…silnice z Řevnic, pěknej krpál! Nahoře si aspoň užívám parádní západ slunce nad Brdy. Pak hasičárna a za ní Nazaret. A po něm dlouhý hřeben nad Vltavou. Most Závodu míru a zase nahoru, poslední dva velký kopce. V tu chvíli si ale říkám, že je dobře, že už od Lhotky sedím v autě s naplno puštěným topením…
střih
Čtyři týdny do P100, v pátek se konečně přihlašuju a v pondělí už ležím s nějakou angínou. Bezvadný, akorát když jsem chtěl „vyladit“ formu, tak můj nejdelší běh je ke konvici s čajem. Po týdnu je to lepší, ale furt kašlu a tak se na běh dostane až 14 dní před startem. Žádný rozkoukávání a tak běhám pěkně zostra, abych tělo trochu probudil. Možná moc, možná málo…
 |
| Kupička před sbalením |
střih
Kontrola jízdenek ve vlaku z Plzně, hmmm třikrát prohrabu batoh, kapsy, ale jízdenka z Prahy nikde, tak aspoň podpořím ČD další jízdenkou. Příjezd do Spáleného Poříčí tak proběhl skoro po drátkách. Pomalu se převlékám, registrace, zabalení, odevzdat batoh a dropbag a jdu se protáhnout.
střih
…v týdnu před startem se na Facebooku řeší úzký profil mezi ploty kousek po startu. V diskusi navrhuju, ať tam Olaf dá kontrolu pouze s jedním fixem, že se to tak aspoň pěkně naředí…
střih
Vybíháme jak splašené ovce, abychom hned za první zatáčkou všichni hledali po kapsách karty na první tajnou kontrolu. On si to Olaf snad přečetl, naštěstí fixů je víc a tak hned běžíme dál, ale pole se hned roztrhalo a mezi lidmi jsou 10 – 20 m mezery.
Po pěti kilometrech přichází brod, nemám hůlky a nechce se mi balancovat na kamenech a tak proběhnu ledovou vodou. No, mohlo to být lepší, ale za chvilku na to zapomenu. Stoupání na Kokšín s první kontrolou a prvním náznakem trasy mimo cesty mě pak zahřeje…
Následují dlouhé úseky průseky lesy. Před kontrolou Nad Maráskem nás poprvé trochu obklopuje brdská mlha, ale trasa je jako vždy značena perfektně a tak ani nemusím kontrolovat navigaci. Akorát za kontrolou mi nedojde, že se musím kousek vrátit a tak si navíc přelezu skalku a protáhnu se přes borůvčí.
Pomalu začínáme stoupat na lehce zasněžený Třemšín a k první občerstvovačce. 20 km za 2:18 docela příjemného běhu.
V seběhu od tvrziště Hengst si dokonce dáváme kilometr pod 5 min, jak nám to upaluje. Následuje dlouuuhý táhlý stoupání, pořád rovně za svitem čelovky. Kousek za zatáčkou následuje „překážkovej“ úsek. Bláto s ledem, občas strom, částečně to lze obíhat, teda spíš obcházet, lesem, ale taky žádný zázrak. Naštěstí máme pořád dost sil a úsek není dlouhý. Horší jsou pak následující cesty, které na sobě mají ledový film, takže člověk musí běžet zlehka jako kočka a hledat kousky, kde to neklouže. Pak proběhneme kolem Jahodové hory a začínáme stoupat na nejvyšší místo pražské stovky vrchol Praha. Před ním trochu zazmatkujeme v mlze, ale hned jsme zpět na trase. Seběh do Nepomuku na polívku, v serpentinách potkávám vedoucí běžce a jen tak tak vybírám podklouznutí v zatáčce. Inspirován Alešem Zavoralem dávám dosolenou polívku naředěnou z půllitru a vzápětí s ním odcházím zpět na hřeben.
Ve stoupání zpět ke sv. Janu Aleš okomentuje moje holý achilovky, ale v tu chvíli nad tím mávnu rukou, hlavně, že mám ponožky, který držej tam kde maj. Aleš samozřejmě mizí ve tmě a mě čeká první delší úsek o samotě. Teda občas před sebou v dálce zahlédnu čelovku a to mě táhne dál. Před Třemošnou nejdřív zjišťuju, že jsem přeběhl za Nepomukem jednu kontrolu, ale rozhoduji se, že se pro ni vracet nebudu, pak předbíhám zrovna v krizi jdoucího běžce a na kontrole opět dobíhám kluka se kterým jsem běžel dlouhé části v noci. Sbíháme na další občerstvení, tentokrát od Trailpointu. Když Michalovi pochválím, že boty (Inov8 Trail Talon 250) od nich běží krásně, tak mě usadí, že na 150 kiláků jsou dost „lehký“… že by viděl do budoucnosti?
Za Obecnicí už jsem zase sám. Před klesáním do Jinců si už užívám začínající rozbřesk. Dobíhám poměrně v dobrém rozpoložení jak psychicky tak fyzicky do Jinců na občerstvovačku s dropbagem. Tam mě překvapí super servis, podaní dropbagu, doplnění vaku, já jen strkám hodinky a mobil do powerbanky, přebaluju batoh a přitom pojídám dobrůtky ze stolů. Po čtvrt hodině vyrážím na cca 19. místě dál.
