14.3.2015, Osek
O účasti na nočním Quo Vadis sem původně moc neuvažoval. Po účasti na Kysucké stovce (125 km, + 5600m) minulý víkend jsem byl pěkně rosekanej a nepřidalo tomu ani středeční vyklusání. Kvůli únavě jsem nedoběhl ani to, co jsem si plánoval a musel jsem to se sklopenýma ušima zkrátit. Ve čtvrtek to už bylo ale lepší a v pátek, když jsem se koukal na předpověď počasí, jak bude o víkend hnusně, bylo rozhodnuto. Než sedět doma a koukat se z okna na to, jak celý den prší, tak to se radši zničit na nočním závodě a přes den si pěkně schrupnout 😉
Startuje se v sobotu ve dvě hodiny ráno z Oseka na úpatí Krušných hor. Připravená trasa má 53 km a asi bude i poměrně rychlá. V podstatě jsou to jen dva velký kopce Stropník a Milešovka a 30 kilometrové „údolí“ mezi nimi. Plán mám neurčitý. Buďto to nepůjde a dám si to na pohodu spíš jako procházku nebo to půjde. To bych to napálil v prvním kopci a při seběhu zkusil získat slušnou pozici nebo i náskok, který vydrží až na úpatí Milešovky. A pak děj se vůle boží.
Do Oseka se všichni sjíždíme vlakem, který na místo doráží kolem 1:45 ráno. Proběhne rychlá registrace na kapotě auta, nějaké ty předstartovní fotečky a jdeme na to.
„Star!“ zařve hlavní org Petr Malý přesně ve 2 hodiny ráno a celkem 64 účastníků, což je rekord akce, se vydává vstříc nočnímu dobrodrůžu.
Hned na prvních pár metrech se oddělují běžci od pochoďáků, tak se vydávám za nimi, nicméně držím se spíš vzadu a čekám jaké se nastolí tempo. Je to takové trochu ospalejší a tak se deru postupně vpřed. Za chvilku mi po boku běží už jen Honza Doležal, všichni ostatní jsou již za námi. Běžíme spolu dál bez odpočinku do prudkého stoupání. Přijde mi, že nikdo z nás nechce přejít do chůze jako první.
„Tihle mladí kluci…“ řeknu si a přejdu tedy někde v půli stoupání do chůze já.
Nicméně v ostrém tempu dupeme až na první kontrolu na Dlouhé Louce, kde je ještě vyjma silnic všude hafo sněhu. Honza maže dál a ani si nedá na kontrole teplý čaj. To já nepohrdnu. Doženu ho až na konci Dlouhé Louky, kde cesta končí a před námi je zasněžená pláň. Po nějaké pěšině ani památky a tak se vydáváme podle GPS do panenského sněhu, vstříc ukazovanému směru. Po chvilce se napojíme na pár starých stop, které asi vedou po původní pěšině. Nicméně běh je náročný, sníh se místy boří až po kolena a mě z toho začínají tahat zadní stehna až skoro do křečí. Není divu, hlubokého sněhu jsem si užil minulý týden na Kysucké 100 dost a regenerace očividně nestačila. No nic, zastavím, kopnu do sebe magnesku a rychle dál za Honzou.
Dorážíme skoro ke Stropníku. Oba běžíme podle Ambitů a slepě následujeme ukazovanou trasu dle GPS. Najednou se ocitáme na konci cesty, která nikam nevede. Pokoušíme se jít přímo lesem na místo které nám ukazuje navigace, ale nic tu není. Jen spousty sněhu a neprostupného porostu. V té chvíli nám ještě necvakne, že naklikaná GPS trasa asi přesně neodpovídá realitě. Stačilo se držet podle itineráře zelený, ale my jsme se tu už tak zamotali, že ani nemůžeme najít cestu zpět. Nakonec najdeme nějakou jinou cestu, která i odpovídá GPS, ale na ní nejsou žádné stopy, že by tudy někdo šel.
„Jak tam může být kontrola, když tudy nikdo nešel?“ ptáme se jeden druhého.
Nakonec se vydáváme po té cestě zpět a ta nás dovede zpátky na zelenou značku, kde už svítí čelovky ostatních, co nás mezitím dotáhli a to jsme museli mít slušný náskok. Nyní už dobře po zelené dojdeme na Stropník, kde nám označí živá kontrola výkaz a mažeme dolů. Jenže ve spěchu míjíme odbočku a tak běžíme dál v protisměru to, co už jsme běželi.
