Chuť napsat tento článek o radostech života se třemi muži jsem měla už docela dlouho, ale včera ráno jsem četla článek na blogu u Barborky on the Run a přišla ta pověstná poslední kapka. V článku se psalo, jak by člověk měl hned udělat úkol, který netrvá déle než minutu nebo dvě. Neodkládat odpověď na krátký email a podobně. Strašně se mi to líbilo, tak si říkám, no jasně, napíšu komentář a hned použiju pravidlo z článku. Nebudu to odkládat. Jak myslíte, že to dopadlo? Přišel Viktorek, že má strašnou žízeň, tak jsem přestala psát a řekla mu, ať chvilku počká. A do toho přiběhl Peťula a táhl za sebou židličku, přes kterou vylezl na kuchyňskou linku. Sundala jsem Peťulu, udělala pití a ve víru dalších událostí jsem se k tomu už nedostala. Komentář jsem napsala až za tři hodiny! A byl úplně jiný, než jsem chtěla napsat původně 😀
Asi každý, kdo strávil nějaký delší čas s malými dětmi chápe, jak skvěle se něco plánuje. Největší jistota je, že s dětmi není nic jisté. Peťula většinou spí po obědě od půl jedné do dvou. Ale pokud se domluvím s kámoškou, že někde budeme ve tři, protože to už bude určitě vzhůru, můžu si být téměř jistá, že usne později a já budu mít co dělat, abychom to stihli. Samozřejmě ideální je situace, když kluci spí oba ve stejnou dobu. Někdy se to podaří, ale většinou spolupracují pěkně tak, aby náhodou matka neměla chvíli pro sebe. Peťulka usne dřív a Viktorek dlouho nemůže usnout nebo nespí vůbec. Posledních pár dní se mu pěkně podařilo zabavit mě čtením kocourka Damiána přesně na dobu, než se brácha vyspal a pak v klidu mohl usnout sám. Jsem zvědavá, jak tohle bude fungovat, až budeme mít děti tři 😀
Další kapitola jsou odchody z domu. Když už jsme nachystaní u dveří na odchod, Viktorek zahlásí, že ještě musí na záchod nebo se Peťula rovnou pokadí. Jeden, druhý nebo oba se polijou džusem nebo něco vysypou. Případně Peťula hodí klíče od auta do odpadkového koše nebo si otevře moji kabelku a celou ji vykramaří. Vyšší level je, že něco vytáhne a já si toho nevšimnu a pak to nemůžu najít.
Peťulka je kaskadér a horolezec. Na prolízačkách ho obdivují ostatní rodiče, jak je šikovný. Dělá mi to dobře, neříkám, že ne 🙂 Doma vyleze všude a přeleze všechno, takže člověk musí být pořád ve střehu. A řve. Znáte strýčka Pepina z Postřižin? Tak něco na ten způsob. Raduje se nahlas. Zlobí se nahlas. Když na mě večer řve kakó!! (kakao), nemůžu se dočkat, až bude konečně spát. Jeho specialita je vstávat každé ráno v půl šesté, popusinkuje mě a začne řvát tam, tam! Když nereaguju, tahá mě za nohy nebo ruce dolů z postele. Když nereaguju ani na tohle, přinese mi do postele svoje i moje boty a řve tam! A teď se naučil přinést k botám i klíče od auta a řve brm, brm! Nějaké pomalé probouzení a vstávání nehrozí, hned od rána pěkně z ostra.
Společně s Viktorkem je jejich oblíbená hra, honit se s mečema po bytě. Navíc Peťula jako správný mladší brácha dělá všechno, co Viki. Například Viktorek je rád nahatý, takže se Peťula naučil vysléct a sundat si plínku. A Viki se o brášku stará. Doma se třeba několikrát stalo, že jsem strčila Peťulu do ohrádky, abych se oblíkla než půjdeme ven. Za chvíli přijdu zpátky do obýváku, oni oba sedí na jídelním stole, jí sušenky, které jsem měla v kabelce nachystané na cestu a Viktorek mi říká: „Peťulkovi se to mami vůbec nelíbilo, že je zavřený, tak jsem ho osvobodil.“ Občas (kecám, často) se zasním, že naše další dítě bude holčička, která si bude malovat, navlíkat korálky nebo dělat nějakou podobnou klidnou činnost.
Viktorek se pořád ptá, což je samozřejmě fajn, ale začíná mít čím dál komplikovější otázky. Nejoblíbenější otázka posledních několika týdnů je Proč stvořili….? Mami, proč stvořili bakterie a bacily? Proč stvořili americký fotbal a nehrají ten náš? Proč stvořili krevety? Jak se jmenují části buňky? Kdy si požídíme toho brášku nebo sestřičku? Večer už mi z toho jde hlava kolem 😀
To jsem si postěžovala na děti a teď je na řadě Viktor. Máme toho spoustu společného, ale celkem zásadně se rozcházíme ve třech věcech. Já ráda čtu. Viki radši počká, až knížku zfilmují. Čtení ho nebaví a připadá mu, že člověk tím stráví moc času. Když si sednu a začnu si číst, má pocit, že mi musí vymyslet nějakou lepší zábavu. Předevčírem mě takhle vyhnal surfovat. Nakonec jsem byla ráda, protože byly fakt super vlny, ale to, že mám týden rozečtenou jednu knížku a jsem v půlce, mě pěkně štve. Když jdu sportovat, tak mu to nevadí a je rád. Takže jsem dnes úplně vážně přemýšlela o tom, že půjdu běhat a někde před domem si schovám knížku a pak budu půl hodiny běhat a půl hodiny si číst. Jediný sport, ke kterému má trošku rozpačitý vztah je jóga. Mě jóga baví čím dál víc, ale Viki se bojí, že za chvíli začnu nosit batikované tričko a pěstovat bio zeleninu. Ani jedno zatím nehrozí 🙂 Další věc je, že jsem ráda sama, v tichu a píšu články na blog. Viki vždycky příjde, že jestli mi to netrvá moc dlouho, že mi chce ukázat nějaké surfovací video, že mi aspoň pustí hudbu, desetkrát se zeptá, o čem píšu a kdy už to budu mít, ať se můžeme dívat na film. Ano, pak mi to psaní trvá strašně dlouho, protože mě pokaždé vyruší a já se do toho nemůžu znovu dostat. A poslední věc je, že Viki je sova a já jsem ranní ptáče. Ale o tom možná někdy příště.
A pak se mi někdo může divit, že běhám. I když takové intervaly jsou pěkná makačka, tak proti domácímu nasazení, to je odpočinek 🙂
 |
| pinterest.com |
 |
| www.thingsweheart.com |
Uf, pěkně jsem si postěžovala. Dnes byl totiž přesně jeden z těch dnů, kdy už jsem večer nevěděla, jestli mám brečet nebo se smát. Nakonec jsem napsala tento článek a teď si jdu dát půlhodinku jógy s Adriene 🙂
Mějte se hezky 🙂 A napište, že v tom nejsem sama. Děkuju 😀
Mateřské zdar 🙂
A.
