Taková stovka, rozuměj 100 kilometrů, to není jen tak. (Občas si někdo myslí, že něhám stovky na dráze 😀 ) A přestože jsou tací, kteří hned další víkend absolvují další stovku nebo jiný závod, já věděla že budu potřebovat trošku zvolnit. Ovšem něco jiného jsou doporučení k regeneraci a zotavení, a něco jiného, co opravdu dělám. Takže rege běh neproběhl, ale hned v neděli, druhý den po závodě, jsem se jela projet na kole. Bohužel nee úplně zlehka. Na kole jsem se cítila fajn a mohla jsem šlapat naplno, ale i když jsem se tím trochu protáhla, na druhou stranu jsem si přidala do zásoby nějakou únavu. Počasí bylo nejisté, ale já si dala dvacetikilometrové kolečko po rovince a ještě odzkoušela nepromokavou šustku Tilak, kterou jsem vyhrála. A to opravdu důkladně, protože jsem asi v půlce vjela přímo pod mrak a skropil mě pořádný slejvák. Naštěstí díky bundě jsem byla v suchu a jakmile vysvitlo opět slunce a vítr sfoukl poslední kapky z rukávů, dojela jsem v pohodě domů. Pak jsem si ale dala dva dny rest od sportu úplně. Je to asi málo ale když to počasí je prostě vždycky tak nevhodně hezké zrovna, když by člověk potřeboval aby nelákalo tolik ven. 😀
Takže už v pátek jsem vyběhla na delší běh. Možná jsem to ani neplánovala, už nevím, ale bylo opravdu krásně, tak jsem si vyběhla na kopec, a nakonec z toho bylo sedmnáct kilometrů. Trošku mi to kazil fakt, že jsem větší část běžela po asfaltě. A také různé stavební práce. Hned na Pardusce dělníci, něco tam budují na kopce mezi lesíkem a božími muky, a já nechápu vždycky, když běžím kolem. Pak seběh k Nové Vsi, kde zrovna vyjížděly a sjížděly náklaďáky z lomu, takže jsem musela hned jak to šlo, uhnout do lesa a běžet jinudy a i přesto jsem byla totálně zaprášená. Na konci této cesty jsem ještě navíc narazila na další stavbu, tentokrát rodinného domu, ale nějak jsem ten jeřáb oblezla po svahu a seběhla až k lomu, k tomu starému zatopenému. 🙂 V lomu byl klid, ono taky v pátek kolem poledne se toho na vesnici moc neděje. Jen v rákosí na vzdálenějších koncích sedělo pár rybářů a jejich hlasy se nesly nad hladinou. Ten den bylo obvzlášť teplo, a já si už od začátku výběhu pohrávala s myšlenkou, že se snad i vykoupu. Teda minimálně jsem se teď musela opláchnout od prachu ze silnice.
No tak jsem si našla pěkné zákoutí s velkým šutrem , šla do spodního prádla a nějakou chvíli si jen tak máchala nohy v ledové vodě. Jenže divné je to, že mi to až tak ledové nepřišlo a nakonec jsem svlékla všechno a užila si neskutečnou první koupačku v letošním roce. Jako joo, bylo to studený ale nic co by se nedalo vydržet, dokonce jsem plavala i kus podél břehu, párkrát tam a zpět. Samozřejmě selfie bylo nutností, ono zas tak moc lidí se v květnu venku nekoupe. 🙂 Pro mě to byl taky rekord. Naposledy jsem se tak brzo koupala před pár lety, a to až po vlně veder koncem května. No ale bylo to vážně super. Ještě jsem pak chvíli seděla na šutru než jem trošku okapala a byl čas vyrazit zpátky k domovu. Jenže když jsem se chtěla obout, zjistila jsem že se mi pod pravou nohou vytvořila slušná krvavá kaluž. Nejspíš někde mezi kameny u břehu byl střep. Ono rybáři jsou taky trošku prasata a zátiší s pivními lahvemi nebývá u frekventovaných stojatých vod vyjímkou. 🙁 Měla jsem rozřízlý prst, ale co už, obula jsem se, že to ponožka vsákne a vyběhla. Po koupačce jsem se cítila příjemně osvěžená, takže jsem ještě vyběhla na další vyhlídku, kde jsem nakonec po kontrole situace prst obalila papírovými kapesníky a obalem od nich. S tím už jsem doběhla těch sedm kilomerů domů. Nakonec to nebylo tak hrozné, ale pár dní sem to cítila při každém kroku. Jenže to nebyla zlomenina, takže v sobotu jsem si dala alespoň kratší rege běh, abych tak nějak vytloukla klín klínem (odplavila kyseliny po pátečním běhu) a k večeru po bouřkách ještě kratší kolo, kdy jsem se ovšem zase neudržela. Já jak vidím nějakého cyklistu před sebou, tak se vždycky kousnu a snažím se ho dojet. 😀 Kor do kopce. Kor, když je přede mnou baba. No a to pak nehledím na to, jak jsem na tom se silami, tréninkem a regenerací. Možná by jste si mysleli, že tímhle už se dorazím ale ty endorfiny ze sportu a zážitků mě ještě nějakou dobu hrnou dál. Popravdě nesnáším ten energetický "pád" po skvělém závodě nebo větším běhu či výletu. Když jsem unavená a mám rest day a dělám (nebo bych měla) něco jiného a tak to kolikrát schválně oddaluji. Takže nakonec jsem vyjela na kolo ještě i v neděli.
