Při pohledu do startovní listiny na krátkou trať letošní ročníku Silva Nortica Run mě napadlo: „to by mohlo být na bednu“. Myšlenka odvážná a trochu troufalá zůstala 2.6.2012 uložena kdesi v paměti, a tak mě závodní ambice vůbec nezatěžovaly.
Do Novohradských hor byla cesta delší, než by osazenstvu naší čtyřčlenné výpravy bylo milé. Páteční provoz a uzavírky na naší trase učinily z cestování téměř čtyřhodinový očistec. Nejdůležitější členka posádky však jízdu zvládla na jedničku a dovolila rodičům prožít společný víkend v klidu a pohodě. Jako anděl spala na sobotu celou noc a probudila se až v okamžik, kdy jsem se musel začít chystat na další krásný den venku.
Do hor s námi jela i má druhá dcerka Kačka, bez které bychom takový výlet vůbec nebyli schopni podniknout. Pomáhala nám s Lucinkou a starala se o náš transport ze Žumberka do Horní Stropnice. Díky ní jsem mohl stát v sobotu před půl šestou ranní mezi téměř stovkou ultraběžců a těšit se na vše, co den přinese.
Vybíhal jsem ODZADU, jak je mým zvykem a přitom lehce díky lehké večeři v podobě tří banánů. Snažím se poslouchat doporučení pana Hlôšky a dávat tělu, co je pro něj vhodné. Proto většinou dopoledne nejím a večer se vyhýbám jídlu po šesté hodině. Výjimku jsem neudělal ani při PIMu, ani dnes. Vybíhal jsem nalačno s pár tabletami Carbonex a tyčinkou Voltage v ruce.
Prvních dvacet kilometrů uběhlo jako voda. Jednak proto, že tuto distanci jsem poslední týdny běhal nejčastěji a jednak díky běhu ve skupince. Byly síly na vyprávění a závod měl v tu dobu spíše parametry debatního kroužku při výklusu s přáteli. V Horní Stropnici, kam jsme se právě po dvaceti kilometrech vraceli, jsem zahlédl skupinku zbloudilců, kterou vedl Ondřej. Budeme muset na něj za měsíc dávat velký pozor. Ondřej se chystá oběhnout maďarské moře a zejména v noci jsou šipky na zemi snadno přehlédnutelné.
Prý ultra začíná za metou maratonu. V Novohradských horách to neplatí. Na 20. km končí pohoda a začíná pořádná dřina. Trať se nejdříve zvolna, po dvou kilometrech zprudka, zvedá na hřeben hor. Konverzace ustává a ze skupinek jsou dvojice a jednotlivci. Kolem třicátého kilometru už běžím sám. Žádný povolený doping po boku běžícího parťáka, jen dvě nohy a hlava. Nemám moc natrénováno, hlavu tedy musím buď zaměstnávat okolními vjemy nebo mantrou. Také stačí vzpomenout na tři skvělé holky v Žumberku a úsměv zajistí běžeckou pohodu.
Málem bych zapomněl na jídlo. Hrdlem mi prošly tři zmiňované tablety (žádnej iPad Pavle!) a malý kousek suchého chleba. Víc si tělo zatím nežádalo. Dokonce jsem přemýšlel, zda pohrdnu nabídkou kozí farmy, která byla letos kousek před hranicí maratónu. Reflex I.P. Pavlova však vyřešil rozhodnutí za mě. Sotva jsem vyběhl z lesa na louku, pod níž se občerstvení u kozí farmy nacházelo, spustily se mi sliny. Nezbylo než chuť uspokojit kouskem sýru s brusinkami a olivami.
Další úsek po asfaltu vrcholící v Pohoří na Šumavě mi přišel snazší než loni. Možná k pocitu pomohly i lehké závodní trailové Asics Fuji Racer. Risk spočívající v nazutí téměř nových, v ultra neprověřených bot, se vyplatil. V terénu plnily svou úlohu jen s drobnou vadou, na asfaltu mě podržely i v posledním, více jak čtyř-kilometrovém klesání. Tou drobnou vadou v terénu byla nedostatečná přilnavost na mokrých kamenech. Do Beskyd bych si je určitě nevzal.
U Baronova mostu byla před občerstvením cedule přilehlé hospody s nápisem: „ČESNEČKA, SRNČÍ GULÁŠ“. S díky jsem odmítl, obsluha se zasmála a z lahve s označením „Voda“ mi nalila pivo. Vítané osvěžení před stoupáním na plošinu. Ve stoupání jsem se přesto prošel. Organizmus jel už dávno na tuky a potřeboval vícenásobně více kyslíku než na rovině. Nechtěl jsem pokoušet, co srdce vydrží.
Nevím, kde jsem přišel k myšlence, že Pohoří na Šumavě je nejvyšší bod trasy a dále už to bude zívačka po rovině přecházející v klesání do cíle v Horní Stropnici. Tvrdá řehole od 55. kilometru trvala bezmála dalších třicet kilometrů. Proto jsem na rozbočce distancí neváhal ani vteřinu a ukázal vpravo na krátkou trasu. Ti praví tvrďáci se dali vlevo na brutální třináctikilometrovou smyčku. Rozhodčí hlásil, že vlevo běželo už 40 běžců, vpravo i se mnou čtyři. Výborně, netřeba se stresovat nějakým umístěním. Trochu jsem si vydechl u plechovky piva, konečně snědl Voltage, která se mi už v ruce rozpadala a odšoural se vstříc cíli.
Cítil jsem se poněkud trapně, když jsem se ocitl mezi těmi nejlepšími na trati, kteří měli v sobě o pořádnou porci víc. Na dalších sedmnácti kilometrech mě předběhlo pět těchto borců včetně vítězné Klárky. Zajímavé bylo, že to bylo vždy v klesání, přestože jsem kopce poctivě vycházel pěšky.
Mojí nejmilejší občerstvovačkou se stala ta poslední. Od ní to do cíle bylo OPRAVDU už jen z kopce. Navíc velmi mírného a běhu přívětivého. Poslední čtyři kilometry byly sice trochu delší, ale i tak mě zaplavila obvyklá radost z krásného dne, z daru, že jsem tam mohl být a běžet. Famózní diváci násobili mé pocity blaženosti. V cíli jsem si připadal, jako bych ten závod vyhrál.
Když jsem později při vyhlašování zaslechl své jméno, byl jsem v šoku. Nechápal jsem to. Přitom na začátku stačilo tak málo: vyslovit přání a nenosit ho sebou. Děkuji!
