Na Třebíčský půlmaraton jsem se přihlásil už někdy před koncem roku.
Volná čísla ubývala rychle a já přeci nebudu chybět na závodě u nás doma! To přeci nejde!
A taky jsem měl takovou najivní představu o tom, že svědomí zavelý a já začnu zase pořádně běhat. Alespoň obden a ne jednou do týdne, jak to poslední dobou je. Že příjde kýžený restart.
Jo … houby.
Většinou jsem zůstal doma u rozečtené knihy, u večeře nebo u rozestlané postele. Za město jsem vyběhl většinou o víkendu a to svým typickým tempem, při kterém šmíruju veverky a fotím první příznaky Jara.
Čtrnáct dní před termínem jsem začal sýčkovat a vymýšlet zlomené ruce a nohy. Vzdát to nemůžu, protože jsem domluvený s NÍ a s NÍM, že poběžíme spolu a že si to užijeme.
Nikdo to nevyslovil nahlas, ale všem bylo jasný, že se tam chystáme honit jako blbci, abysme tomu druhýmu natrhli triko.
Týden před závodem jsem se donutil k jednomu delšímu výběhu a myslel jsem, že umřu.
Dopr….
Takže to by bylo z návodu „Jak se nepřipravovat na půlmaraton“ asi tak vše 🙂 Splněno do posledního puntíku.
A je tu ráno před startem a já jsem obdivuhodně klidný. Vlastně se moc těším, smiřuju se s natrženým trikem a jen si říkám: „Hlavně to doběhni.“.
Manželka mi mezi dveřmi povzbudivě řekne, že pokud za NÍM doběhnu o velký kus, tak jsem břídil a že JI stejně nemám šanci dohnat (no, nemám). A že jsem měkota, která se numí pořádně kousnout a zabrat (ví jak na mě, holka).
Pln emocí a se soundtrackem z Rockyho v mysli jsem nasedl na koloběžku a vypravil se na druhý konec města, na místo závodu. Jízdu na koloběžce beru jako rozcvičení před během a tak jsem asi jediný, kdo si tam pak opřený o zeď čte knihu místo toho, aby cvičil běžeckou abecedu a plýtval svými silami 🙂
Je krásně, sluníčko pere jak divé, všude jsou hezcí lidé v přiléhavých trikotech, úsměvy, dobrá nálada, prostě super.
Občas s někým pokecám, nikdo nemá natrénováno, každý má za cíl to jen doběhnout … jasně, to vám tak žeru … to JÁ jsem jediný, kdo tu nemá natrénováno .-)
START.
Ti moji dva vyrazili jak splašení, jako bysme neměli běžet 21 km, ale jen támhle za roh.
„Pomalu, jen pomalu“ říkám si, ale tak nějak si je pořád držím u těla.
Když na prvním kilometru doháním nejlepší holku z okresu, dochází mi, že takhle to nepůjde a zařadím se do hloučku, který kopíruje každý její pohyb a využívá její zkušenosti. TI dva pádí dál.
První táhlý kopec s hloučkem držím tempo, srovnávám dech, běží se mi parádně a jsem nadšený.
Cccc … a já se bál, že když se čtvrt roku nepřipravuju, tak to nebudu umět, vždyť je to jen 21 km! Brnkačka.
O asi dva kilometry dál jsem tu nejlepší holku ztratil. Něco do ní vjelo a utekla 🙁 I se svým hloučkem.
Ale předběhl jsem JEHO! Ha! Super! Úplně se vznáším.
Na otočce, na druhým krpálu, kde mám možnost sledovat běžce za sebou, ho nikde nevidím.
Jupí! Odpadl … tak ještě zbývá ona!
Jsme v půlce a za chvíli se napojíme na stejnou trasu a poběžíme to ještě jednou. V hlavě se mi objevují ty náročné úseky a bere mi to náladu.
Já už nechci! Proč to vlastně dělám?!
Najednou mě začne předbíhat spousta lidí. Tu dva, tu tři, najednou skupinka asi pěti ladně sprintujících borců.
Co je?!
Běžím pořád stejným tempem a všichni najednou zrychlujou? Strašně mě to sebralo, nejraději bych lehl na mez, poplakal si a čuměl na mraky. Jenže mraky žádný nejsou, jen pražící Slunce.
Trhněte si … mám ještě půlku před sebou, už nemůžu, já se tu s vámi prostě honit nebudu!
