PIM 1/2 maraton

Konečně jsem se dostal k zapsání mého zážitku z PIM 1/2 maratonu.

V sobotu ráno jsem vstal někdy kolem 9. (ano, pořádně jsem se vyspal :-)) Nasnídal se (ovesné vločky s mlíkem), nachystal si věci, chvíli se poflakoval po bytě a vyrazil směrem Rudolfinum.
Už na Černém Mostě jsem viděl aspon 30 červenobaťůžkářů a čím jsem se přibližoval k centru, tím více se jich objevovalo. Na přestupu na Můstku snad v metru nebyl nikdo jiný než závodníci půlmaratonu.

Osobní baťohnosič a fotograf v jedné osobě ještě nedorazil, tak jsem si dal krátkou procházku kolem startovních koridorů a technického zázemí. Po předání batohu s náhradními věcmi jsem se šel trochu rozklusat a protáhnout. Pak již nebylo na co čekat, tak jsem zalezl do svého koridoru dle přiděleného startovního čísla. Zbývalo asi 15 min do startu. Čím více se start blížil, tím víc se můj tep zvyšoval, aniž bych cokoli dělal. Těsně před startem jsem měl tepovku jako kdybych už dávno vyrazil 🙂

Hned po odstartování jsem zjistil, že zařazení se do koridoru podle startovního čísla nebyl úplně nejlepší nápad. Chtěl jsem běžet někde kolem hranice 5:00min/km, což ale většina lidí kolem mne nechtěla. Problém byl však s předbíháním, lidí všude mraky, místo na předbíhání žádné. První kilometr tedy spíše než běh připomínal kličkovanou.

Někde po 2. km obrovský běžecký had trochu protrhal a už nebyl problém nacházet místo pro předběhnutí. Razil jsem si tedy cestu svým tempem kontrolovaným podle 85% TF max. Běželo se mi absolutně nádherně, sluníčko svítilo, vítr nefoukal, nic mne nebolelo, idylka. Trasu jsem si vyloženě užíval. Usmíval jsem se do kamer, foťáků, mával divákům, prostě paráda.

Na 5. km byla první občerstvovací stanice. Přemýšlel jsem, jakým způsobem se občerstvit, zda zpomalit do chůze a vklidu se napít, nebo vůbec nezpomalovat a zkusit to za běhu. Nakonec jsem zvolil druhou variantu, zjistil jsem ale, že při běhu se z kelímku moc dobře pít nedá, dobře polovina ionťáku skončila na bradě a na triku 🙂 Na občerstovačce na 10. km jsem tedy už trochu zpomalil a dal si i kousek banánu.

Samotného mne překvapilo, jak se mi dařilo držet rovnoměrné tempo. Na 10. km jsem byl za 50.02, tedy skoro přesně 5:00min/km.

Lehké problémy začaly na 13. km při zamíření do Nuslí. Začaly mi lehce tuhnout lýtkové svaly. Nic vážného, ale už to nebyl tak úplně bezstarostně bezbolestný běh.

Opravdové problémy začaly mezi 16. a 17. km, kdy se trasa stáčela směrem na Smíchov. To už svaly ztuhly opravdu nechutně a já začal citelně zpomalovat. Od 18. km do konce už to bylo čiré utrpení, od přejití do chůze už mi moc nechybělo. Jediné co mi v přerušení běhu zabránilo byla jistota, že jak půjdu do chůze, tak už se znovu nerozběhnu. Nakonec jsem se pomalým tempem dobelhal až do cíle, ani na nějaký cílový finish jsem neměl sílu.

Doběhl jsem v čase 1:48:17 (Real time). Navzdory pekelně těžkému závěru naprosto úžasný čas. I když jsem do závodu nešel s nějakým pevně daným cílovým časem, tajně jsem doufal, že pod 1:50 by to mohlo jít. A vyšlo to 🙂

Tady je tabulka mezičasů, jak mi přišly na email:

Závod celkově hodnotím pozitivně, vše bylo podle mě perfektní, jediným zklamáním je čas vyrytý na medaili, kdy jméno ani čas, není skoro vidět.

Za 6 týdnů mě čeká meta nejvyší, maraton. Po zkušenosti z půlmaratonu si zatím uběhnutí maratonu nedokážu představit. Vzhledem k vytuhnutí svalů už na 16. km je nepředstavitelné, jak pak dokážu uběhnout ještě jednou tolik.

Jinak ze závodů. Příští týden jdu na atletický sedmiboj „Zlatá teniska“ (to bude teprve sranda, když jsem polovinu disciplín nidky nedělal 🙂 a v neděli si půjdu střihnout přespolní závod nad Modřanskou roklí na 10km. Také zvažuju účast na Pardubickém půlmaratonu, říkam si, že to bude možná kvalitnější příprava než klasický dlouhý běh. Ještě uvidím 🙂

Edit:
Parádní aplikace v Google maps. Můžete si vyhledat svoje kamarády, vložit je do seznamu a vidět jak jste všichni běželi. Krátký návod na použití je pod mapou. http://google-maps.praguemarathon.com/index.html?lang=cs

Na závěr pár fotek