Sobota ráno.
Přesně před týdnem jsem seděla ve vlaku do Ostravy a psala článek o běžeckém tréninku Nike+ Run Club Praha. Pár hodin poté jsem už nedočkavě
přešlapovala na startu ostravského Night Runu (video tu). A než se za 4 hodiny postavím na start pražského Spartan Race Sprint, povím Vám ještě
o jednom závodu, který jsem stihla absolvovat mezi tím. Tím závodem je O2 Pražská štafeta. První ročník, kdy se neběželo v rámci Pražského
půlmaratonu, ale celý závod se konal zvlášť. A myslím, že se tenhle tah organizátorům opravdu povedl.
Ze všeho nejdřív Vám představím náš běžecký Dreamteam: Kuba, já, mamka a taťka ♥
Závod se konal v úterý 19. dubna od 17h. Pokud jste tedy chtěli běžet, stačilo udělat jediné – sestavit čtyřčlenný tým (smíšený nebo „jednopohlavní“
– to je výraz.), zaregistrovat se, zaplatit startovné 2500 Kč (které s postupným přibýváním štafet vystoupalo až na 3500 Kč), vybrat velikosti triček
a určit pořadí, ve kterém poběžíte. Pak jen zbývalo dostavit se na start.
Čas na malou vsuvku:
Pokud se Vám zdá startovné drahé, vězte, že chcete-li se účastnit pražského maratonu jako štafeta, zaplatíte od 7,5 do 8,5 tisíc. A to je teprv pálka.
Druhá komplikace – čas konání. Start v 17h je opravdu šibeniční, ať chodíte do práce nebo do školy. A zkuste se někam dostat v tom provozu po Praze.
Za třetí. Startovní sety bylo možné vyzvednout až v den závodu. To znamená, že jste si museli udělat cestu do Expa i dopoledne dne závodu.
Nebo si sety vyzvednout půl hodiny před závodem a pak to množství věcí nechat v úschovně nebo střídat stráž.
Na druhou stranu musíme uznat, že na startovním balíčku pořadatelé vážně nešetřili.
Každý člen štafety dostal tašku se startovním číslem, milionem letáků, pár vzorky, tradiční batůžek a tričko. Zde opět malá vsuvka – záměrně jsem si
vybrala tričko velikosti M, abych ho měla větší a dobře se v něm běhalo. Kromě toho, že je to úplně obyčejné bavlněné tričko (vítej v sadě triček na
spaní, číslo 28), sotva mi sedí velikost L. Ne, opravdu si nepřijdu jako majitelka velikosti „LARGE“.
Kromě toho byl ale součástí mattoni piknik box – obrovská krabice plná jídla a pití. K tomu všemu jsme dostali i deku.
Škoda jen, že to počasí příliš nevyšlo.
Byla totiž pěkná zima!
Pořadatele byli doslova letně oblečeni.
A ještě před startem závodních štafet se konal závod dětí.
A stejně tak jako na ostravském Night Runu, je to jedna z nejhezčích částí závodů.
Ta dětská radost je prostě nekonečná.
Na start jsme dorazili někdy kolem půl páté.
Já byla prvním členem štafety. Prvním a zároveň nejpomalejším. Když ale běžíte první, můžete se vymlouvat alespoň na jednu věc – po startovním
výstřelu je totiž dav takový, že nemůžete moc běžet a spíše jdete nebo zlehka tak vyklusáváte. Není to přeci Vaše chyba, i když se davem prodíráte,
zpomaluje Vás. A proč by to měli absolvovat ti, kteří jsou schopni běžet rychleji a zdržovalo je to? Bere tak na sebe vlastně oběť!
Jak řekl táta: „Ty seš vlastně taková naše Vítková. Už po první předávce budeme mít kilometrovou ztrátu a budeme to muset všichni dohánět.“
Dík, tati 😀
A nebo taky ne. I přes dav jsem první kilometr zaběhla za 5:11. Stejně jako v Ostravě. A byl to vůbec nejrychlejší kilometr ze všech pěti, takže těžko
můžu říct, že mě někdo brzdil. I když ano, kličkujete, vyhýbáte se, ale aspoň to více ubíhá.
Jednou z mých nevýhod byla ta, že jsem VŮBEC neznala trasu. Přes to, že v Praze žiju tolik let, nikdy jsem nebyla ve Stromovce běhat. Ani na kole, ani
na bruslích ani venčit psa. A přitom je to tam tak krásný! Vyběhla jsem vstříc s davem a nechala se vést. Předběžné zkoumání trasy bylo naprosto k
ničemu. Pro mě zde byly 3 záchytné body: start > občerstvovačka > cíl. A Adéla! Ta mi utekla někdy za prvním kilometrem a tak jsem se snažil neustále
držet jiných záchytných bodů. Občas jsem někoho předběhla. A občas zase někdo mě. Snažila jsem se ignorovat, že mi na startu z neznámého důvodu
nezačala hrát hudba do sluchátek a tak mi teď plandaly pověšené za zip mikiny a cvrnkaly mě do brady. Příště je nechávám jednoznačně doma. Metry
ubíhaly a já se pomalu dostala do půlky tratě. Hodila jsem do sebe asi dva loky vody a podívala se na mobil na levé ruce. Tempo ukazovalo 6:29. Hmmm.
