Už nějakou dobu jsem cítila touhu vylézt někam na kopec brzo ráno. Ovšem jen tak nějaký kopec by mi asi nestačil, musí to být dost vysoko a když to nejde nikde výš, tak nejlíp v Jeseníkách. Pár dní se teď držela u nás dole inverze ale webkamery lákaly nahoru na azurovou oblohu. Dnes byla poslední šance před změnou počasí, jelikož předtím nebyly síly, při nějakém nachlazení, kdy jsem večer usínala s kašlem velmi pomalu. Ale sirup zabral a tak jsem se ve čtvrtek donutila vstát před čtvrtou raní a jela prvním vlakem. Naštěstí už dráha směrem do Koutů dostala nový jízdní řád a tak jsem si mohla ušetřit nějaké to přestupování. Hned se mi vstávalo líp, i když na vlak jsem, jako tradičně, sprintovala. Bohužel z rozespání mi byla celou dobu zima. Zahřálo mě až stoupání z Koutů na Dlouhé stráně. V šest ráno, kdy jsem vycházela, byla ještě tma ale celkem jasná, čelovku jsem zapínala jen občas během první hodiny. Nahoru mi to sice trvalo trošku déle než jsem doufala, ale na nádherné svítání to stačilo bohatě. Tentokrát jsem to vzala na Dlouhé stráně ještě přes Mravenečník. Nikdy dřív jsem tam nešla, tak proč ne dnes.
Na první dobrou. Z vrcholu lesu prostého byl nádherný výhled. Inverze skryla vše v údolí a od mlhy a mraků se odráželo vycházející slunce. Vidět byly jen vrcholy jako ostrůvky v moři. Kralický Sněžník, hřeben od Šeráku po Červenohorské sedlo a ještě něco menšího, co jsem nedokázala určit. Strávila jsem tam dobře půl hodiny, než jsem se pomalu přesunula k nádrži přečerpávací elektrárny. Užívala jsem si to moře na vrcholu hory, to slunce které začínalo hřát, ten mráz na odvrácené tváři. Když jsem se dost ohřála, vydala jsem se dál po červené, nebo vlastně spíš po neznačené trase….konečně jsem trefila přímou cestu k Františkově myslivně. Naštěstí vesměs celá trasa byla nějak vyšlapaná, takže se nedalo ani zabloudit, ani si moc nabrat sněhu o bot. Už se těším jak tu cestu využiji v létě, protože je to docela zkratka od Dlouhých strání na Jelení hřbet.
U Františkovy myslivny jsem snědla třetí a poslední banán a vypila trochu čaje z termosky a šla dál. Jelikož časový plán byl neúprosný- stihnout bus ze Skřítka v 12:45. Jen jsem se trochu zdržela, když jsem se vracela pro ztracenou rukavici, ale já mám štěstí, nebyla daleko, mrška jedna.
Bylo opravdu docela horko, takže při posledním stoupání nad Malý kotel, jsem sundala i bundu. Nahoře ani nefoukalo. Co jsem ale podcenila bylo zimní slunce, odrážející se od sněhu. Ne snad že bych se spálila (doufám) ale oči trpěly, skoro jsem nemohla koukat na cestu natož na displej foťáku a mobilu. Takže příště sluneční brýle s sebou.
Když jsem vylezla na hřeben, otevřel se mi pohled na druhou stranu…tedy na Beskydy, ostrůvky v inverzním moři, a když jsem doma zvětšila fotky, poznala jsem i Rozsutce za nimi. I když pravda je, že jsem si to ověřovala spojnicí na mapě. Na Jelení studánce jsem se moc nezdržovala a pokračovala na Pecny, odkud se také dobře fotí. Tady jsem potkala prvního turistu. Výhoda ranního vstávání je, že má člověk hory skoro jen pro sebe. Celou cestu jsem nepotkala ani "sněžnici". Jen Ztracené kameny už byly obsazeny, tak jsem je minula a pospíchala dál. Taky jsem pak na autobus čekala zbytečně čtvrt hodiny. Víme všichni, že většinou mi zbude pár minut. V autobuse jsem rychle přezula pohorky a ponožky, a když jsem zvedla hlavu, bylo za oknem naprosto jiné počasí, jelikož jsme už sjeli do té inverze. Tak zase co nejdřív vyrazím za sluníčkem ne k moři ale do Jeseníků.
"Enjoy nature and live." Berenique
