O vánocích 2015 jsem se definitivně rozhodl, že si ke svým čtyřicátinám v létě splním další sen a zaběhnu si velmi náročný podnik MUM – Moravský ultramaraton, což je mezinárodní běžecký etapový závod na 7 maratonů v 7 po sobě následujících dnech. Je to nejdelší a nejtěžší běžecký etapový závod pořádaný na území České republiky. Letos to byl již 24. ročník.
O tom jak se připravit na etapovku jsem nic moc nevěděl, ale selským rozumem jsem si promyslel, že bych měl mít hlavně chuť a náladu běžet sedm dní po sobě. Prostě by mě to mělo hlavně bavit. Takže někdy v zimě začátkem ledna jsem si vyzkoušel běžet sedm dní po sobě od 22km až po cca 35km. Kromě narůstající únavy se to dalo celkem v pohodě zvládnout, akorát jsem již tenkrát tušil, že 7 maratonů, navíc v závodním tempu, může bolet mnohem víc. Čas běžel, já jsem si běhal své naplánované závody a samozřejmě různé tréninky a najednou tu byl červenec. Blížil se odjezd do Lomnice u Tišnova. Po posledních závodech jsem měl bolavou patu vlevo a přednoží vpravo, takže jsem na MUM vyrazil v mírně rozhozeném stavu. Nyní už vím, že na takové etapové několika denní klání je vhodné být sto procentně fit. Vyrazili jsme z Ostravy ve čtyřech: já a tři kluci z MK Seitl – UltraLibor, Dalibor a Roman v neděli 3.7.2016 ráno. Před polednem jsme dorazili na místo, ubytovali jsme se ve třídě ZŠ v Lomnici a začali se chystat na první etapu. Ve třídách jsme si udělali takové zvláštní boxy ze židlí a lavic, které jsme rozmístili kolem matrací na spaní.
Start první etapy Lomnické byl před školou ve 14:00, aspoň jsme se nemuseli nikam přesouvat. O všech etapách předem vím, že jsou kopcovité, že místy dojde i na chůzi, takže nemusím valit jako kůň, ale spíše si užít pohodové plynulé tempo, kochat se okolím, krajinou a přírodou a tak. Navíc v terénu při sebězích musím opatrně na své bolavé plosky. Sebou neberu nic krom toaleťáku a mapy trasy. Po cestě máme 6 občerstvovacích stanic, takže by to mělo stačit. Stanice v jednotlivých etapách jsou rozmístěny cca 5-7km od sebe. To jsem ovšem netušil, že v náročném terénu může 7,5km znamenat i 50 minut bez vody.
A tak jsme přesně ve dvě zvesela za ideálního slunečného počasí vyběhli do první etapy. Začínalo se samozřejmně stoupáním cca 200m na 2km a bylo to výživné, běžel jsem zvolna abych se neutavil. Potom už se různě střídaly seběhy, výběhy a rovinky po lesních a polních cestičkách a pěšinách, místy bylo kamení, hlína, kořeny. Běželo se po silnicích i cyklostezkách, podél Svratky i kolem menších potoků, oběhl jsem prvních 5 občerstvovaček a věděl, že jsem na 31km. Různě jsem si vybíral spoluběžící, se kterýma jsem se třeba snažil držet tempo. Poslední stanice měla být až na téměř 39km a já tušil, že to může být daleko, navíc jsem si v mapě nastudoval, že za Křeptovem je kopec jak prase a pak dlouhý monotonní seběh. No prostě jsem tam měl první krizi, zpomalil jsem a byl jsem doběhnut některými kolegy. Na poslední stanici jsem se napil a běžel z kopečku do cíle v Lomnici. Nakonec jsem měl toho celkem dost a dostal velké obavy z následujících dní. V nohách maraton, najíst, vyspat se a druhý den zase.
