5. 7. 2014, Terchová, Slovensko
„Ty woe, to není možný, ono to funguje, já sem se normálně vyspal!“ říkám Pavlovi s radostí hned jak se proberu. Mám totiž s takovýmto hromadným spaním v tělocvičnách před závodem velký problém. Nikdy neusnu. Vadí mi úplně všechno. Hluk, světlo, chrápání, neustále courání někoho někam, pozdní příchozí, ležení na zemi, spacák, karimatka, málo pod hlavou, prostě všechno.
Na dnešní Malofatranskou 100vku, která má respekt vzbuzující parametry: 105 km a hlavně skoro +7 000 metrů pozitivního převýšení, jsem se rozhodl to konečně vyřešit. Normálně jsem si včera skočil do lékárny a koupil prášky na spaní. Z těch bez předpisu, které mi nabídli, jsem si vybral jedny s názvem Hypnox Forte.
„HYPNOX, hmmmm, to zní slibně!“, řekl jsem si.
Tak sem se večer kolem jedenácté po nepříliš dobré večeři uvelebil ve spacáku, slupl jednu piluli Hypnoxu, vrazil si do uší pro jistotu i špunty a zavřel oči. Ani nevím jak, ale usnul jsem jak dřevo. Prostě super. Zase jedna starost vyřešená i pro všechny příští závody. Čék se stále učí.
Balení proběhlo rychle a už stojíme s Pavlem na startu. Sotva se necháme vyfotit, závod celkem v tichosti přesně v 6:00 odstartuje, všichni se někam rozprchnou a tak teda běžíme taky.
Úvodních skoro 5 km vede z Terchové do osady Štefanová ve velmi mírném stoupání po silnici. Tempo je více než svižné pod 5 min/km a celkem se zapotím, když chci mít širší čelo závodu stále na dohled.
Konečně se odbočuje z asfaltky na lesní cestu vedoucí prudce do kopce až na Selo Medziholie, kde je první občerstvovačka. Moc se tam nezdržuji a mažu rovnou dál vlevo směrem na vrchol Velkého Rozsutce.
Cca před 12-ti lety jsem tu byl s partou na čundru a moc dobře si vzpomínám jaký je to krpál s pár žebříky a řetězy pro zpestření. Do kopce jsem se pěkně zahřál, tak mám radost, že to cestou k vrcholu pěkně fučí a hezky to chladí. No, nicméně čím výš to je, tím víc se příjemný větřík mění v pořádný vichr. Zima mi není, ale občas mám co dělat, aby mi to nesfouklo kšiltovku nebo dokonce mě samotného.
Buďto nějak přepaluji stoupání nebo čelo nejde tak rychle, ale jsem s ním stále v kontaktu. Lázslo v jeho svítivě zeleném tričku je nepřehlédnutelný a protože si také stále něco fotí (aby ne, je to tu nádherný), tak se dostávám dokonce i před něj. Pár metrů nad sebou zahlédnu i Kubu Řídela, takže raději i o trochu zvolním, protože to už je nějaký divný.
Ze Zázrivé následuje poslední delší asfaltový úsek cca 6km do obce Biela a dál už zase lesní cestou zpět na sedlo Medzihole. Začíná být pěkný vedro a prudké táhle stoupání dělá svoje. Ještěže stoupáme podél potůčku, takže občas zastavuji a namáčím si hlavu a kšiltovku. Chladit se musí. Nicméně jak jdu stále podél toho potůčku, tak najednou zjišťuji, že sem někde přehlédnul odbočku a jdu blbě. Kufřík, už zase. Naštěstí správná trasa je na dohled, tak to vezmu přes louku přímo na ní.
Občerstvovačka na Medziholie se mezitím změnila a vyrostl tu velký stan Horské služby.
„Jé, vy máte pomeranče. Super!“ a už se s nimi láduji. Miluji pomeranče, ale pouze, když mi je někdo takto připraví a nakrájí. Pojím ještě co se dá a odcházím směrem k nástupu na Stoh (1607 m.n.m). Koukám, že akorát přichází velká skupinka, kde jsou všichni Maďaři, Kuba atd. No jo no, do kopců jsem prostě pomalej.
 |
| Autor: Peter Cisar |
Stoupání na Stoh je pěkný záhul, snažím se jít rychle, ale začínám cítit, že to přepaluji. To chce chladit a zase se smáčím v potůčku. Mažu dál, když v tom o kus dál v protisměru Peter Cisar.
