THE COLOR RUN + VIDEO

Kdo mě sledujete na instagramu (@denilinhartova) možná jste si kromě nového doplňku na trénování všimli, že jsme minulý týden zavítali na pražský

The Color Run. Ačkoli jsem tvrdila, že mě v červnu žádné běžecké závody nečekají, nakonec se naskytla možnost se závodu zúčastnit. Ale než Vám povím, jaké to bylo, možná bychom si měli hned pro začátek ujasnit jednu věc – se závodem to nemá nic společného. Je to taková jedna velká party procházka.

Na Holešovické výstaviště jsme dorazili asi hodinu a půl před závodem. Vyzvedli si startovní balíčky, převlékli se do triček a polepili se tetovačkama. Měřící čip byste v balíčku hledali jen těžko, čas se totiž vůbec neměří. A zatímco jsme se procházeli zázemím, od metra se řítily tisíce lidí ve vlnách, všichni ve stejných tričkách a čelenkách. Plac před výstavištěm se začínal naplňovat a všude kolem bylo tak nějak těsněji. Startovní listina čítala 11 300 běžců.

Čas před startem byla jedna velká party. Hudba hrála celým výstavištěm, všichni tancovali a čekali na výstřely barev z děl. A samozřejmě barvy lítaly všude kolem, protože každý dostal svůj balíček s barvou a mohl ho libovolně vysypat a házet po kom chtěl. A tak se dost často stalo, že jsem to nějakou tou barvou schytala i od někoho úplně cizího díky špatně mířící střele.

Start byl v 16:00. Dav se mačkal startovním koridorem a pomalu postupoval ke startovní čáře. Po asi 20ti minutách jsme se tam dostali i my, že by se ale po startu jednalo o běh se říct rozhodně nedalo Po pár stovkách metrů se už jen šlo, kdekdo se zastavil ve stánku pro pivo nebo zmrzlinu a dost jedinců se dokonce vydal zpříjemnit si závod na horskou dráhu. Předem plánový systém, který nám dorazil na email rozhodně nefungoval. Běžci se pohybují vlevo, ostatní tancující, chodící a bůhvícodělající vpravo. Omyl. Všichni šli po celé šířce trati a před téměř každým koridorem s novou barvou se tvořili dlouhé fronty, kde jsme stáli i několik minut. A to díky jedincům, kteří si potřebovali ve fialovém prachu vyfotit skupinová selfíčka, válet sudy, uspořádat si soukromou fialovou bitvu nebo si lehnout na zem a vyfotit se, samozřejmě tím zabrat celý koridor.

A tak jsme putovali stromovkou a jednotlivými koridory, až jsme se dostali až do cíle, kde jsme dostali medaili! Za co, proboha?!

Ne, že by nebyla hezká, to ona je! Ale od mala jsem měla nějak tak vštípeno, že medaile jsou za dřinu a úsilí, minimálně za nějaký podaný výkon. A i když na spoustě závodech je medaile za účast, ať běžíte 10 km nebo půlmaraton, snažíte se podat svůj nejlepší výkon, vydat ze sebe všechno… Kdybych dostávala medaili za každou 5km procházku se psem v lese, mohla bych si tím vytapetovat pokoj

Jednou věcí pro mě ColorRun rozhodně nebyl – sportovním zážitkem. Za závod bych tuhle akci neoznačila, nejlíp ji asi vystihuje slovo zábava. Takže ano, vemte partu kamarádů, vymyslete si šílený kostým, přidejte k tomu barevnou paruku, posilněte se pár cidery a zmažte se barvama od hlavy až k patě. Kupte si na trati pivo a nanuka, dejte cestou dvě jízdy na horské dráze a nebo s sebou vemte dětičky, kterým se to rozhodně líbit bude. Na rozptýlení od zkouškovýho to byla naprosto super akce, svých #Happiest5K si ale pořád představuju trošku jinak

Na facebooku TADY najdete asi dalších 1000 oficiálních fotek z akce, tak na ně určitě koukněte

A na závěr mrkněte na moje video ze závodu, které celou akci asi přibližuje úplně nejlíp

V příštím článku se dozvíte jak je to s mojí June Running Challenge a hned na to Vás čeká soutěž o voucher na nákup od Adidasu!
Mějte se krásně a budu ráda, když mi napíšete, jak se Vám video líbí!
Bylo to moje třetí stříhaní, tak s tím pořád ještě trošku bojuju