Boskovická etapa již startuje ve dvou vlnách pomalejší běžci začínají ve dvě a ti rychlejší ve tři. Jsem v té rychlejší skupině. Do Boskovic nás odvezl autobus, kde jsme poblíž náměstí měli zázemí v budově. Takže jsem se schovali před sluncem. Dali jsme si pití a připravili se k běhu. Tentokrát začínám pomalejším tempem, sleduji co se děje s tělem, svalstvo je lehce bolavé, ale snad to půjde. V úvodních kilometrech si užívám plynulé stoupání, posléze trejlík po vrstevnicích, jenom lehce nahoru a lehce dolů. Po 20 km se cítím fajn, jakoby se únava předešlého dne nějak vstřebala. Na pátém občerstvení, se ale hlasí zase moje malá krize. K šestce je to zase asi 7km. Hlava přesvědčila tělo, že žízeň nemám, pil jsem dostatečně a vydržím to. Pocit žízně se učím chápat jako sucho v ústech, v žaludku to lehce žbluňká a vodička si cestu ke svalovým buňkám najde. Na 4,5,6 stanici mám tendence vylít do sebe tak tři kelímky, ale s tím jak etapy přibývaly, jsem se přinutil, dát si jeden plný a druhý zpola čili asi 3dcl, více by mi určitě dělalo zle. Z Rašova do Lomnice sbíháme druhou etapu po silnici. Paradoxně nebolí tolik chodidla, ale stehna vpředu. Dokončil jsem druhou etapu, uvědomil jsem si, že mám první zkušenost s dvojmaratonem a byl jsem spokojen. Po doběhu sprchha, pak polévka, vyzvednout lístek na večeři do penzionu naproti, možná stihnout lehkou masáž, povečeřet, dát si jedno pivko a chystat se na spaní. Takový byl přibližný večerní stereotyp.
Blanenská etapa u mě začínala s velkým respektem, řekl jsem si že třetí den může být kritický, že se třeba někde trochu zhroutím a sednu na prdel. Mezi Blanskem a Černou Horou je krásný zvlněný úsek ve stínu lesem po cyklostezce. Ještě předtím je samosebou stoupání od koupaliště do Hořic, zase asi 200m na 2km, ale to už ve třetím dnu chápu ja zanedbatelnou terénní nerovnost. To je prostě u MUMu norma. Mimochodem všechny etapy mají 700-900m nastoupaných a né 400-500 jak jsem si naivně myslel, že některá třeba bude. Z Černé hory běžíme přes pole, louky, lesy a malé vesničky postupně až opět k osudové páte stanici, kde mám sucho v ústech, piju přiměřeně, k šetce vydržím. Na štěstí je po cestě třešňová alej, sním deset třešniček a ten zasraný kopec z Kunčiny vsi na Babylon vyjdu pěšky. Za Kozárovem šestka a poslední kelímek, dopřeju si kolu, protože cíl je už blízko. Jinak s kolou mám problém, že mě hrozně láká, ale opět etapu po etapě omezuju a zjistím, že je pro mě vhodnější čaj, jonťák a voda. Seběh z Kozárova do Lomnice je půl na půl lesem a pak asfalt, pro mě nejoblíbenější závěr do Lomnice. Třetí etapa měla být kritická, nakonec byla těsně pod čtyři hodiny a mohl jsem být spokojený. Dobře, krize asi přijde čtvrtý den.
Tišnovská etapa je výhodná v tom, že start je blízko od Lomnice, nemusíme tedy tak brzy po obědě vyjiždět. Totiž každá chvíle odpočinku se k dobru počítá. Z Tišnova běžíme na jih pohádkovou krajinkou a okolím Vohančič, Pejškova, Maršova, Lažánek, Holasic až k Veverské Bítýšce, pak se kolem Svratky motáme nazpět. Tentokrát mám opravdickou krizy s množstvím chůze do kopečků, možná jsem i psychicky otrávený a konečně mě zase napadlo proč to dělám. No bo jsem to tak chtěl, nadělil jsem si to k narozkám. Ženu mám hodnou, ta by mi takovou dřinu nenachystala. Nějak jsem se dokodrcal až k šestce a za ní už je jen cíl v Lomnici. Zatím pokaždé rozmezí 31 – 38 km bylo takové těžké, docházela mi odvaha a motivace, ale za 38 to prostě už smrdělo cílem a dokončením a to se člověk vždycky vzchopí. V cíli spíše jen takový realistický pocit, že mám větší půlku MUMu za sebou, ale žádné velké nadšení se nekonalo.
