Po pauze opět vybíhají běžci. V dvacetivteřinových intervalech. Čekáme, stojíme frontu, odbíháme na záchod. Zdá se, že konečně na nás dojde řada. Sedm večer a stále ještě je teplo. Zpoždění je tak velké, že už přestávám být nervózní. Sejmutí čipu a vybíhám. Po silnici ke spodní stanici lanovky, náběh do terénu, serpentiny v prudkém svahu pod lanovkou. Neustále na slunci, s pohledem upřeným do prachu cesty, střídavě během a chůzí, krok za krokem s maximálním úsilím stoupáme vzhůru. Prázdno, opakování. Krátce za čtvrtinou pouštím Bernarda, který vybíhal čtyřicet vteřin za mnou. Budu rád, když mi dá v cíli čtyři minuty. Míjím pomalejší běžce. Pot stékající do očí. V poslední třetině se mění charakter trati. Přicházejí technické pasáže, schůdky, madla, skála,… Špatně volím cestu podkluzující drobnou sutí a zbytečně ztrácím. Schody k horní stanici lanovky, kus po rovině mezi budovami a závěrečné stoupání po široké cestě. Snažím se to rozběhnout, ale jako bych byl postavou ve zpomaleném filmu. Nedokážu to udýchat. Výška je znát. Probíhám cílem. Vydýchávám se. Pozvolna přichází únava. Shora kopec vypadá prudší a větší. Jedeme dolů.
Použité boty: roclite 243.
