S Petrem jsme se vloni pokoušeli o přeběh Vysokých Tater (Štrbského plesa) až na konec těch Západních. Naivní plán nevyšel a po 12 hodinách klopýtání po tatranské žule, polehávání a následného plazení, jsme to ve stavu značné rozsekanosti před Bystrou zabalili s tím, že to jistě dáme příště. Rok se s rokem sešel a Petr začal osnovat plány na další pokus. Kalendář mám letos mega nabitý, víkendy jsou krátké, ale Petr byl dostatečně naléhavý a tak jsem nakonec vymyslela efektivní timing.
Pro nás pohany jsou na začátku července vždycky takové malé prázdniny. Letos to vyšlo parádně a tak se před námi rýsovalo celých 5 dní v offline režimu. Na ně jsme naplánovali mini soustředění SK Babice (já, Klára, Honza) a tak mě napadlo spojit pokus TransTatra nr.2 s tímto výletem. A protože jsem ještě pořádně nebyla v Západních Tatrách a trenér mi napsal “celodenní výlet” usoudila jsem, že je to ideální kombinace. Petra se mi povedlo přesvědčit pro opačnou, západo – východní, variantu, mohli jsme vyrazit.
V pátek večer nasedáme s Honzou a Klárou v Praze do žlutého vlaku směr Košice. Za pár minut už uleháme na palandách do bělostných peřin. To bylo na dlouho dobu naposled, co jsem měla možnost být prvním uživatelem přikrývky. Ve 4 ráno nás něžně budí stevard, omlouvá se a u toho servíruje kávu, croissant a džus. Luxus za 600Kč. Klára se ještě hodinu oddává rytmickému snění a pokračuje do Popradu .
V Liptovském Mikuláši už čeká auto a Petr. Petr předává auto Honzovi, Honza předává mě Petrovi. Za pár minut nás Honza vyhazuje pod kopcem na rozcestí Bobrovecká Vápenica, pokračuje dál, vyzvednout Kláru do Popradu. Uf, tuhle lehčí část, jsme logisticky jakžtakž zvládli. Můžeme nebojácně vyběhnout na kopec, užít si svítání a ranní horské svěžesti.
Petr měl motivaci, cíl, trénink, nadšení, optimismus a batoh. Deuter 35l je perfektní a milovníci outdooru na něj nedají dopustit, na běh je to ovšem spíš dokonalý mučící nástroj. Ve snaze jej co nejvíc odlehčit vylívá zásoby vody. Rozvážným krokem vyrážíme nahoru na Babky. Nahoře jsme odměněni prvními výhledy, slunečními paprsky deroucími se skrz mraky a měkounkým chodníkem. Den začíná skvěle.
Na Sivém Vrchu se napojujeme na hlavní hřeben Západních Tater. Poprvé oněmím. Ty výhledy, nebe na dosah a klikatící se cesta po vrcholu před námi. Neskutečná krása. Doletíme na Brestovou (1903m). Chvíli lelkujeme, porovnáváme obsah a váhu batohů a odlehčujeme Deuter likvadací zásob (raw a proteinové tyčinky, sušené ovoce), Petr fotí, já ho popoháním. Ta cesta po hřebeni mě fascinuje, přitahuje a dokud mám energii nechci nic než po ní běžet.
Počasí nám hraje do karet, slunce hřeje a horský vánek osvěžuje, je to boží. To že jsme v Roháčích poznám podle toho, že musím schovat sušenku a začít používat ruce. Pokračujeme přes Pálenicu – Salatín (2047m) – Spálenou (2083m) – Pachoľu (2167m) až na nejvyšší vrchol Baníkov (2178m) a pak dál stereotypním střídáním běhu, focení, chůze, jídla, kochání v libovolném pořadí. Petr trochu nadává na batoh, ale jinak šlape ukázkově.
Před 13 hodinou dobýváme Ostrý Roháč (2088m). Podle fotek a mých dětských vzpomínek jsme si myslela, že to bude horší. Po řetězech a turistech přehopsáme a místo na Volovec míříme direkt dolů k Jamnickým plesům pro vodu a trochu osvěžení. Petr si lebedí, jaký, že to máme skvělý čas a tak u plesa zatuhnem na dobrou půlhodinu. Bylo by to tady ideální místo na opalování, jenže já už bych dávno rudokožce strčila do kapsy a tak toužebně vyhledávám stín nebo aspoň mrak. Je vážně hrozivé vedro, tak nějak tuším, že meteorologové se s tou večerní bouřkovou činností zase trefí.
Posilněni rohlíkem vyrážíme dobýt další z vrchů, ten Hrubý a přes Račkovo sedlo na Klín. Šlape to parádně, Petr mlčky nesouhlasí, frekvence pauz na focení se zvyšuje a za Sivou Vežou se už veřejně dožaduje pauzy, jídla, spánku. V Bystrém sedle upadá do lehkého kómatu. Po resuscitační pauze (gel, magnezium, jídlo, voda) se dohodneme, že v Pyšném sedle se uvidí, co dál. Jenže následuje výstup po červené směrem na Bystrou a Petr se záhadným způsobem oklepal a co jiného mohl udělat, než šoupnout svoji krizi na mě.
