Když jsem začínal běhat, hodně jsem řešil, jaké si mám koupit funkční tričko. Tradičně mě mátlo cenové rozpětí 200-2000 Kč a chtěl jsem to pojmout nějak zodpovědně. Nakonec jsem přijal za své radu z jednoho článku o vybavení: jsou parametry, které jsou zásadní (třeba funkční materiál). A pak parametry, které ocení až intenzivní běhálista.
A tak je to u běžeckého vybavením se vším. Čím déle v něm běžíte, tím více oceníte vylepšení. Když začnete běhat desetikilometrové trasy, je každé funkční tričko dost dobré. A vlastně každé ponožky dost dobré. I ty levnější běhací boty stačí (záleží na hmotnosti běžce ovšem). Kalhoty – pět kilásků dáte v džínách, desítku klidně v teplákách nebo pyžamu (tam už džíny dřou). Bazírovat na tom, že musíte mít to nejlepší, je naprostý ekonomický i mentální nesmysl. Zbytečně se začnete vázat na funkci oblečení, místo na běh samotný.
Teprve s tím, jak roste čas strávený v běhu a vzdálenost jím zdolávaná, začíná jít o detaily. Je to tak všude. Softflašky na vodu: ty levné mají úzké hrdlo, dražší mají široké, aby tam rychle šlo nalít vodu. Ušetříte deset vteřin na občerstvovačce a dvě tři stovky při nákupu. Deset vteřin je při závodu, kde si musíte vzít softflašku zpravidla nepodstatných. Zpravidla. Pro špičkové sportovce ne.
Když jsem běžel šedesátku na mácháči, dobře jsem si před tím ozkoušel ponožky. Koupil jsem si nějaké drahé (samozřejmě ve slevě), kompresní najky. Základní výhoda? Za celých šedesát se mi neshrnuly, zatímco levné ponožky se mi už při deseti kilometrech někde blbě v botě poskládají a na dvacátém kilásku to začne dřít. Dobrá velikost a kvalitní sklad i střih je na dlouhé trati znát.
Všimněte si na závodech, že je zpravidla vedou ti největší „hastroši“. Když opomenu závodníky sponzorované nějakou značkou, ti nejrychlejší nosí staré věci, žádné novotou zářící zázraky moderního sportinženýrství. Důvod je prostý: to oběhané, onošené a seprané mají dlouho, důvěrně se s tím kusem znají a vědí, co od něj čekat. Na závodě se zbytečně neriskuje, že vás bude škrábat trencle nebo rozdírat hydrapack. Brát si vyzkoušené je racionální volba a nové kousky se nejprve otestují při tréninku, čímž se ale taky postupně otahají. Novotou svítící kousky mají začínající běžci a ti, kdo běhají méně – nedávno nakoupili nebo věc ještě neoběhali.
Co jsem úvahou chtěl říct? Na začátku běhání nemá smysl sahat po drahých věcech. Ano, jen to nejlepší je pro vás dost dobré, určitě tu hlášku znáte a rozhodně nechcete, aby vás brzdilo tričko. Jenže tričko vás bude brzdit jen v případě, že bude vyloženě mizerné, žádný podstatný čas vám ale lepší model nenažene. Až při vyšším výkonu oceníte drobné vychytávky, kterých si při pětce – desítce v parku nevšimnete. Lepší střih, promyšlenější šití, funkce, zvláštní úprava materiálů jako nesmekavé pogumování na kratasech, které umožní se do nich zapřít rukama při výšlapu atd. Do té doby zbytečně přeplácíte za něco, co nevyužijete. A dost možná naopak minete něco, co pro zkušeného běžce není důležité, do vyšších modelů to nepřijde, ale začátečníkům to pomůže.
Berte to jako moji soukromou filipiku proti tendencím kupovat si to nejlepší a nejdražší. Když začínáte běhat, sahejte po kvalitním, ale levném. Oblečení z Lidlu na deseti kilometrech je dobré dost. Ultra v něm ale nedávejte.
(Věnováno Jirkovi, který mi rozmluvil koupit si tričko za dva litry, abych vyzkoušel ultrapatentní větrání on-off efektem se slovy: To bude nějaká kravina, ne?)