Vyrazila jsem na Rabštejn, zříceninu v Jeseníkách, kam to nemám tak daleko a dá se dojet i na silničce (i když nee vždy bez potíží, jak se později ukázalo). Ale 70 km s pěkným stoupáním v půlce, to je taková přijatelná vyjížďka, dokonce i ten týden po stovce. Počasí celkem přálo, zezačátku bylo opravdu teplo a slunečno, i když později se to nahoře začalo kazit. Opět jsem vyjela až později, protože jsem se nemohla rozhodnout, jestli poslechnout srdce nebo rozum. Nejela jsem nijak zvlášť rychle a do kopce to už opravdu bolelo, takže nahoře jsem si dala zasloužené presso a dortík, na který jsem čekala neskutečně dlouho. No joo, když oni vám ho nemůžou dát jen tak do ruky ke kafi. Oni ho musí dát na obří placatý talíř, kam by se vešla kachna se šesti a se zelím, aby to mohli následně kolem dokola pocákat čokoládou. Což mi na horské chatě přijde totálně ujetý. Kvůli těm talířům se lidi ani nevlezou venku ke stolům, když přijedou davy cyklistů a horolezců, a ani se to k tomu nehodí. Vážně ne. Chtělo by to něco rustikálnějšího, když už jsme kousek od zříceniny hradu, že jo? 🙂
Nicméně jsem si dodala nějakou energii, kvůli sjezdu oblékla šustku a vydala se dolů. Vždycky sjíždím opatrně ale tady je to sázka do loterie. Jednak jsou zde odvodňovací kanály, které člověk musí krajem objet, pokud neumí skákat a nesedí na mtb kole, ale dá se to. Ovšem na cestě níž už je to samá díra. A tak došlo i na mě, že jsem zde píchla, lépe řečeno prorazila duši. Částečně možná i proto, že svými běžeckými ručičkami a obyčejnou kapesní pumpou nejsem nikdy schopná nahustit pneu do potřebné tvrdosti. Sice jsem přímo nejásala, ale byla jsem v klidu, po X letech jsem si vzala batoh s nářadím a náhradní duší a tak jsem se smířila s tím, že to přední kolo prostě vyměním a pojedu dál. No ovšem vzápětí přišla panika, když jsem zjistila že jsem píchla i zadní, a druhou duši ani lepení jsem neměla….kdo to mohl tušit. Když už tak už, že? První cyklisté vracející se dolů také nic neměli, tak jsem nasedla "zlehka" a protože to bylo z kopce, jak na kolobrndě se odrážela a přemýšlela co dál. Že budu muset sebrat odvahu a zvonit na nejbližší domky a chaty, a že to bude trvat bůhvíjak dlouho, než se dostanu domů. Ale vzhledem k tomu že byla neděle a všude plno lidí, a já mám na tohle štěstí, další cyklista už měl všechno. A tak jsem byla v mžiku zachráněna a ještě se seznámila s fajn týpkem. 🙂 Hovor se točil kolem našich starých silniček, mého běhání atd. Už ani nevím přesně, ale protože nebyl z daleka, nakonec jsme spolu jeli až do Uničova, za což jsem byla ráda, protože na mě už padla trošku únava. Pak jsem se ještě kus svezla se dvěma cyklisty, co mě zrovna na výjezdu z města předjeli, a tím se mi zvedla dost nálada a navíc jsem si i odpočinula. Takže nakonec jsem to protáhla až na stovku. Ono to nebylo potřeba, ale web Strava.com je v tomhle celkem motivační a Gran Fondo (jízda přes 100km) je Gran Fondo. 😀 No poslední kiláky už jsem měla dost hlaďák a navíc mi pořád kousek chyběl, takže jsem dlouhý den zakončila ještě zajížďkou k rybníku na nanuk a Margotku.
