl. Baskové minutu za námi, dneska to bylo o fous, naposledy druzí. Fyzio holky nastupují s trumfem – masáž s ledem. Slast. Dnes mě pro změnu tahá levé stehno, a tak i večer trávím ve sprše a usilovně leduju. H. mě chlácholí, že to přeběhám. Těším se na 4. etapu, nejkratší, tranzitní, ryze andorskou.
středa – 4.etapa, Encamp – Arinsal (20km/1900m+/3:24)
fb: Dneska to mělo být odpočinkové proběhnutí přes 2 kopce. Slunce sice pořád pere, ale už ne tak silně a vlastně celá etapa dnes vedla lesem, tak aspoň v tomhle směru to odpočinek byl. Kdyby se ovšem Los Vascos Mikel a Txemma, jenž jsou nám v patách, nerozhodli závodit. Jenda by si dal říct, ale moje stehna zaprostestovaly a do seběhů jsem je nepřemluvila k spolupráci. A tak jsme dnes doběhli na 3. místě. Celkově plníme stále zdatně roli komparzu pro Ragnu a Pera (Tuga active team) a držíme 2. pozici.
Nemám co bych k tomu dodala, snad jen, že jsem byla už dost unavená. Stehno tahat přestalo, začaly mě bolet obě stejně. Taky nechápu, proč do všech hotelů cpou televize, H. ji neustále zapíná a dožaduje se Vuelty. Já praktikuji siestu. Spím 2 hodiny. Ragna s Perem ne, provokují a korzují s kočárkem po vesnici. Večeříme v místní radnici a dostáváme památeční trička.
čtvrtek – 5.etapa, Arinsal – Tavascan (34km/2600m+ /6:25)
Dneska nám kluci španělští naplánovali krásný výlet přes nejvyšší body celé trasy. A to vše skrz srdce Pyrenejí, přes krásné louky s nádechem Alp, kolem jezer, prostě nádhera. Včera jsem si myslela, že mě bolí nohy. Na to jsem zapomněla na konci prvního stoupání, kde mi zčistajasna došlo. Energie nula. Hlava nefungovala a tak sem tam seděla cucala gel a sledovala jak se nám Los Vascos vzdalují. Pak jsme seběhli kousek níž a najednou vzkříšení. Nebolely mě nohy, hlava nic. A tak jsme to znova nakopli a bylo to super.
Etapy byly poskládány moc dobře. Horské, tedy chodecké se střídaly s tranzitními, bežeckými. Dnes to mělo být zas vertikálně a vysoko. Nejvyšší bod 2 700 m.n.m. Startujeme klasicky do kopce, ale už od začátku cítím, že to není ono, Baskové jsou nám v patách, vtipkují. H. začíná vyšilovat. Ono se mu to nezdá, my opravdu spíš stojíme než jdeme. Pořád se ptá “jsi ok, jsi ok, jsi ok?!?” Já zas začínám šílet z něj. Mezi výdechy syknu, že “ano”. Pak se chci napít, skloním hlavu a jejda, asi zas tak úplně ok nejsem, když sedím na zemi. Baskové mizí z dohledu a mě je dobreku.
A tak tam sedíme a přemýšlíme jak dál z této svízelné situace. Nabízí se varianta ještě větší turistiky, než doposud. To má ovšem svoji stinnou stránku – čím později přijdeme do cíle, tím míň času na siestu. A navíc ani mě by vlastně nebavilo to jen tak bez závodních ambicí šmrdlat. Předchází nás i 2. mix tým Tuga a v tu chvíli už regulérně brečím. Tisíckrát si můžu říkat, že o nic nejde, ale vysvětli to mozku bez kyslíku.