„Neběžíte náhodou blbě?“ zastavují nás až další příchozí na Stropník.
„Kurnik, to snad né. Zase!“ a otáčíme se zpět.
Běžím v předu, Honza kousek za mnou a za chvilku jsem zase skoro na Stropníku. Ale Honza nikde.
„To snad není možný!“ asi sem mu utekl a minul zase tu odbočku. Otáčím se znovu zpět a už ji vidím, akorát na ní odbočuje dvojce s fenečkou staforda, které jsem už několikrát míjel.
Super začátek, jen co je pravda, když pak doma kontroluju záznam z hodinek, stálo mě to bloudění tady skoro půl hodiny.
Pouštím to z kopce dolů a vůbec to nešetřím, musím tu ztrátu dohnat. Hluboký sníh se pod nohami pěkně boří. Valím to rychle dolů s vědomím toho, že kdybych s sebou náhodou flákl, tak to ani nebude bolet. Předběhnu asi 3 lidi a dotáhnu Honzu. Spolu pak pokračujeme dál. Když v tom si všimnu, že poslední zatáčku v klesání jsme vytočili nějak moc a vydali jsme se po jiné cestě vedoucí po vrstevnici, přitom my měli stále klesat. Ta naše cesta musí být teď cca 100m pod námi. Zavolám na Honzu a odbočuji střemhlav dolů mimo cestu směrem k té správné. Honza se za mnou ale nevydal. Od té doby už jsem ho neviděl.
Na zeleně značenou cestu jsem narazil po pár metrech a vydal se po ní dál dolů. Jenže jak tady v nižší výšce taje sníh, nebyla to cesta, ale spíš pěkný potok. Chvilku to zkouším nějak obíhat, ale pak na to prdim. Boty jsou durch po pár metrech.
Jsem dole v Horním Háji a pokračuji dál po žluté směrem na Hrob. Dotahuji další tři běžce, mezi nimi i Evu Zborníkovou. Přidám se k nim, trochu pokecáme a za chvilku běžím zase sám vpředu.
Následuje převážně rovinatý úsek až k jezeru Barbora, kde je další kontrola K3 s Egonem a občerstvením. Přesně před kontrolou dotahuji snad už poslední dvojici běžců, kteří se přede mne dostali na Stropníku.
„Ahoj, jste tu první!“ potvrzuje nám Egon.
Všechno mám, nic nepotřebuju, tak si jen naleju horký čaj do svého skládacího kelímku a popíjejíce jdu dál. Jak dopiju, sbalím kelímek a běžím, ať se trochu trhnu.
Jsem skoro v Teplicím. U hřbitova si označím fixem další kontrolu K4 a vzhůru do nočního víru (velko) města. Je kolem půl šesté ráno a míjím sem tam lidi co se buď vrací z nějaké párty nebo jdou do práce. Všichni na mě divně koukaj, co je to za exota, co tu pobíhá v tuhle dobu ráno po Teplicích.
Proběhnu celé město k vlakovému nádraží a dál pokračuji směrem k Zámeckému náměstí a Zámecké zahradě. Když se na konci zahrady otočím zpět, zdá se mi, že na začátku do ní vbíhají dvě čelovky.
„Musím s sebou ještě mrsknout“ říkám si, stále mi je někdo v patách.
A tak přestože za Teplicemi se už zase stoupá do kopce, tak já dál běžím a běžím. V následujícím klesání po silnici do Kladrub se ohlížím a vypadá to, že nikde nikdo. Jenže už se rozednívá a čelovky v dálce nemusí být úplně vidět, tak pro jistotu běžím stále dál. Čék nikdy neví.
Konečně trasa uhýbá na pěšinu mezi pastviny, silnice už bylo až až. Začíná trochu poprchávat a bahno lepí jako čert. Hodně zpomaluje postup vpřed a tak se stále ohlížím. Zatím je vzduch čistý.
Koukám na hodinky, kolik už mám za sebou a jsem překvapený, že už skoro 35 km. Za 4 a čtvrt hodiny, to je slušný kvapík. Jde to nějak překvapivě lehce. Z toho mě ale vyvede klesání před Ohníčem, kde mi začnou fest píchat křížové vazy v levém koleni. Trošku mě to teď zlobí, tak to mám i otejpované, ale přesto to píchá tak nepříjemně, že musím oblíbený seběh trochu zvolnit až vypustit. Ale jo, jsem dole.