Tak ale dobrej týden to byl, myslím, že jsem ho využila na max. Tedy co se toho sportu týká a co zbytky energie dovolily.
V následujícím týdnu jsem šla tři dny do práce, takže se počítalo s tím odpočinkem konečně. No joo, já vím, není to moc, ale zase ten pocit, když vám volá šéf, jestli můžete a vy s nadšením souhlasíte (a je jedno jestli se těšíte na kolegu, práci, peníze nebo vám to jen už chybělo…). 😀
Takže pondělí bylo sice volné, ale dala jsem si podlouhý době aspoň krátký workout (bříško, paže atd.) , protože jsem nějak vzpomněla, že jsem vlastně letos chtěla ten pekáč do plavek. 😀
V úterý jsem opět sedla na kolo a vyjela si zase jiný kopeček. To jsou ovšem vyjížďky do třiceti kilometrů, jen tak po okolí. Každopádně jsem se cítila celkem dobře, dokonce jsem ve středu šla po práci z vlaku pěšky 4 kiláky. No ale to je u mě normální, pokud bych na přípoj měla víc jak dvacet minut čekat, tak za tu dobu jsem skoro doma. Kolikrát docházím nebo dobíhám zrovna, když vlak houká ve stanici. 🙂 No a protože jsem přijela brzo a stihla si ještě i celkem odpočinout, vyjela jsem ještě večer s Petrem, mým zachráncem z Rabštejna, na kolečko přes Bouzovské kopečky. Což bylo fakt super, po dlouhé době jet s někým. Nebylo to sice moc odpočinkové, ale zase díky tomu že jsme se tak nějak pořád tahali dopředu, tak jsem pak měla na určitých segmentech lepší časy než sama. Taková blbost ale potěší. 🙂
Nevím jak je to možné, přísahám, ale odpočinek se tedy zase nekonal. Měla jsem naplánováno, že si v pátek konečně zajedu pro razítko z brigády v Karlové Studánce. Tak jako mohla bych jet busem tam a zase zpátky, ale to by nebylo ono, a v rámci šetření času a peněz jsem to zase spojila s výletem. Vzala jsem si i zrcadlovku, ale nakonec z toho focení až tolik nebylo, jednak vůli spěchu a druhak proto, že bylo fakt slunečno a všechno bylo přesvícený. Nicméně jsem si to užila i tak.
Jela jsem vlakem do Koutů nad Desnou, nijak přehnaně brzo, protože se mi samozřejmě po předchozích dnech nechtělo moc vstávat, a tak jsem vybíhala od vlaku těsně po deváté hodině. Věděla jsem, že mě čeká dlouhý úsek po asfaltce kolem dolní nádrže elektrárny Dlouhé Stráně, a tak jsem se snažila běžet pomalu ale soustavně, s mp3 to celkem šlo. Abych vůbec něco nafotila, udělala jsem si ještě hned zezačátku odbočku k vodopádu na Borovém potoce, který není až tak navštěvovaný ale je moc hezký a já na něj mám vzácné vzpomínky. Trošku jsem to neodhadla, takže mě ten kilometr do kopce a zase zpátky a nějaké focení mezitím dost zdrželo. Ale stálo to za to. U vodopádu bylo nádherně a kdybych neměla plán, možná bych tam vydržela celé dopoledne. Je to takové příjemné skryté místečko. Joo, přiznám se, že ovlivněna internetem a tou minulou skvělou koupačkou, jsem chtěla do sbírky fotku pod vodopádem, ale ty prvoplánové věci stojí často za prd. Takže, ač jsem nakonec vlezla do vody asi šestkrát, než jsem něco na samospoušť vyfotila, nejlíp se povedla ta první nepovedená fotka. 🙂 Každopádně osvěžení to bylo vynikající a jestli jsem nebyla ráno moc odpočatá, tohle mě dost nakoplo. Když jsem sbíhala dolů od vodopádu, tak už šla nahoru rodinka s mimčem v krosně. Jinak jsem myslím nikoho nepotkala. Dál jsem šla po modré Divokým dolem, kde bylo příjemně, pokud teda neberu v potaz převýšení. Ale šlo to, zabrala jsem a nakonec vylezla na magistrále před Pradědem, kde už ovšem byly davy. To není pro mě nikdy příjemné, takže jsem nasadila opět sluchátka a přeřadila na běžecké tempo a pomalu se šinula do kopce k vysílači. Tady mě docela zklamalo, že nebylo otevřené dole v hale okýnko s občerstvením. Rozhodně jsem nehodlala strávit další hodinu v