Není to tak dávno, co jsem si na facebookové stránce Pikinikův klub přečetl výzvu, že „je čas vylézt zpoza kamen a pustit se do prvního drobného dobrodružství“ a z nějakého zvláštního důvodu mě pobavila varianta pohodová a to: „Přespi u svého domu“ – Vem si spacák, karimatku a jednoduše si ustel na jednu noc na balkóně, na zahradě, prostě kdekoliv odkud můžeš v nejhorším případě zmizet do své postele. …
Zůstalo mi to uložené v hlavě.
Až do tohodle večera uprostřed pracovního týdne.
Moje potřeba vypadnout z nudného stereotypu dne, potřeba vytržení z nudy a chuť po mimózního zážitku mě přivedla před mojí ženu s dotazem, zda smím být trochu divný.
„Myslíš, jako být více divný než obvykle?“
„No … asi jo … nebude vám rodinko vadit, když budu dnes spát na balkoně?“ Chvilka ticha a okamžik žensky pozvednutého obočí a pak nadšený výraz syna „Já chci taky!“
Získávám více, než jsem doufal. Rezignovaný povzdech ženy „Hlavně o tom nikde nepiš, už tak si o nás spousta lidí myslí, že jsme dost mimo“ a nadšeného parťáka pro noční mikrodobrodružství. Hned se z obyčejného šedivého večera stal večer plný vzrušení a úsměvu na tváři. A přitom taková blbost. Na betonové podlaze balkonu se objevilo doupě tvořené karimatkami a spacáky, pižama nahradily tepláky a čepice na hlavě a místo čtení knihy na dobrou noc čumíme na jedinou viditelnou hvězdu, kterou nazakrývají mraky a balkon nad námi.
Syn brebentí a nadšeně vykládá koniny, ale pak se rozhostí ticho. „Na chvilku zavřu oči, ale pak půjdu spát za mámou“, tiše prohodí a do minuty je v říši snů.
Pod námi občas projdou kroky, projede auto, ale jinak je město nezvykle tiché.
Obracím se na druhý bok a připojuji se do Hugova snu.
Probouzím se brzy ráno, ptačí koncert nabírá na síle.
Zavřené oči umožňují si představit les.
Spokojený syn potichounku chrupe vedle, čepici přetaženou přes oči.
Povedlo se.
Narušený týden nezvyklým okamžikem.
Vytržení z reality.
Za chvíli jdu do práce, o něco později Hugo do školy.
Věřím, že dnes pro něj bude ráno trochu jiné, než normálně.
A jsem za to moc rád.
Lidi! Buďme divní … je to fajn 😉