To je teda ostuda. Zkontrolovala jsem připnutý čip na pravé ruce a běžela dál. Čtvrtý kilometr se zdál snad nekonečný. A když už jsem byla přesvědčená,
že jsem musela ceduli přehlídnout a jsem už dávno za čtvrtým, asi 100 metrů na to jsem spatřila tu ceduli 4km. Super. Tak teď už jen kilometr! Běžela
jsem o 106 a snažila se nemyslet na to, že i kilometr je pořád ještě víc než 5 minut. Když jsem vběhla po půl kilometru do zatáčky, proti mně už vybíhali
druzí členové ostatních štafet. Hmm. Tak já mám ještě 3 minuty než předám čip mámě a oni už maj druhého dávno na trati. Pak přišel kopec do cíle.
Asi v žádném závodě jsem nezažila, že by se běželo do cíle do kopce. A pak ještě takových 300 metrů na předávku. Byla jsem přesvědčená, že běžím
přes 30 minut. Necítila jsem se totiž vůbec dobře, ale myslela jsem na jediné – běž a už to budeš mít za sebou. Když jsem ale vbíhala do startovního
koridoru pomalu jsem rozeznávala čísla na časomíře. 27:42! To snad není možný! A to mi ještě budou odečít čas než jsem došla na start! Po proběhnutí
startovní čáry jsem vběhla do předávácí zóny. Záchytný bod = písmeno H. Jenže tam bylo tolik lidí!!! Naštěstí jsem po pár metrech uslyšela svoje jméno.
Předala jsem čip mámě a bylo to.
A teď se podívejte, jak to vypadalo na předávce:
Po předávce je plán jasný – vzít si fólii na zahřátí, cokkoli k pití, medaili (vítej číslo 51) a najít zbytek štafety. Nebo si zbytek štafety najde Vás.
A zatímco si užíváte euforii ze závodu, nového osobního rekordu a máte už všechno za sebou, táta a Kuba stáli pořád v bundě a teplácích a čekali
zatímco mamka dřela na trati. Po 54 minutách máma předala štafetu tátovi! A vyběhla si tím taky svůj PB na 5km! A zatímco jsme čekali než táta
přiběhne, začínalo trošku pršet. Chudák Kuba. Naštěstí to byla jen drobná přeháňka a skončila dřív, než stihl táta předat štafetu. Kuba vybíhal
na trať v čase 1:18 s plánem zaběhnout to za 20 minut. To je podle mě naprostá sebevražda, jestli někdy zaběhnu 5km pod 25 minut, budu si
připadat jako Olympionik. A možná ani to ne.
A zatímco jsme čekali na doběh našeho finišera, konečně jsem našla Adélu!
A taky doběhla do cíle první štafeta v neskutečným čase:
Pak už do cíle doběhl i náš Kuba!
V konečným čase 1:39:08 jsme se umístili na 273. místě z 850.
Naše výsledné časy:
Já: 27:28
Mamka: 25:43
Taťka: 24:51
Kuba: 21:00
V sobotu večer jsem si vyběhla nejlepší PB na 5km v čase 28:45. Co na tom, že to bylo v noci a nebylo moc vidět na cestu. Hned v úterý jsem svůj čas
zlepšila o 77 vteřin! Ačkoli asi nutno podotknout, že nám všem naměřil nike+ trať jen kolem 4.92 km. Těch 80 metrů by určitě ještě dost vteřin přidalo.
Ale asi to byla kompenzace za ten kopec 😀
Malá galerie na závěr:
Všechny oficiální fotky najdete tady.
…aneb když na předávce nemůžete najít kámoše. No jo, jako vedoucí závodník jich měl na výběr 850, to se hledá těžko…
… a pak, že to nejde. Co dodat? Máte můj obrovský respekt!
Leoš se byl taky proběhnout.
…a stejně tak Dalibor Gondík! Ten běžel se sestrou Adélou. A protože mu bylo 5 km málo, absolvoval všechny 4 úseky a zaběhl si tak 20 km… 😀
Krásná fotka!
Sláva vítězům, čest poraženým.
Tady to není bohužel vidět, ale ve štafetě na druhém místě se umístil Robert Honzík, který je zároveň coachem v Nike+ Run Club Praha
a mohli jste ho vidět na fotkách ze čtvrtečního Fun Runu.
Ve výsledku byla celá akce naprosto super.
Pokud byste nás chtěli podpořit v soutěži o startovné na příští rok, můžete dát like téhle fotce na instagramu.
Ale asi by se musel stát zázrak, protože jeden účastník nějakou záhadou získal za noc přes 500 lajků. No, neva 🙂
Užijte si víkend a držte nám palce na Spartan Racu!
