Některé zážitky jsou jako komety. Přiřítí se rychle a nečekaně, vzplanou na nebi všedních dní ohromným zářivým světlem dobrodružství a přítomnosti, ale zakrátko shoří a nebe opět potemní a není po nich ani památky. Tak nějak je to i s mým výletem na Triglav, nejvyšší horu Slovinska a prozatím můj nejvyšší dosažený vrchol. Tady mi zbyly alespoň fotky. Rozhodla jsem se tedy vyprávět tento příběh trošku jinak. 🙂
První pohled na vyšší hory. Z vyhlídky nad vesnicí Podkoren. Příjezd od rakouského Villach v sobotu o půl sedmé ráno.
Horská květena v dolině Triglavské Bystrici. V blízkosti chaty a restaurace Aljažev dom.
Až na vrchol šest hodin. My zvolili dva dny s noclehem nahoře na sedle pod vrcholem. V chatě Troglavski dom na Kredarici. Druhý den výstup na vrchol a sestup zpátky k parkovišti.
Cesta dolinou podél potoka k nástupu do stěny.
Kamenité koryto Triglavské Bystrice s průzračně modrou ledovou vodou.
První pohledy na dolinu z vyššího bodu.
Výhledy na štíty Julských Alp.
Roztomilý obyvatel hor.
První stupačky. Sice se na Triglav chodí s úvazky a helmou, ale já to zvládla bez. A závěrečná "ferrata" na vrchol pro mě byla technicky lehčí než Scheffauer, Rysy z Polska nebo i Ostrý Roháč (co mám zatím zkušenost). Samozřejmě by se nic nemělo podceňovat.
Pohled směrem k rozcestníku dvou cest na had turistů mířících na chatu na Kredarici a následně na vrchol. Viděla jsem zde i machry, co to brali dolů přímo tím suťoviskem.
Begunjski vrh.
Opět horská květena, tentokrát na skalnatých plotnách.
Počasí se kazilo. Už někdy od půlky stoupání se zatáhlo a zaznělo pár hromů, i blesk jsem viděla. Nepříjemný pocit, když to máte na chatu stejně daleko jako dolů a musíte se držet buď skály nebo stupaček.
Chata Dom Valentina Staniča.
Konečně chata na Kredarici- Triglavski dom. S cca 300 místy k přespání v různých podmínkách. My spali v místnosti po více lidech, na palandách. Když jsem dobíhala na chatu, tak už asi čtvrt hodiny pršelo, od této fotky už lilo jak z konve.
O nějakou hodinku později už se ovšem zase vyjasnilo. Mý parťáci dorazili ještě o hodnou chvíli po mě, kdy já se vyhřívala na sluníčku a byla už téměř suchá. Vrchol Kredarica, 2540 m.n.m., nějakých 500 metrů od chaty.
Výhledy.
Posezení kolem chaty.
Počasí se stále měnilo a bylo zajímavé. Zde jemné mraky kolem vrcholu Triglavu a všudypřítomné zbytky sněhu. Mezi nimi cesta nahoru.
Kredarica.
Kredarica obsypaná koberečky horských květů.
Večer se začalo schylovat k daší bouřce.
Bouřka byla rychlá a prudká, naštěstí většina lidí byla již v chatě. Zato ráno bylo nádherné, i když jsme vylezli později. Malý Triglav a Triglav, 2864 m.n.m. zbarvený ranním sluncem do růžova.
Výhledy z vrcholu. Nahoře jsem byla v neděli kolem sedmé ráno, téměř liduprázdno.
Skalní útvar Triglavsko okno.
Vrchol Triglavu a Aljažev Stolp.
Pěkné počasí i cestou dolů.
Další roztomilý kamzík. Tentokrát mi stál přímo v cestě a nejen že neutekl, ale ještě si tam přede mnou v klidu lehl. Až když došli další turisté, dal se na cestu pryč.
A nakonec alpské kravičky, na stejném místě se pásly a ležely oba dva dny. Tohle je pravá horská idylka.
Pondělní přejezd přes Itálii kolem jezera Predil na druhou stranu Triglavského národního parku po nejvyšší cestě ve Slovinsku pod vrchol Mangart. Ten jsem sice nezdolala, ale přesto zážitek.
V jezeře samozřejmě naprosto úžasná azurová voda, taky studená ale zaplavala jsem si.
Další kýčovitá fotka- italský chlapec lovící na větev místo prutu. Byl tam s dědou. Krásná scénka.
Zřícenina Trdnjava Predel. Vlevo v zeleném kopci, nad ní vrchol Mangart, 2677 m.n.m.
Cestou na Mangart.
Strmé okraje s výhledy do údolí.
Poslední pohled před odjezdem.
"Enjoy nature and live. " Berenique