Moje psychický odolnost a motivace se v tu chvíli bortí jako domeček z karet. Nechce se mi, jít dál, nechce se mi jít v noci, nechci zažít bouřku, mám hlad a chce se mi spát. Potřebovala bych nafackovat. Mlčky vyťapeme na Kamenistou a začínáme řešit prekérní situaci. Petr chce pokračovat, já bych to nejradši zabalila. To by znamenalo nenechat se sežrat medvědy a Tichou dolinou a sejít do Podbanského. Je 18:30, slunce ještě hřeje. Volám Honzovi, který trpělivě pobíhá kolem Zbojandy, chytá signál a moje volání. Dává mi 15minut na rozhodnutí, pak už pro mě odmítá kamkoliv jezdit. Nakonec technika celou situaci vyřeší za nás, za Tomanovou ztrácím signál. Pokračujeme.
V Tomanovském sedle to na chvíli zakempíme, ladíme taktiku a chytáme poslední poslední zbytky slunce pomalu mizící za temnými mraky. Petr schází někam dolů pro vodu, já mezitím sčítám poslední (Petrovy) zásoby. Moc nám toho nezbývá – rohlík, dýňová paštika, sušenková drť, 2 tyčinky, 2 gely a hrst goji semínek. Nechápu, jak můžu být tak blbá a myslet si, že 24hodin na nohou přežiju na 4 tyčinkách a 2 gelech. Nojo, zkušenosti nekoupíš.
Čeká nás výživný výstup na Temniak (2090m). Kosodřevina se postará o sadomaso masáž po spálených stehnech. Slunce definitivně ztratilo svou vládu a nebe nepříjemně potemnělo. Po pár minutách funění jsme zpátky na červené značce, na hřebeni. Na severu se blýská. Běžíme kolem všech těch polských kop a vrchů po kamenné cestě směrem na východ. Zapínáme čelovky, je to nekonečné, za každým kopcem se vyloupne další a další. Blesky se drží v decentní vzdálenosti, ale na klidu to moc nepřidává. Asi 3km před Kasprovým vrchem skoro usnu za chůze, Petr na tom není o moc líp. Máme toho dost a obloha nevypadá ani trochu kamarádky. Volíme ústupový plán B. Tedy, dopotácet se na konec Západních Tater, do Ľaliového sedla a odtud sestoupit do Zakopaneho a v baru počkat na ranní odvoz. Hezký plán.
Běžíme tmou, kamenný chodník, jinak obsypán turisty je prázdný. Je docela teplo, až moc podezřele teplo. První kapky hezky osvěží, nevypadá to nijak dramaticky. Bláhově jsme si mysleli, že to nic není. Během pár sekund se zvedá vítr a bouřka je nad námi. Blesky, hromy všude kolem. Oblíkám bundu, ale někdo na nás lije kýble vody a mám mokré úplně všechno. Chodníček se změnil v řeku. Chtě nechtě, volíme ústupovou variantu C – sprint do polské chaty Murowaiec, která je naštěstí jen necelý kilometr odtud.
Nejsme sami, koho zastihla nepřízeň počasí. Nouzový azyl našlo v hale několik dalších poustevníků. Němec, jehož spolubydlící vyhnali spát ven, jelikož moc chrápal, nám půjčuje kousavé deky. Je moc milý a ráda bych se s ním bavila o fotbale, ale moc to nejde. Zabalená v dece upadám do komatu.
Ve 4 ráno volá Honza, vyráží ze Zbojandy a jede pro nás do Zakopaneho. Venku pořád trochu lije, tak si vyrábím haute couture pláštěnku z pytle na odpadky. Za hodinku jsme dole na parkovišti. Výlet skončil. Přeběhli jsme Západní Tatry, 58km a něco kolem 5000m+, trvalo nám to asi 19hodin. Z toho jsme se 10,5 pohybovali.
V horách už jsem něco odběhala a jsem ráda, že jsem konečně navštívila i jedno z nejkrásnějších pohoří u našich sousedů. Pro mě, bežecký ráj a dokonalé tréninkové hřiště. Dokážu si představit, že kdyby se tady uspořádal závod, může směle konkurovat světovým skyrace podnikům. Rozhodně by to nebylo nic lehkého.
A dlužno zmínit i to, co se nepovedlo:
- plánování – měli jsme si domluvit předběžný postup a taky si stanovit, do kdy bychom chtěli do cíle dorazit
- jídlo – tyčinky (burákovo – datlové, raw a proteinové), brusinky a pár gelů nebyla zásoba na celodenní skotačení po hřebenech
- oblečení – sukýnka a tílko byly v denním parnu výtečné, syntetické triko s dlouhým rukávem mě večer nezahřálo a lehká Inov8 Raceultra bundička nevydržela ani 3 sekundy letního deštíku suchá, příště merino a goretex
- hůlky – hodily by se
- proviant po cestě – pokud byste se pro podobný rychlopřechod odhodlali, doporučuju, domluvit se s kamarády, aby vám někde po cestě šli naproti, případě nechali zásoby na pozdější chvíle
Fotky mám jen tyhle hnusné z mobilu, na ty profi si musíme počkat.
Záznam na Stravě.