„A ty si tu na dovolenke alebo čo?“ vítá mě vskutku povzbudivě a hned si mě fotí.
Prohodím s ním pár slov a dozvídám se, že přede mnou je pouze cca 10 stovkařů. No to je sice hezký, ale těsně za mnou jich je opravdu hafo a za chvilku mě mají, takže se s Petrem rozloučím a mažu dál.
Po chvíli jsem tak vysoko, že už ustoupila i kleč a je krásně vidět co mě ještě čeká. Bude to ještě záhul, taky je to od zdola ze Zázrivé až nahoru na Stoh více jak 1100 výškových metrů. A já to nějak už začínám cítit. No to brzo. Ale ty výhledy odsud, opravdu nádhera. Škoda, že na focení není tolik času. Tady by to sálo za to, tak nacvakám narychlo alespoň pár záběrů.
„A mám tě. Konečně jsem tě dohnal!“ ozve se mi za zády Kuba těsně před vrcholem Stohu. Ten to musel do kopce pěkně napálit. Na vrchol Stohu dojedeme spolu, ale nijak zvlášť se tu nezdržujeme. Docela to tu funí, takže vrcholová fotka s Kubou, pár fotek hlavního hřebenu, který nás teď čeká a letíme zase dolů.
V seběhu zastavuji. Musím si odskočit. Něž se dám do cajku Kuba je o pěkný kus dál. Letím dolů za ním, ale pěkně mi to podkluzuje. Hold 100 Miles of Istria v dubnu dala mým Trailrockům pěkně zabrat a od té doby podrážka, dříve celkem slušné, drapáky spíš už jen připomíná.
Nějak dokloužu až dolů do Stohového sedla a přede mnou se rozprostírá krásná šťovíková (nebo lopuchová?) louka s pěšinkou uprostřed. Nádhera. To bych tu tak vysoko fakt nečekal. Zkouším dohnat Kubu, který je už jen kousíček přede mnou, jenže už začíná táhlé stoupání na hlavní křiváňský hřeben a jaksi ho nemůžu dohnat. Za chvíli je v trapu. Co je ale horší, že na sobě začínám pozorovat, jak pěkně vadnu. Snažím se s tím bojovat, ale je to jen horší a horší o dříve svižné chůzi od kopce nemůže být ani řeč. Táhnu se jak smrad. Vycucnu jeden celý gel, zapiju ho, čekám, čekám. A nic. Koukám na hodinky 30. kilometr a skoro +2 500m převýšení a já jsem jaksi těžce vyflusaný. Krizička. No to brzo.
Všichni mě hned dohánějí a jdou přede mne. Lászlo, Tomáš, Daniel, další a další. Navíc za chvilku je už ani nevidím před sebou jak rychlé upalují vpřed. Musím se nějak zmobilizovat.
„Je to brzo“ říkám si, ale co „když musíš, tak musíš“ a kopnu do sebe celou šlehu na ex.
„Brrr, ta je tak hnusná až je dobrá.“
Pro jistotu ještě vycucnu půlku druhého gelu a jdu zase na to.
Docela to pomohlo. Nikoho jsem sice nedohnal, ale taky mě už nikdo nepředběhl. Hřeben je nádherný a po té pěšince to běží prostě samo. Takže co nevidět se odbočuje z hřebene vlevo a následuje klesání k další občerstvovačce na Chate pod Chlebom.
Na chatě pod Chlebom do sebe rychle házím výborný vývar, hrnec kafe, a nějaké magnesium. Při seběhu ze Stohu mě pěkně pálily palce u nohou, tak ještě pro jistotu sundám botky a důkladně promastím celé chodidla. Přeci jen jsem teprve v první třetině trasy a puchýřům je lépe předejít, než je poté řešit. Dobíhají další běžci, tak se zvedám a jdu rychle dál.