A pak většina zahne k cíli a mně dojde, že jsou to desítkáři a finišují před koncem.
To je nápad, pouštět rychlíky na krátkou vzdálenost do stejného závodu 🙁
Ale psychicky jsem z toho předbíhání tak na dně, že ten kopec, kde jsem se v prvním kole tak statečně držel nejlepší holky v okrese, málem nevyběhnu.
Těším se nahoru a hlavně na seběh dolů. Při něm si musím odpočinout, využít toho, že to poběží samo.
„Vzum“ … to kolem prosvištěl ON.
Co? Cože? Ale ON měl být přeci odpadlík. Mrtvola! Ten, kdo je DALEKO za mnou!
Už je přede mnou a vzdaluje se a vzdaluje se a … už ho nevidím.
Proč! Proč jsem tady?! Proč neležím doma a nečtu si? Proč jsem si nevyběhl sám do lesa a neposlouchám zpěv ptáků? Já se na to prostě vykašlu!
A pak se přede mnou zjeví hologram mé manželky, tetelí se v žáru a v prachu polní cesty a s úšklebkem na mě promluví. Povídá mi, že jsem bačkora, která se neumí kousnout a že nemám chodit na závody, kde jí jen dělám ostudu.
Míjím kudrnatou holku, která přešla do chůze, zatleskám ji a povzbuzuji ji „Pojď, to dáme“.
Jen se na mě divně podívá a po chvíli mě předběhne. A pak ji minu znovu.
To se stane ještě párkrát, než ji definitivně naštvu a ona raději sáhne do zásob svých sil a zdrhne.
Využívám ji jako svého vodiče a držím se ji a budu se jí držet po zbytku závodu.
Mu..sí..m vy..dr..žet.
Další krpál před občerstvovačkou.
Ha! Támhle nahoře je ON!
Už nemůže! Určitě už nemůže!
Já ti dám, že se neumím kousnout! Tak se koušu a snažím se. Na vrcholu (tam, kde jsem ho viděl) odpadávám. Naštěstí tam nějakej chytrolín fotí mrtvoly ploužící se do kopce a tak nepřecházím do chůze. Přeci nebudu mít jedinou fotku ze závodu při chůzi!
Na občerstvovačce si dávám pomeranč. Děcka! Lepší pomeranč jsem v životě nejedl. Mám chuť se vrátit zpět a jen do sebe cpát jeden pomeranč za druhým.
Ale ne, teď ne. Začala válka. Chci doběhnou kudrnatou a pochválit ji, že je skvělá a chci doběhnout JEHO a říct mu, že je chcípák.
Těch pět kilometrů do cíle si už moc nevybavuju. Vím, že se snažím povzbuzovat jak ty, které předbíhám, tak ty, kteří předbíhají mě.
Zdravím turisty na procházce a tleskám kytarystovi pod stromem (byl tam, žejo?).
Když zpomaluju, dřevění mi stehna, úplně v nich vibruje a tak raději zase zrychlím.
Honím se za NÍM a zkracuju vzdálenost.
A ON ne a ne odpadnout 🙁
Už je vidět cíl, jen oběhnou to trapné kolečko, umřu, já tam nedoběhnu, normálně se tady složím a prdím na to. Kudrnatá předběhla JEHO, já HO prostě NE DO ŽE NU.
Má to už za sebou, je tam … ještě tenhle roh oběhnu, cílová rovinka, před očima černý tunel.
Teď se tady zhroutím před koncem, všichni to uvidí a budu slavnej.
ONA sedí před cílem povzbuzuje, tleská.
KONEC!
Kde je jídlo, dejte mi najíst! Hrozinky, banán, pomeranč, KOBLIHA (!) … všechno ve mně mizí.
Rozlévá se ve mně ten příjemný pocit.
Už nikam nemusím, jsem tu. Úleva, napětí stéká z těla na silnici. Sůl po celém těle, spálený obličej od Slunce. A ten pocit! Uf. Plácáme se po ramenou, sdělujeme si navzájem zážitky.
Jsme na sebe hrdi.
ONA nám utekla o 12 minut. Neskutečná frajerka.
Sedím na zemi a dochází mi, že kvůli tomu běháme. Kvůli tomu pocitu, když doběhneme. Kvůli té hrdosti. To trápení je zapomenuté, zůstává jen radost a nadšení. Výborný závod!
Vy DVA, takže kdy zase někam poběžíme?
Mám tu něco nevyřešené 😉
