V neděli jsem se zúčastnil přespolního závodu na 10km nad Modřanskou roklí. Do závodu jsem šel s cílem užít si krásného počasí v přírodě. Den předtím jsem totiž absolvoval poměrně náročný atletický sedmiboj.
Na stránkách závodu bylo avizováno, že se jedná o lesní cesty v členitějším terénu. Což byl jeden z důvodů proč jsem na závod šel, chtěl jsem vyzkoušet běh po lesních cestách, když už skoro veškerý trénink dělám na asfaltu.
Ráno jsem trochu nestíhal, takže na start závodu jsem dorazil asi 5 min před odstartováním. Stačil jsem si akorát připnout číslo a už jsem se stavěl na startovní čáru. Hlavou mi blesklo, že bez zahřátí a protažení bych měl jít začátek volněji, ale když jsem vedle sebe viděl nabuzeného kamaráda, se kterým jsem se tam potkal, na nějaký volnější start jsem rezignoval.
Hned od začátku jsem běžel tak, aby se moje tepovka pohybovala do 85% TF max. Z minulých zkušeností vím, že tato hranice je pro mě optimální pro dlouhý rovnoměrný běh. Tepovku se mi dařilo bez problémů držet kromě výběhů těch nehorázných kopců. Kopce, to byla pro mne jedna velká neznámá. V tréninku jsem je nikdy neběhal, všechny co jsem zatím v rámci tréninku běžel nebyly nijak extrémě prudké i když třeba delší. Kopce, do kterých se v závodě běželo, byly ale jedním slovem brutální. Sice krátké, ale nehorázně prudké v kombinaci s lesním terénem místy skálou mi daly solidně pokouřit. Naštěstí jich nebylo v závodě zas až tolik (odhaduju asi tak 5). Rozběhnutí do stálého tempa po takovém kopci byla neuvěřitelná zkušenost. Nohy jako z olova, plíce zapomenuté někde v půli kopce, nebyl to zážitek, který bych zařadil mezi své nejoblíbenější.
Jako absolutně demoralizující považuji posledních 500 metrů závodu. S kamarádem, se kterým jsme celý závod běželi spolu, jsme tušili brzký konec a lehce finišovali. Aspoň do zatáčky po které se nám prostřel výhled na cílovou „rovinku“. Stručně řečeno, představte si, že vyběhnete ze zatáčky, čekáte cílovou rovinku, kde jste chtěli zafinišovat. Cílovou rovinku i rychlejší finišující běžce sice spatříte, ale o 50 metrů výš!!! Já když to viděl, tak jsem se zmohl jen na zoufalé „No ty kráávo“. V tom kopci jsem málem duši vypustil a rozběhnout se na cílových 30 metrů po absolvování kopce považuji za jedno ze svých největších vítězství.
Celý závod hodnotím jako velmi povedený. Po masovém PIM půlmaratonu byla komorní atmosféra závodu vítanou změnou. Trať závodu se mi hodně líbila (když pominu ty kopce). Po běhaní na asfaltových cestách parádní zpestření.
Zaznamenal jsem také zlepšení své běžecké formy. Před měsícem jsem na Kbelské desítce (která byla absolutní plackou oproti tomuhle) zaběhl čas 47:23. V neděli jsem cílem proběhl v čase 47:48. Tedy jen o 25s pomaleji. Vzhledem k náročnosti trati to považuju za skvělý úspěch.
