Krásnou podzimní sobotu 26.9.2009 se konal v Praze závod Run-Up neboli běh do schodů. A já jsem samozřejmě nemohl chybět. Tento netradiční závod se dá specifikovat mírami 27 a 109, které udávají počet pater respektive výšku nejvyšší budovy v ČR – City Tower. Na běh jsem se přihlásil již s předstihem v červenci a těšil se na výbornou akci. Když jsem dorazil na místo, okoukl jsem situaci a vydal jsem se po chvilce pro své startovní číslo. Největší problém přišel záhy. Většinou vozím sebou svírací špendlíky pro připnutí startovního čísla k dresu, přestože nikdy nebyly potřeba, jelikož je pořadatel dodal. Jenže dneska jsem je nechal náhodou doma a jako na potvoru jsem nedostal žádné špendlíky. Naštěstí jsem ukořistil alespoň dva od pořadatelů, takže problém byl vyřešen. Závod probíhal s intervalovým startem po 1 minutě, takže jak se následně ukázalo, závodníci se nejspíš na trati spolu nepotkali. Tentokrát jsem provedl velmi důkladné protažení svého těla, protože jsem tušil, že to nebude jednoduché. Při pohledu z pod budovy nahoru jsem si říkal: „Asi jsem se zbláznil, tam někde vytuhnu.“ Když nastal čas mého startu, ještě párkrát jsem se protáhl a vyrazil zdolat tu obří budovu. Nejprve se běželo asi 300 m k budově a pak to přišlo. Schodiště bylo kovové a široké odhadem tak 1.5 m.
Zpočátku se běželo dobře. Když jsem míjel 12. podlaží, začal jsem cítit problémy. Nohy mohly, ale nějak to nešlo udýchat. Do 20. podlaží to byla krize a velké přemáhání běžet, přesto jsem schody stále vybíhal. Pak už jsem slyšel hlasy pořadatelů, které se zesilovaly s dalšími zdolanými patry, což mi dodalo energii. Nahoře mi dlouho trvalo než jsem to rozdýchal, takhle jsem si v životě plíce neroztáhl. Pak mě čekal sestup dolů, ale už výtahem. Musím říci, že mi nebylo zrovna nejlíp a až po 15 minutách jsem byl celkem ready. Po tomto výběhu všech závodníků, mělo následovat finále, tedy ještě jeden výběh, pro nejrychlejších 30 běžců. Já jsem s nějakým finále vůbec nepočítal, neměl jsem ani pomyšlení ještě jednou absolvovat výběh budovy. Už jsem se chystal, že se převléknu, když mi jeden ze závodníků říkal, ať se dojdu podívat na výsledky, že jsem určitě ve finále a běžím ještě jednou. Reagoval jsem na to s vtipným komentářem, že jedině za trest. Po pár prohozených větách jsem se došel podívat na výsledkovou listinu a ouha, já tam fakt byl. Tak to už mi bylo jasné, že tam někde umřu. Momentálně jsem byl na 26. pozici. Okamžitě jsem se šel protahovat a připravovat na druhé vystoupání. Startovalo se v obráceném pořadí, takže jsem byl pátý na řadě. Tentokrát jsem dal úvodní rovinku mírnější, ono to ani rychleji nešlo. Pak zase přišly ty schody. Ve finále se mi skvěle dýchalo, ale už v 7. podlaží se ozvaly nožky, že je to bolí. Nedalo se nic dělat, prostě jsem se musel zakousnout a rubat a rubat, vždyť to bylo přeci finále.
Když jsem dosáhl vrcholu, toho 27. podlaží, jen s těží jsem se držel na nohou. Když jsem se podíval na hodinky a zjistil, že jsem běžel ještě o 6 sekund rychleji než v prvním běhu, už mi bylo všechno jedno a byl jsem spokojen. Po regeneraci a odpočinku jsem se přestrojil z běžce na civilistu a šel se podívat na výsledky. No vida a posunul jsem se na 18. místo celkově. Zaplaven emocemi a únavou jsem se odebral do prostoru pražského metra a frčel k domovu.
V dnešním závodě jsem překonal hlavně sám sebe a dokázal si, že ještě nejsem úplně k ničemu. Snad je to start k lepším zítřkům.