Následující pasáž pokračuje dále po hřebeni přes Velký Kriváň (1 709 m.n.m) až na Malý Kriváň ( 1 671 m.n.m). Nádherný úsek, který si fakt užívám. Jen mě trošku znervózňuje, že před sebou ani za mnou žádného dalšího závodníka nevidím. Tak se občas turistů co je míjím pro jistotu zeptám, jestli už tu někdo přede mnou běžel. Kromě toho, že mi potvrdí, že ano, většinou pokračuje náš rychlý rozhovor v tomto duchu:
„A vy tu bežíte nejaký závod alebo čo?“
„Ano, závod na 105 km“
„Šialenci!“
Přitom je to taková nádhera, rozběhnout se a pálit si to takhle přes celý křiváňský hřeben. Nebo ne?
Jde to fakt dobře, ani se nenaději a už jsem na Malém Kriváňi což je 42. km. Po hřebeni se sice běží skvěle, ale já toho vždycky strašně vypiju a zvlášť v takovém vedru. Takže mi už skoro došlo pití. Když vidím ten dlouhý hřeben přede mnou, tak z toho nemám zrovna moc dobrý pocit.
… přes cestu teče voda a kousek nad pěšinou je přímo studánka.
„Ó díky, ó díky, ó díky!“
Složím se ke studánce a piju co to jde. Voda je sice strašně studená, ale moc dobrá. Koukám se ještě na rozpis, další občerstvovačka by měla být tak max za 2 km. To už vydržím, ještě jednou se naposled napiju a mažu dál. S dolejváním vody do camelu se nebudu zdržovat.
No nebyl to úplně dobrý nápad, protože ze Sedla pod Suchým se koukám jde zase zpět na hřeben. A to tak, že se v podstatě přímo rovně musím vyškrábat na Suchý. Což mě zase stojí nějaké síly, ale hlavně žízeň je zpět a camel je už zcela suchý.
Jak příhodné na vrcholu Suchý.
Jsem rád, že jsem konečně nahoře a hned se pouštím dolů k Chatě pod Suchým, kde je konečně občerstvovačka.
„Ahoj! Vodu, potřebuji hlavně vodúúúú!“ vítám osazenstvo, které se o mě hned začíná obětavě starat. Vše doplním něco pojím a raději hned mažu dál, protože najednou z ničeho nic se nás tu sešlo asi 5.
Teď by mělo následovat dlouhé klesání až na Nezbudskou Lúčku, kde je další občerstvení a hlavně polovina tratě. Takže „Vzhůru dolů“ a mažu rychle co to jde.
No jo, ale po pár km se mi přes cestu postavilo stádo ovcí a koz. Začnu se jimi tedy prodírat vpřed. Všechno to zdrhá z cesty pryč až na jednu kozu, která mi jde naopak zvědavě naproti. To je mi nějaká pohodářka, podrbu jí, utrhnu ji nějakou trávu, kterou hned slupne a dál na mě upřeně čučí.
„No dobře, tak dáme spolu jedno selfíčko a pak zas poběžím dál.“
„Cvak“
Koza kouká kam běžím, ale nedá se nic dělat
„Další rande až někdy příště!“
Klesám dolů, následuje les a po chvíli je z lesa vidět, jak dole pod kopcem krásně meandruje řeka Váh. Tam někde dole už bude taky na Nezbudská Lúčka. Tak hop šup ať už jsem tam.
Konečně polovina tratě za mnou. 50. km a už přes 3 600 nastoupaných metrů za 9h 25min. No dalších 55 km přede mnou, to bude ve finále ještě pěkně dlouhá štreka.
Ale nejdříve se musím pořádně najíst. Obejdu stoly a bez rozmyslu začnu do sebe futrovat vše, co mi přijde pod ruku. Míchám pátý přes devátý, prostě trávení jako vždy úplně v pohodě, takže do sebe tlačím vše, na co mám chuť. Do camelu dotankuju pure Kofola a jdu zase dál.
Jen co vyjdu přidá se ke mě i Michal Navrátil a dáme se do řeči. Pobíráme všechno možné závod, výbavu, trénink atd. a pěkně nám to spolu odsejpá. Vtipný je, že nejen že máme úplně stejné tempo, jak do kopce, tak z kopce, ale máme taky úplně stejnou výbavu od bot, přes kompresky, shortky, batohy, hodinky, kšitovku atd. jen snad triko máme každý jiný. Takže jsme jasně sehraná osudová dvojka.
Druhá půlka tratě vypadá podle profilu jednodušší. Nicméně opravdu jen na papíře. Z Nezbudské Lúčky se sápeme pomalu prudkým krpálem až k Sedlu Javorina.
