Soukáme se z auta – deset hodin jízdy, prdel otlačenou jak ze svazácký schůze, oči vykoukaný až na sklivec, nohy tvrdý jak surfový prkna. Čumíme dolů z vyhlídky malého kochacího parkoviště. Auto ještě mokrý od deště. Do palice se zalehlýma dutinama po sjezdu z Alp šajní italský slunce. Ostře. Koukáme na ráj. Italský jezero, dlouhý jak deset Lovosic, u něj italský palmy, a italský olivovníky. A nad ním strmý srázy, navrchu zasněžený, v nich sem tam zakuklenej vodopád. Na srázech vinohrady (před chvílí jsme projeli okolo odbočky na Tremino – po dojčsky Tramin – mělo by mně to něco říkat? Pod vinohrady óbr skála, okolo ní tři městečka. Před chvílí počasí, že by se i Foglar vožral – a teď? Město Torbole, topící se ve slunečních paprscích – hlavní město evropského windsurfingu. Cíl naší běžecké expedice – cíl Lake Garda Marathonu.