Z Ohníče už je to jen Kousek do Kostomlat pod Milešovkou, kde je v autobusové zastávce tajná živá kontrola s občersvením. Pití ještě mám, čapnu pouze Tatranku, napiju se Fanty a jdu dál. Teď by mělo být předposlední stoupání na hrad Sukoslav a pak už jen Milešovka a cíl.
Na hrad Sukoslav, který je zahalený ve strašidelné mlze, dorážím akorát, když tam z druhé strany přichází hlavní org Petr Malý.
„Tímhle tempem budeš v cíli, ještě dřív než otevřou motorest!“ vítá mě.
„Ale však ona tě Milešovka ještě zpomalí.“ dodává.
Chvilku zavtipkujeme, Petr mě kus doprovodí a pak běžím dál. Už je to fakt kousek.
Metelím si to po lesní cestě do Černčic a akorát začíná sněžit. Všechno je najednou krásně pocukrovaný, měkoučký na došlap, paráda.
V Černčicích začíná pro mě zatím neznámý nástup na Milešovku. Při trénincích to vybíhám vždy buď od Milešova nebo od Velemína, kudy se bude dnes klesat, ale tudy to ještě neznám.
Ze začátku je to docela mírné, tak střídám běh, rychlou chůzi a prokládám to chlazením se sněhem, protože mi je strašný vedro. Naberu plné dlaně sněhu a chrstnu si to do obličeje a za krk. Hned je to na chvilku lepší.
Jsem na hoře. Koukám na hodinky. Čtvrt na devět. V turistické restauraci, kde mám dostat razítko do výkazu, otvírají ale až v 9. Vytahuju tedy foťák a tak jak jsem byl Petrem instruován, když bude ještě zavříno, pořizuji inteligentní selfíčko a fotku ukazatele.
Čék se chvilku nehýbe a začíná být pro změnu zima, takže konec zdržování a vzhůru dolů. No jo, ale klesání na Velemín je po severní straně Milešovky, která je ještě plná sněhu, takže to není tak jednoduché. Pustím to dolů zledovatělým ušlapaným korytem na kterém leží asi 5 čísel prašanu. Vzpomínám na moje Microspikesy, které by se tu opravdu hodily a čekám, kdy se natáhnu. X-Talony se drží seč můžou, ale na ten led pod prašanem jsou hold krátký a tak je to tady.
„Áááááááááá“ a už si prohlížím botky pěkně proti zataženému nebi.
„Bum“
Tvrdé přistání na zadek a záda a dobrých 5m se vezu v korytě bez práce dolů. Takhle si to ještě jedou zopakuji a pak už dorážím k padlému stromu. Tady je to hrozně fotogenický, rád si to tu fotím hlavě na podzim, takže ještě jedno malé zdržení a fotka je na světě.
 |
| Padlý strom dnes v zimě |
 |
| Padlý strom na podzim. Najdi 5 rozdílů. |
Dál už je to jednoduché, ledové koryto končí a následuje pohodový a rychlý 4 kilometrový seběh až do cíle ve Velemíně. Letím, co to dá v tempu pod 5 min/km a za necelých 20 minut jsem v cíli. Petr už vyhlíží z auta, protože motorest ještě neotevřel. Jak mě vidí, hned leze ven mě přivítat.
 |
| A tak trochu jsem se zadýchal, nó. |
Nakonec jsem to stihl i s tou Milešovkou ještě před otevíračkou, je totiž teprve tři čtvrtě na devět. Celkový čas 6:49. Nebýt toho kufru na začátku, mohlo to být ještě lepší. Ale i tak 1. místo paráda a velká spokojenost!
Přesně půl hodiny po mě doráží i Honza Doležal na 2. místě a za dalších 10 minut na 3. místě společně vynikající Eva Zborníková a Tomáš Vambera.
Díky Petrovi Malému a ostatním z jeho týmu za, jako vždy, skvělou organizaci a parádní trasu. Skvěle jsem si to užil a spravil si náladu po Kysucké 100, která se mi po organizační stránce moc nelíbila.
Tento report a úspěch chci věnovat mému nejvěrnějšímu fanouškovi, mému dědovi, který pravidelně a nadšeně sledoval všechny moje závody a který již bohužel není mezi námi. Děkuji Ti dědo za vše!
Odkazy