V survival modu to doklepu do sedla a pak vražedným seběhem po jezdících kamenech dolů do dýchatelné nadmořské výšky. Tam ožiju. Zahajujeme stíhací jízdu za Basky. H. nechápe a bez ptaní na můj aktuální stav ťape. Do cíle v malebné vesničce Tavascan dobíháme šťastní, že jsme to zvládli. Nohy bolí pořád stejně, tuhnou kolena.
pátek – 6. etapa, Tavascan – Espot (34km/2600m+/5:19)
video, strava
fb: Stejné parametry jako včera, o hodinu lepší čas. Dneska to bylo hodně bežecké s vloženým vertikálním kiláčkem na 12km. Ze začátku nám (mě) to šlapalo parádně, i na ten kopec jsme vyfuněli v obstojném čase a na chvíli oněměli nad těmi výhledy. Dneska se taky mělo změnit počasí a začít pršet, mraky sice byly, ale jinak dusno a vedro jak v prádelně. Tahle etapa aspiruje na tu nejupocenější 🙂 V seběhu se to pak nějak zaseklo (já) a Bascové šli s šíleným výrazem v očích před nás. Už jsme je nedohnali. Smázli na nás ztrátu o 5minut, ale to neva, protože jsme si to zase náramně užili, hlavně v cíli a na siestě.
Po včerejší krizi jsme se s H. konečně sladili. On už se neptá každou minutu na můj stav a jde se jen podle mě. A jde nám to náramně. Překonáme vertikální kilák. Seběh a následný doběh do Espotu už mi pranic nechutnal. Ty etapy se začínají prodlužovat a konce nemají konce.
V cíli je zase krásně. Zrovna když se pakujeme na pokoj, začíná drobně pršet. Siesta s bouřkou za okny je dnes zasloužená. Bolí mě už celý člověk.
sobota – 7. etapa, Espot – Vielha (44km/2200m+/ 7:17)
fb: Konec, finito, 250km a 15000m převýšení přes Pyreneje je za námi. Bylo to úchvatné a poslední den byl jednoduše spektakulární. Korunovaný 26km a 2600m negativního převýšení. S Los Vascos jsme svedli vyrovnaný souboj a do seběhu se pustili společně. Na mě už to ale bylo krapet moc a la muerte přišla dřív než bych si přála. Nakonec jsme to silou vůle doťapali 10min za nimi. Celkově jsme uhájili druhé místo, za Ragnou a Perem, kteří jsou prostě z jiného světa. Jsem zvědavá, kdy se zase zajdu proběhnout, mi to teď na chvíli stačilo.
Tahle etapa nebyla ani krátká, ani lehká. Procházeli jsme místy, která jsme znali z Buff Epic Trail. Potřetí za 2 roky jsem si dala lahodný horský ovesný koláč na chatě Refugio Saboredo. S Basky jsme svedli urputný boj. H. vyrukoval s teorii zkrácení trasy o finální seběh. Teoreticky jsme po 20km měli končit na Ref. Saboredo ve výšce 2600 m.n.m. Moje tělo to vzalo za hotovou věc a na těch 25 km po nekonečné mírně klesající šotolinové cestě už nebylo připraveno. Doufala jsem, že zvládnu v pohodě běžet 5min/km, ale ona ta energie docházela rychleji než jsem stíhala doplňovat. Shodli jsme se, že cíl mohl být klidně už v první vesnic. Posledních 15km, to už byla moje jedna velká krize. Ale i tu jsme dokázali společnými silami překonat a poslední cílový oblouk v městečku Vielha jsme probíhali šťastní.
Nakonec jsme skončili na celkovém druhém místě. Jak trefně poznamenal místní tisk, Ragně s Perrem jsme dělali jen kvalitní komparz. Jejich výkon jsem nechápala. Nejen že prakticky všechny kopce vybíhali, ale do kolen mě dostalo, že s nimi (resp. se slečnou na hlídání) cestovala z hotelu do hotelu 1,5roční holčička. Ragna si každý den odklusala denní porci kilometrů a zatímco my odpoledne vyspávali, oni se věnovali dítěti.
Byl jeden z nejlepších týdnů, co jsem zažila. Hlavně díky komorní rodinné atmosféře, ideálnímu počasí a celému servisu. Důležité samozřejmě je, vybrat si toho správného parťáka. Závody dvojic můžou být zrádné. Ten slabší se snaží nezklamat silnějšího a často to může přepísknout. (jako já v 5. etapě). Hodně jsme se toho naučili, viděli kus krásných a neustále proměnlivých hor, užili si spoustu srandy, potkali nové kamarády…. nenacházím negativa a pokud bych mohla, jdu znova.