Hned za humny mě trochu pozlobí lýtko a tak se ještě pořádně protáhnu. Následuje krásný úsek kolem Plešivce, který jsem si vyloženě užíval a už se těším až si to tam někdy v klidu projdu. Pak seběh a pak nejdelší souvislé stoupání na Písek k meterologickému radaru, nejdřív pozvolna po asfaltu, pak mírně po lesní cestě, pak prudce lesem mimo cestu a pak téměř po čtyrech mezi kameny a kořeny. Uf a vzápětí přichází první krize. Nakonec se mi jí podaří zahnat, když do sebe nacpu pod tlakem tyčinku před stoupáním na Tábor. Z něj sbíháme s Honzou Kotykem a vzpomínáme na 5BV před dvěma rokama, kde oni byli druzí a já s Tomášem Zdvihalem čtvrtí. Bohužel ze vzpomínek se úplně neběhá i když se na ně hezky vzpomíná…
V Malém Chlumci na 90. km, podpořen informací o průběžném 16. místě, shltám polívku, kterou zapiju colou a vyrážím dál, bohužel sám. Na začátku stoupání sice před sebou někoho zahlídnu, ten ale vzápětí nenávratně mizí. Za vrchem Charvát následuje asi 5 km úsek po vrstevnici a z kopce, tady by se mělo běžet, místo toho jak lusknutím prstů na mě všechno dolehlo. Nemůžu běžet, sotva jdu dokonce si i sedám na pařez… Co tady jako budu dělat? Strhávám šátek z hlavy, aby ji chladný vzduch trochu probral, snažím se něco sníst, ale krom gelů nic nedávám a ty nepomáhají. Snažím se loudat dál. Vůbec to ale nejde a pomalu mě začínají předcházet ostatní, nejdřív z kratších tras pak i stovkaři. Od desátého už ani nevnímám kolik jich je. Koukám na hodinky a říkám si, že aspoň tu stovku bych rád dal za 13 hod. Akorát, že poslední 2 km s 100 m+ jsem šel 26 minut. Občas se pokusím někoho chytit, ale vydrží mi to tak 20 metrů a on pak mizí v dáli.
střih
Asi jsem magor do map. Už když Olaf dával na Facebook jen náhled trasy a obecný popis, posunoval jsem myší po mapě a dumal kudy se to poběží, zkoumal vrcholy, apod. A už od začátku jsem nechápal to „zaběhnutí“ někam k okraji Zadní Třebáně a nutné motání se po silnicích mimo lesy.
střih
Pomalu začínám nadávat, na trasu, na boty, na slunce, na další a další stoupání, na to že jsem sám a nikdo mi nehučí do hlavy, abych se sebral a běžel dál. Začínám si přát, abych byl už ve Lhotě a současně mě nahlodává myšlenka na konec, která nakonec vítězí. Bohužel mě psychicky dodělává poslední úsek, kdy z Brdského hřebene a lesů a luk odbíháme kamsi přes vesnice po asfaltu. Boty bych v tu chvíli zahodil, vyhledávám cokoliv měkkého na cestě (koně tam naštěstí přede mnou nešli), jen abych ulevil chodidlům, které toho po 100 km s tenkou podrážkou mají evidentně dost. Michal byl prorokem… Ostatní vesele běží z kopce na polívku a já se jen plahočím a chci to mít za sebou, hlavně už nechci dál. Když už si myslíte, že na kontrole musíte být, tak tam ještě nejste, prostě je to ten nejvzdálenější barák od Brd.
Konečně kontrola a konečně konec.
Na posledních 15,5 km/300 m+ jsem měl průměrnou 5,4 km/h, na předchozích 92 km/3100 m+ byla 7,6 km/h.
108 km | 3500 m+ | 15 hod 03 min | 8:23 min/km | 7,2 km/hod
Strava aktivita a mapa zde.
Jednotlivé kontroly zde.
Olaf si zaslouží pochvalu za skvělou organizaci. I když tu kritiku úseku před a za Lhotkou si neodpustím. Značení, kontroly, občerstvení, zázemí startu, bylo tak jak má být. A mnohé úseky stály za to a vím, že se díky tomu do Brd opět podívám…
střih
Ještě k těm holejm achilovkám. V neděli mě samozřejmě stehna bolí, ale v pondělí už jsou v pohodě. Co je ale totálně nefunkční jsou achilovky! A taky ve mě hlodají myšlenky zda jsem měl končit předčasně, ale spíš jo… Myslím, že ve Lhotce bych se nedal natolik dohromady, abych to dokončil v nějakém rozumném stavu a času. Když mi za světla a vlastně s minimem stoupání a v lehkém terénu 15 km trvalo 3 hodiny, jak dlouho by mi trval další marathon…
I když je mi to stejně trochu líto, následující úsek, hlavně ten od Černolických skal znám nazpaměť. Asi si ho budu muset zas zaběhnout někdy sám po Novém roce…
