Pondělní ráno mě zasáhlo se škrábáním v krku. Vstal jsem z postele, lehce jsem zakašlal a cítil jsem, že v krku mám malinkatý ohýnek. Ani polykat nešlo. Snad to bude dobré, pomyslel jsem si a chystal se vydat na každodenní hygienu, oblečení a cestu do práce. Venku už nesněžilo a silničáři zdatně jezdili a uklízeli sníh, bohužel krk se moc nezlepšoval. Cesta do práce byla autem celkem pohodová na rozdíl od minulého týdne, škrábání v krku nepřestávalo, naopak se ještě zhoršovalo a nebylo to ani přes den lepší. Jediná radost byla ta, že jsem konečně sehnal tzv. nesmeky (protiskluzové návleky na obuv s hřeby nebo s řetízky, viz obrázek – objevil jsem je v Hudy sportu za 650,- Kč (vybíral jsem poměr cena/výkon/vzhled/váha), případně doporučuji jiný obchod, který se specializuje na horolezectví).
Odpolední běh to snad za mě vyřeší, pomyslel jsem si. Při běhu vypotím nežádoucí látky z těla pryč a není důvod, abych neběžel; zvlášť když jsem byl zvědavý na nové nesmeky a jejich funkčnost. Oblékl jsem se do sportovního oblečení, naložil jsem na sebe těžký batoh v rámci tréninku (dal jsem si do něj notebook, jídlo, prádlo a další pro mě potřebné věci (včetně nesmeků 🙂 a vyrazil na dvacetikilometrovou trasu z práce domů. Venku hezky poletoval snížek, já měl v uších sluchátka a mp3 přehrávač pouštěl do mých uší taneční rytmy deep houseu a tech houseu (časem je to bohužel monotónní, ale dá se běhat do rytmu), ale hned prvních sto metrů trasy jsem věděl, že tentokrát sebou táhnu pořádnou váhu. V krku mi pořád škrábalo, a to vůbec nebylo dobré. Po dvou a půl hodinovém běhu jsem konečně dorazil domů a velice si oddychl.
Poslední dva kilometry cesty se neskutečně vlekly, potkal jsem dva běžce, kteří běželi proti mně a jednu běžkyni, která mě předbíhala s mini-batůžkem na zádech na stezce, když jsem si navlékal nesmeky. Nepotkal jsem nikoho na kole! Mávnul jsem rukou na pozdrav, ale vůbec nereagovala, jen se na mě zpytavě podívala a běžela ještě rychleji dál. Zkoušel jsem jí stačit, ale únava už byla dost velká a ona běžela hodně rychle. Chtěl jsem zavolat, ale i na to jsem neměl sílu a vzpomněl jsem si na těžký batoh, s kterým se lopotím. Je možné, že se bála, protože byla docela slušná tma a já běhávám oblečený spíše jako ninja a bankovní lupič než běžec, takže to chápu. 🙂 Snažil jsem se chvíli s ní držet tempo, ale byla rychlejší. Během pěti minut jsem ji ztratil ve tmě před sebou. Běžel jsem zase sám, nikde ani živáčka. Vše obklopoval padající sníh a vteřiny se mi zdály jako minuty a minuty se mi zdály jako hodiny.
Ke konci stezky jsem musel použít světlo, abych se mohl v neupraveném sněhu orientovat a hledat co nejmenší sněhové překážky na stezce. Malou cyklistickou baterii jsem držel v ruce a svítil si na cestu, bylo to hodně nepohodlné. Skákal jsem do předchozích stop ve sněhu, které tu po někom zůstaly, běžel jsem ve stopách po autech, kolech, někdy dokonce i po stopě běžek a kontroloval nesmeky právě na tyto poslední „tři stresové kilometry“. Tohle už nebylo o tom, zda máte nebo nemáte dostatečně naběháno, bylo to jen o vůli a psychice člověka. Alespoň tak se mi to tehdy zdálo. Je to otázka disciplíny, výdrže, motivace a vlastního ega.