přecpané restauračce, kde beztak nebylo volné místo, takže jen wc, obléct šustku a seběhnout dolů. Nahoře fakt foukalo, ale jak se člověk dostal blíž k Ovčárně, zase vedro. Vzala jsem to po asfaltce a pak poslední úsek po zelené značce. Běh byl sice opatrnější, abych si ještě někde nezvrtla kotník na šutrech, ale příjemnější na pohled. No a všude zurčící voda přes cestu, sem tam i nutnost obcházení podmáčených míst. Do Karlovky jsem dorazila akorát a hned na sekretariát pro razítko. Sice do blbé kolonky a ještě se mi v tom spěchu na lejstro nalepila izolepa, ale i tak mi to nakonec na úřadě vzali. 🙂
Vzhledem k tomu že jsem měla v nohou nějakých 24 kilomerů, potřebovala jsem si už odpočinout. Nejdřív jsem si šla doplnit lázeňskou vodu, která je fakt mňam pro mě, a pak jsem chvíli poseděla u kašny. Chtěla jsem se sejít se známým, ale asi jsem přiběhla pozdě, a navíc to domlouvala narychlo, tak z toho nakonec sešlo. Původně jsem chtěla jet odpoledne autobusem zpátky domů, ale zase jsem zapomněla, že přímý jezdí jen o víkendu, a jako tři hodiny a víc přes Bruntál a Olomouc, nebo Šternberk, to se mi zrovna ten den vůbec nechtělo. No tak jsem za ušetřený peníz nakoupila v sámošce nektarinky, které byly tak akorát na jídlo a ještě něco na doplnění energie (joo, a jedno balení lázeňských oplatků za odměnu do vlaku) a vydala se pomalu zpátky. Aby to nebylo to stejné, vzala jsem to nahoru údolím Bílé Opavy, s tím, že se aspoň ještě dnes pokochám a něco vyfotím. Zezačátku jsem musela trošku přidat do kroku, jelikož zrovna tím stejným směrem vycházela asi desetičlenná skupina žen s trekovými holemi a já nechtěla poslouchat za zády jejich štěbetání. 🙂
Když jsem byla malá, tak mi všehno na horách přišlo tak velké a dlouhé, a teď jsem došla k vodopádu ani nevím jak. Vzhledem k tomu, že už jsem to šla i s velkým báglem, nepřijde mi to jako těžká cesta. Jen s těmi holemi a foťákem bych potřebovala tak čtyři ruce. Díky těm oplatkům jsem už ani zrcadlovku schovat nemohla. Od vodopádu jsem to vzala po žluté přímo k Ovčárně, abych to neobcházela ještě přes Barborku, a když jsem se tam konečně vyškrábala, dala jsem další nektarinkovou pauzičku. Jinak opět vtipné bylo potkávat kolem Bílé Opavy skupinky, které jsem předbíhala dopoledne cestou na Praděd. 😀 To se mi občas stává a vážně se musím smát, když si představím, jaké to asi je, potkat někoho víckrát a na místech, kde by jakože asi neměl v tu dobu být. 😀 Ale lidi co jsem potkala, to zatím vždycky brali s úsměvem. Poslední stoupání bylo od Ovčárny na Vysokou holi. Jediný vítr byl zas nepříjemný, tak jsem nasadila šustku a nahoře opět dala pauzičku na trávě, která ještě po zimě nezezelenala. Moc lidí nechodilo, ale jak jsem tam tak seděla, blížil se ke mě nějaký chlapík, jen tak s holemi a z dálky už mě zdravil, až jsem myslela, že se známe. Ukázalo se ale, že to trošku přecenil, ač mu bylo tak kolem padesáti a mohl by mít rozum. Prosil mě o vodu s tím, že se vydal z Ovčárny přes hřeben dolů k Františkově myslivně, kde trošku zabloudil na cyklostezkách a pak zase zpátky. A že byl na cestě 5 hodin, bez jídla a vody. Noo, samozřejmě jsem mu napít dala, i když ty dva kiláky dolů by už asi došel. Ale v duchu jsem nevycházela z úžasu. Běhám po Jeseníkách pořád a takhle vyrazit bych si asi netroufla. A když už, tak je všude vody dost, zvláště na jaře, všude potůčky a on se nenapil. Jak dlouho by takový člověk musel bloudit, než by žízeň překonala ego a zbytečný strach? A navíc prý chodil bez trička, aby se opálil, takže byl červený jak rak a určitě měl i úpal, bez kšiltovky atd. Ono bylo opravdu horko, a to ještě není ani léto. Takže lidi bacha na to.
