Deset let, tolik? Ano, uplynulo deset let od zveřejnění mé ódy na nesmeky. Každou zimu mě věrně držely v dnech, jakými jsou v nížinách právě tyto. V centru měst po sněhu ani památky, v parcích a lesích přilehlých Praze ledovka druhu „zlom si nohu“.
Jak dopadla osobní recenze po deseti letech? Jednoznačně kladně. Bez nesmeků bych se sotva odvážil pohlédnout na les, natož do něj vběhnout. Titanové hroty jsem nikdy neměnil, díky rychlé manipulaci jsem je při běhu nespočetněkrát sundával před suchým asfaltem a opětovně nasazoval na blyštivém povrchu, čímž jsem je chránil před povrchem, pro který nejsou určeny. Bral jsem je i hory, kde by se mi spíše hodily microspikes, a i tam i přinesly alespoň pocit drobné jistoty.
Běhal jsem s nimi s jistou opatrností, protože na hladkém ledu po tání a nočním mrazíku mé nohy neudržely a nejednou jsem si lehl, aniž bych o to stál. Bylo to při změně směru běhu nebo na ledové ploše, která měla patrný sklon. Přesto je považuji za jeden z nejlepších vynálezů pro zimní běhání (tedy kromě nákrčníku a čepice).
Proč vlastně o nich po deseti letech píši? Zradila mě guma. Její životnost končí. Začaly se trhat spoje mezi obvodem držící nesmeky na botě a plochou s hroty.
Jeden v posledních běhů tak zřejmě absolvovaly v Ďáblickém a Čimickém háji. (Poznámka pro mimopražské: nejedná se o háj urnový). Byly se mnou v radosti z blížícího se jara, radosti z pohybu tam, kde bych se bez nich válel na zemi nebo objímal strom. Radosti z toho, že můžu.
