Před pár lety jsem zkusila jít pochod Praha-Prčice. Bohužel moje tříčlenná skupinka to tzv. zabalila v Neveklově a mě se nechtělo jít samotné, takže mi zůstal zbytek trasy neznámý. Ovšem až do včerejšího dne, kdy jsme se na cestu vydaly se s0cketkou.
Vše to začalo cca ve 4 hodiny ráno budíčkem a důkladnou přípravou mnoha svačin pro s0cketku :-).
Před pátou jsme vyrazili na Háje prezentovat se k pochodu. Na základě prvotních zkušeností jsem očekávala značný nával a dlouhé čekání ve frontě, ale vše proběhlo velmi rychle, takže jsme obdržely mapku s razítkem „PRAHA Jižní město 70 km“ a krátce po páté jsme se vydaly do Prčic.
S0cketka byla hned od počátku středem pozornosti kolemjdoucích, protože šla tradičně ve svých růžových „pětiprsťácích“. Často padaly dotazy jak se jí jde, kolik toho v nich nachodí a kam dojde apod. (Jo, holka holt ví, jak si získat pozornost mužů ;-).)
Plna elánu jsem chtěla rychle kupředu. Těšila jsem se, že střídáním chůze a běhu půjde cesta „jak po másle“ a brzy budeme daleko od Prahy. Trasa totiž zpočátku vedla směrem k nám domů, a tedy po okolí, které mám důkladně prochozené. S0cketka ovšem chůzoběh zavrhla ihned po prvním rozeběhnutí se (po té megasnídani to nebylo kupodivu :-D), takže mě začátek absolutně nebavil :-(. Prošly jsme Milíčákem, Újezdem, Průhonicemi a Průhonickm parkem, Osnicí, pod Jirčany, Radějovicemi (kde byl zrovna u babičky Vašík, tak jsem alespoň vyhlížela, zda mi nebude mávat z okna), no, a za Sulicemi už to bylo lepší. Končiny sice znám, ale již ne tak důkladně…
Cesta ubíhala pomalu, místo pochodu to byla spíše procházka. Ale alespoň jsme se mohly kochat krajinou a v klidu konverzovat a dýchat příjemný vzduch Požárských lesů.
V Týnci už jsme trpěly – s0cketka bolavou nohou a já zdlouhavým tempem.
Další kilometry si s0cketka skutečně protrpěla, ovšem nechtěla jsem se od ní oddělit a snažila jsem se jí povzbuzovat k setrvání na trase. (Povzbuzování a podporování ale nejspíš vypadalo jak bičování :-D.) Neveklov již nebyl daleko, když už to vypadalo, že budeme volat odvoz dřív, protože i mě konečně došlo, že to není špatná fyzička s0cketky, která sice denně cvičí a trénuje, ale moc toho neujde, nýbrž vážně pochroumaná noha. Nicméně, na záda mi vlézt nechtěla a statečně došla až do Neveklova.
Odvoz jsem samozřejmě zorganizovala, ale neustále mě „hlodalo“, zda nemám přeci jen pokračovat dál sama. Když jsem obdržela razítko na mapku, řekla jsem si, že to přeci nemůžu vzdát, a tak jsem předala s0cketku do dobrých rukou a dala se do pochodu.
Nabitá energií a odhodláním, že „to dám“ jsem trochu zrychlila. Zanedlouho jsem začala předcházet účastníky, kteří nás zpočátku předháněli. Samozřejmě se jich mnoho nezapomnělo optat, kde mám kolegyni v „pětiprsťácích“ :-D.
Obávala jsem se, zda mi samotné nebude smutno. „Kdo mě bude bavit přežvykováním vařených vajec a zajídáním halvou :-D?“ Ale za občasné konverzace s dalšími účastníky ubíhala cesta jak „po másle“. Na některé vtipné hlášky zřejmě dlouho nezapomenu :-):
Zejména když dva muži probírali tzv. fekální humor aniž si všimli, že za nimi jdu. Když jsem je pak předešla, konstatovali, že kdyby věděli, že je tam dáma (! :-D), toto téma by nezvolili. Ovšem vzhledem k tomu, že my „dámy“ máme mnohá témata (stejná i horší), nerozhodilo mě to.
Nebo když někdo „utrousil“ poznámku o pěkném výhledu, když jsem šla před ním a podobné hlášky na moji osobu.
Kolem 15. hodiny začalo pršet. Přšelo čím dál více. Vyšlapané pěšiny na loukách a v lesích se proměnily v kluzké blátivé koridory. Posledních 10 km bylo těch nejtěžších. Energii jsem měla, ale v hlubokém blátě by pomohla spíš krosová obuv… Dávno jsem rezignovala na přeskakování bláta a louží. Brala jsem to tím nejhorším, což se často ukázalo jako nejlepší. A čím rychleji, tím lépe, žádné pomalé „rochnění“. „Ještěže se mnou již nejde s0cketka, tak by mě zabila“ říkala jsem si, když jsem měla bláto až po kotníky i v botách.
Po úmorném čvachtání a klouzání se zakopečky objevily věže kostelů v Sedlci a Prčicích. Na Prčickém náměstí GPS ukazovala 77 km, všude stovky-tisíce lidí. Obdržela jsem razíto „PRČICE CÍL“, červenou plastovou botičku, Horalku a pamětní placičku o absolvování sedmdesátikilometrové trasy pana Külleho. A pak rychle najít odvoz, který kvůli všudypřítomným uzavírkám znechucen čekal za městem. Vyslechla jsem si mnoho sprostých slov (což chápu), ale radost z dokočené akce mi to nezkazilo (tedy ne úplně).
Jsem moc ráda, že jsme se zúčastnily a ve zdraví (doufám) došly :-)!
Ze včerejška mám několik poznatků:
1. Tzv. jet se dá i na papriku a vařená vejce (opomenu-li jakési ovocné tyčinky).
2. Když jsou muži velmi unavení, líbí se jim můj zadek.
3. Už vím, co to znamená, poslat někoho do Prčic. Pěšky je to celkem daleko…