Já to pak za chvíli taky zabalila, a vydala se cestou kterou přišel, přes Františkovu myslivnu kolem Zámčiska a po asfaltce zpět do Koutů. Na hřeběni jsem ještě potkala známý běžecký pár, a trošku mě zamrzelo, že si taky nemůžu jen tak s někým vyjet autem na Skřítek a dát si jen hřebenovku tam a zpátky a nekoukat na hodinky a netahat s sebou batoh. Nicméně na tu svoji zátěž a kiláky v nohách jsem měla slušný tempo a poté co jsem ještě vyfotila poslední snímky, které už byly díky nízkému slunci lepší, vychutnala jsem si pěkně bolestivý asfaltový seběh, místy kolem 4:30 na kilomentr. Dole kolem nádrže už mraky cyklistů, kteří si ještě po práci jeli vyšlápnout Dlouhé Stráně. Cestou dolů jsem už jen koukala po místě u vody, které by bylo dobře dostupné a na slunci, ale údolí už bylo plné stínů a tak jsem nakonec odbočila znovu na cestu k vodopádu a na místě blíže k odbočce alespoň zaledovala nohy v potoce. Už bylo ve stínu dost chladno.
Poslední 4 kilometry jsem už přepnula na automat. Vedro mě zmohlo. Navíc jsem se spálila a už měla i žízeň a neskutečnou chuť na nanuk. Věděla jsem už dávno, že nestíhám vlak před šestou, takže jsem měla necelou hodinku k dobru na ten před osmou a stavila se v Koutech pod lanovkou. Druhá část běhu byla dokonce delší, cca 26 kilometrů, i když s menším převýšením. No ale v součtu padesátka jak vyšitá. Až jsem si říkala, že ta stovka před dvěma týdny byla jen takový trénink. Nee, nebudu se tvářit drsně, byla jsem zničená. Druhý den jsem se cítila dokonce daleko hůř než po té stovce. Trošku mě bolela i pata, asi nějaký šutr v seběhu. Ještě ji cítím. Takže v sobotu byl rest day a nebýt Michala z Brna, který běžel o víkendu dva závody v Jeseníkách a ozval se, že bere i silničku, tak bych asi už ani z postele nevstala. Nicméně jsem se v neděli ráda donutila na to kolo.
Měla to být jen taková lehoučká vyjížďka na zmrzlinu, ale protože měl skvělej motor a já jen odpočívala za ním (a to jsme jeli zezačátku po větru docela rychle), tak jsme nakonec natočili přes Olomouc 52km. Zmrzlinu ve Štarnově jsme si dali, ale už spíš na truc, protože cestou zpátky byl protivítr a už to tak dobře nejelo. A ve Štarnově fronta, jakou jsem zatím nezažila ani v létě. Stáli jsme tam, nekecám, 25 minut. Takže zasloužená odměna. Domů to pak bylo o to horší. Nohy ztuhly, vítr zesílil, a Michal byl rozjetý, že jsem několikrát odpadla, než trošku zpomalil. 😀 I tak jsem si to ale užila. Je to opravdu rozdíl, jezdit stále za svý nebo se vozit s někým, nebo dokonce ve skupině. To se pak nedivím těm průměrům.
Teď mě čeká v neděli půlmaraton v Zábřehu a jsem teda fakt hodně zvědavá, co z toho bude. Je půlka týdne a já jsem mrtvola. Energie na nule, tuhý nohy, lýtka jak bandasky a nateklý. Snažím se hodně pít, ale spát chodím pozdě a ráno nejsem schopná se rozhýbat. Jen nějaký ten workout a protahování, pár pohybů se snažím opravdu po ránu udělat, a někdy i během dne. S jídlem jsem ovšem zas na štíru, úplný jojo efekt, který se sice neprojevuje na váze nebo na vzhledu, ale nejsem schopná se toho zbavit. Jím pozdě večer a fakt mega porce, a radši ani nechtějte vědět co. 😀 Tak snad tím aspoň doplním nějaké kalorie, které v neděli spotřebuji. Podle předpovědi mají být zase tropy, už tradičně, a jestli se přidá i vítr, tak si ten půlmaraton fakt užijeme. S osobákem nepočítám. Ale mohl by to být pěkný tempový běh. 🙂