Poprvé jsem si uvědomil, že zimní krajina kolem mě může působit depresivně. Máte v nohách 17 km, těžký batoh na zádech, který způsobuje strnulou šíji a namáhá trapézy, škrábe Vás v krku, síly už nemáte téměř žádné (protože spoustu síly si bere i nemoc, o které jsem ještě v této chvíli nevěděl), neustále mrholí, teplota klesá dolů a je Vám zima od vlastního studeného potu, protože drahé vodě-odolné a větru-odolné funkční oblečení ztratilo polovinu svých schopností už dávno před hodinou. Mrznete ve vlastní šťávě potu a –5°C není žádná teplota. Tohle vážně chci? To mě baví? Ano, říkají Vám endorfíny v těle. MY to chceme!
Snažil jsem se běžet dál, ale jakýkoliv zdatný chodec by šel rychleji než jsem běžel já. Jak smutné a zároveň očistné, protože v takových situacích si uvědomujete vlastní hranice Vašich běžeckých schopností. Jsou to Vaše momentální limity v běhání a můžete je do budoucna ještě oddálit, budete-li na sobě pracovat, a tím se zlepšovat v běhání. Neustále jsem kontroloval boty, jestli mi z nich nepadají nesmeky a zda dobře drží. Návleky byly nasazeny správně a ani jednou nespadly, nechci přece o ně hned přijít. Ze začátku jsem byl nadšený, že se boty vůbec nesmekají, ale časem se dostal kolem gumy sníh, který tam umrzl a nohy mi ztěžkly. Nebyl by to žádný problém, kdybych běžel bez těžkého batohu, takhle mě to hodně zdržovalo a vysilovalo. Poslední půl kilometr cesty jsem nesmeky sundal a dal si je do pravé ruky; v levé ruce jsem držel baterii. Ne, není síla a ani čas dávat věci do batohu a kapsu na bundě mám také neprakticky na zádech. Doběhl a došel jsem až domů. Už nemohla ani vůle, dvě stě metrů jsem šel pěšky.
Zklamal jsem sám sebe, myslel jsem si, nevydržel jsem to. Na druhou stranu, objevil jsem svůj první limit. Doma jsem ze sebe sundal oblečení, vůbec mi to nešlo, byl jsem hrozně neohrabaný (unavený). Tohle byl vážně masakr. V krku jsem měl hřebíky. Zkoušel jsem se napít, ale nemohl jsem pořádně polykat. Ale to nejhorší mělo ještě přijít. Vysprchoval jsem se, vyřídil si telefonát ohledně úterního běhání, přitopil jsem, pustil si televizi a lehnul si. Najednou jsem nemohl dýchat a začal jsem mít zimnici. Chvilku mi bylo horko a chvilku mi byla zima. Topení jsem zase stáhnul, otevřel trošku okno, aby mohl dovnitř do vytopené místnosti čerstvý vzduch a snažil jsem se opět usnout. Nešlo to, napsal jsem proto e-mail kamarádce, že ruším úterní běhání (a tím pádem i svůj běh zpět do práce). Do rána jsem v podstatě skoro oka nezamhouřil, převaloval jsem se na posteli z boku na bok a usnul až v ranních hodinách. To mě ale zase probudil budík a já musel jít znovu do práce. Zimnice už naštěstí byla pryč, cítil jsem jen trochu nohy a ano… škrábání v krku. Už to byl zase malý ohýnek, ne velké hřebíky, dokonce šlo zase lépe polykat. Zaplať pánbůh, snad se to zlepší. Ještě větší radost byla, že mě do práce vzal autem kolega.
A co dělám teď? Nakoupil jsem si nějaké medikamenty a léčím se, chodím do práce a neběhám. A pokud to ani tak nepůjde dál? Je čas vzít si nemocenskou…
