Takový normální běžecký víkend
V sobotu jsem si zaběhla trochu neplánovaně etapu Lysacupu z Malenovic od Rajského. Zdůrazňuji slovo zaběhla, ve Varech jsem 14 dní pobíhala po okolních kopečcích a chtěla jsem si ověřit, zda to vůbec k něčemu bylo. Morální oporu na trati mi dělala Berďa, kterého bolela jakási část těla a proto šel se mnou turistickým tempem, resp. Turisticky pro něj, pro mě závodně J. Tepy lítaly hore a hore, přesto jsem byla s Berďou schopná udržovat společenskou konverzaci. Dřysty mi šly, běh mi šel a s vrcholovým 1:09 jsem byla vážně spokojená. A ačkoliv byly sem tam nějaké náznaky náledí, ani jednou jsem nespadla. V sobotu ne. Jsem si to vybrala o den později…
Starobělské Lurdy
Článek se mi nepíše lehce, jsem pořád taková nějaká otřesená. Nechce se mi. Ale dostala jsem to pokynem od Keňana a jelikož chci, aby Anetka jednou z matematiky odmaturovala, jeho nenásilné přání tímto plním JJ J
Že poběžím 2. ročník Starobělských Lurd, bylo jasné už v cíli ročníku minulého. Loni totiž bylo slunečno, teplo, sucho, neblátivo, nenamrzlo. V cíli pěkná medaila, horký čaj a neomezená konzumace koblížků. Domů kousek, prostě parádní rodinné sportovní dopoledne.
Střih – rok 2016. v týdnu před Lurdami chčije a chčije. V Bělském lese přibývá bláta. V neděli ráno mrzne, do toho poletuje sníh, vítr. Šedivo až hnusno. Mám rýmečku, kašílek, bolí mě nohy po včerejším Lysacupu. Ale mám nové běžecké elasťáky a s tím i potřebu je předvést ve vybrané běžecké společnosti. Jdu !!! Startuji ve 12:29, takže na start dorazím něco po dvanácté, vyfasuji startovní číslo, zdrbnu s Keňanem, který to už má za sebou (ten se má, závidím) a s Radkem, který neběžel (ten se má úplně nejlépe).
Cítím formu, jsem sladěná, waterproof make-up, nejsem nervózní, věřím si v čas pod 20 minut. Start je pěkně z kopečka, tak to napálím, pěkně zdvihám nožky, ať nezakopnu a ať to odsýpá. Možná jsem uběhla tak 200 – 300 metrů a najednou … PÁÁÁD…podklouzly mi nohy. Nejprve cítím náraz na temeni hlavy, pak záda a kostrč. To je řacha, zavírám oči, vidím hvězdičky, chci ležet, chci spát. Skončila jsem, tohle nerozdýchám, tohle vážně bolí…Vteřiny utíkají…do prdele, tak moc jsem si chtěla zaběhnout hezký čas. Ulčo, ty nikdy nevzdáváš, zejména v týmovém dresu ne. Zvedám se pomalu ze země, šíleně mě bolí kostrč, krátký pokus o rozmasírování, je to k ničemu. No co, bude mě bolet, ať poběžím nebo půjdu. Tak to už radši poběžím a utrpení si tak zkrátím.
Vyběhnu kopeček a jsem na pilince, chvíli běh do kopce po ovále, pak znovu seběh v lese, další kopeček, les, pole, vbíhám do lesa a už je to tady…nejobávanější část Lurd. Rokle, prudký sešup dolů, hromady bláta, naštěstí je tu lano. Chytnu se lana, ale neběžím, smýkne to se mnou, už se zase válím na zemi, ale tentokrát to nebolí, tentokrát je to do měkkého. Už jsem špinavá jak prase, ale je mi to fuk. Přemýšlím, zda to bláto není do mých nových elasťáků příliš zažrané a co na to bílé týmové tričko JJJ, na kolik stupňů a jak dlouho to asi budu muset prát??? Znovu vybíhám kopeček, znovu bláto a listí, pak lesní stezka, sbíhám kolem studánky „Lurdy“ – všichni svatí stůjte při mně … Jakmile narazím na trochu rovinky, zrychlím tak, až je mi špatně od žaludku, ale co, intervaly jsem teď pár týdnů trénovala. Další stoupání a už jsem na asfaltce, která vede k cíli, tady mě mohutně povzbudí Keňan. Snažím se ho nepoblít, běžím na krev a na morál, snažím se vlastně neblít vůbec, protože by mě to zdržovalo a mohlo by to blbě vypadat na fotkách J .
CÍL…konečně!!! Je mi smutno, je to přes 20 minut…kolik času jsem asi strávila na zemi po tom prvním pádu? Mrknu na Garminy, no je to přes 20 minut, ale zároveň o 30 vteřin lépe, než loni. Už jsem smutná méně a méně, dám si čaj, do pusy vrazím koblih a smutek je v čudu.
Potkám se s Robertem, který se chystá na start, nakonec zaběhne asi o minutu hůř. Potkávám Rudíka a Stošu s Filípkem. Držím jim palce, ale už se neudržuju, už chci domů. Je mi zima a kostrč bolí a bolí a asi ještě dlouho bolet bude. Ale co – nezabilo mě to, tož tak mě to posílilo J A zážitek to byl jednoznačně INTENZIVNÍ
P.S: Jak jsem si večer prohlížela všechny fotky ze závodu, narazila jsem na tuto „horizontální“ J V ten moment jsem si vzpomněla na Berďu, kterak loni na cyklomasakrtour na Slovensku nějak tak podobně padnul do potoka, aby se zchladil….no já se teda zchlazovat nemusela J. Ale jak říkám, v dresu VZS nevzdávám ŽÁDNÝ závod J
P.S.2: Maminko jestli čteš tenhle článek (a já vím, že jo) neboj se nic! Takový pád se stává maximálně jednou za sto let. To není běžecký standard J