Olešnická narozeninová etapa se mi bude prostě líbit. S tímhle pocitem jsem ráno vstal, sice značně rozbitý, ale vstal. Je mi čtyřicet právě teď, i když na tuto kategorii si zvykám už od ledna. Tak a nyní teprve začne mé nejsilnější běžecké období. Posnídal jsem a pro jistotu si šel zase lehnout, pak jsem šel na oběd a na chvíli se ještě natáhl i po obědě. Do Olešnice přijíždíme k obecnímu úřadu a je docela teplo. No a co jsem takový úplně klidný a smířený se všim. Nějak vyběhnu a snad to tak půjde až do cíle, na 30 až 37 se protrápím a pak vítězně vtrhnu do Lomnice. Z Olešnice běžíme malebnou krajinkou k nádrži Vir II na Svratce, pak podél řeky po asfaltu pohodová rovina až do Švařece, potom mega kopec až za Brťoví a já se marně tvářím že je zanedbatelný. Nicméně ho běžím celý, protože mě tahá kolega. Následuje Prosetín, Hodonín, Černovice a krizička je tu, věděl jsem že příjde, jsem na ni připraven a užívám si ji. Hrozně mě tahá pravý trapéz, nohy bolí celkově, sucho v ústech skoro připomíná žízeň, ale co, vždyť jsem měl kelímek před půl hodinou. Šesté občerstvení je na 36.km pěkně v lese ve stínu a do cíle zbývá víc než šest a navíc závěr je prý těžký kamenitý. Nevadí, někde vyhrabu zbytky sil a víry, že to mohu opět dokončit a doběhnu. V klidu si užívám sadomasochistický seběh, plosky jsou zbombardovány, přetížení se odráží do kolen a kyčlí, ale cíl v Lomnici je na dosah. Konečně zase asfalt, dokonce jsem kurde přydal, bo jsem čul dobrý čas. A je to tam, nejrychlejší etapa je na světě, tak mám aspoň dvě pod čtyři.
Bystřickou etapu chci jen přežít, bohužel u toho budu muset předstírat běh, abych na ni nestrávil přes pět hodin. Mám už velký strach, že hlava tělu nemůže poroučet do nekonečna. Že v rámci zachování života a zdravého rozumu, mě mozek odpojí od motorických systémů a prostě tu šílenost ukončí. Začínám hodně ze zadu, už si ani nehledám kolegy se kterými, bych se držel, za 25.km mi stejně vždycky cuknou. Běžím si svoje od jedné občerstvovačky k další, málo si užívám okolí, hodně se musím soustředit na došlapy v terénu, po asfaltu to jde jaksi automaticky. Při chůzi mě bolí kolena více než při klusání. Tak se snažím stále zlehka běžet. Poslední velké stoupání je přes Běleč, Ochoz na Veselí, hodně jsem šel, ale snažil se dynamicky. Seběh z Veselí do Lomnice je peklo. V cíli jsem hodně unaven, ale jdu do sprch a na polívku a pak očekávat paní Sigrid jak doběhne 2000. maraton. To nechápu ani ještě dnes a asi to nepochopím nikdy, pokud to nezkusím uběhnout. Po večeři jdu bzy spát, poslední etapa se běží dopoledne, ať to máme dříve za sebou.
Cimrmanova etapa jsou dva překrásné půlmaratonské okruhy východně od Lomnice přes Šerkovice, Rašov a Kozárov. Hecuju se, že to dokončím, abych to nemusel někdy absolvovat znova, protože od třetího maratonu to pro mě bylo už hodně nezdravé až patologické. Startujeme již od 7:30 po deseti minutových intervalech od nejpomalejších po nejrychlejšího Dana, který startuje v 11:00. Já vybíhám v 10:10 s asi pěti kolegy. V první půlce se snažím držet v plynulém tempu, protože v té druhé už to zase bude hodně o morálce. A taky že jo. Druhé kolo hodně nevyrovnané, naštěstí z Kozárova dolů oblíbený seběh lesem. Naposledy vyběhnout kolem kostela v Lomnici, tam mě doběhl Dan a předvedl jakým způsobem se finišuje ve stoupání. Já se mohl tak akorát posrat. Ale věděl jsem, že mám hotovo, že to mám celé splněno. Euforie z dokončení je i hodně o bolestech, ale pocit, že zítra už nikam neběžím byl naprosto fantastický.
Na závěr nutno říct, že jsem poznal spoustu nových šílenců běžců, organizátoři měli vše perfektně zmáknuté a nějakým bláznivým zvráceným způsobem jsem si to vlastně velmi intenzivně užil. Tady asi fakt totálně platí, že nemusí být vše krásné nebo škaredé, hlavně když to je strašně intenzivní. Týden plný běhu jednou za život určitě stojí za to.