Od sedla už je to trošku mírnější, takže klušeme po mírně stoupajícím hřebenu, kde jsou místy i krásné výhledy a spojené s krátkou pauzičkou na vydýchání.
Běžíme dál a po chvíli už se před námi tyčí další cíl na trase vrchol Mičol (1 364 m.n.m). V sedle před Mičolem ještě míjíme vojenské dělo, kde na chvíli se zájmem zastavujeme. Je to prostě pořádný kalibr.
Od děla na Mičol je to jen kousíček, takže jsme hned nahoře a přes malé sedýlko vlevo jsou vidět i Martinské hole, kde je konečně další občerstvovačka.
Nějak mi zase začíná docházet pití a ani Michal už ho moc nemá, takže Mičol jen tak proběhneme a pokračujeme bez přestávky dál směrem na Martinské hole. Je super, že nám to stále pěkně běží i když únava už je také znát. Je právě kolem 18:00 to znamená, že jsme už 12 hodin na trase.
Naštěstí už jsme nahoře u vysílačů a po cestě, která spíš připomíná vyfrézovaný rigol, se rychle blížíme k očekávanému občerstvení. Když přibíháme na cestu, kudy se běží i zpět z občerstvovačky, běží proti nám jeden borec.
„Jó, odtud se vám nebude chtít, to vám garantuju. Já sám měl co dělat, abych se konečně zvedl a běžel dál“
„Hmmm, to zní slibně. Díky!“
A měl naprostou pravdu. Nejlepší občerstvovačka. Z venku taková malá budka a vevnitř to vypadá jako v kupé ve vlaku. Zasedneme s Michalem do židlí a čtyři lidi se o nás hned starají a chtějí nám splnil vše, co si jen můžeme přát.
„Dále si horký čaj nebo kafe?“
„Chcete doplnit vodu? Kofolu, minerálku, obyč vodu?“
„Dejte si sýry jsou výborný!“
„Ochutali jste pomeranče? Nebo chcete banány“
No prostě ráj a navíc tam měli i pěkně teploučko, venku na otevřeném hřebenu už totiž žádné velké teplo nebylo. Sedíme a cpeme do sebe co se dá. Člověk by to tu fakt nejraději zapíchl a jen si užíval tu pohodu a pohostinnost.
Musíme ale jít, takže se ač velmi neradi, zvedáme se a soukáme se z „kupéčka“ ven, když v tom přibíhá skupina tří běžců. Mezi nimi i Pavel Škabraha.
„Musíme teď máknout, nějak jsme se zdrželi“ říkám Michalovi a vybíháme rychle dál.
Následuje seběh, kde se nešetříme a letíme dolů co to dá.
Na další kontrolu s občerstvením Sedlo pod Kýčerou na 63. km je to odtud 13 km. Tak snad té skupince za námi pořádně utečeme.
Když dorazíme na Hnilickou Kýčeru (1 218 m.n.m) na chvilku pokecáme s nějakou partičkou, která si přímo na vrcholu rozdělala bivak. No myslím, že se dnes moc dobře nevyspí vzhledem k tomu, že za námi půjde ještě dalších aspoň sto lidí a navíc už budou svítit čelovkami. Začíná se totiž už docela šeřit. Navíc se začínají dělat i bouřkové mraky, které tomu taky nepřidají.
Na občerstvovačku v sedle pod Hnilickou Kýčerou dorazíme kolem 9 večer. Tedy ještě za světla bez čelovek a v lese už je tma jak v pytli, takže jedna z prvních věcí je teď nasadit čelovky. Snažím se najít taky itinerář, aby mi zapsali kontrolu, ale v kapse není. Koukám se několikrát, ale fakt nikde není. Musel mi někde vypadnout.
„Do pr..le, já ztratil rozpis!“ nadávám vztekle.
Naštěstí kontrola si telefonem ověřuje, že na předchozí kontrole jsem ho ještě měl a dovolí mi pokračovat dál s tím, že mě připsali na Michalův rozpis. Tak a teď už to musíme i oficiálně dotáhnout až do cíle spolu.
Něco do sebe naházíme jídla a doplníme pití, když v tom se přiřítí zase Pavel. Sice sám, ale stáhl nás už jen na pár minut.
„To není možný vůbec jsme mu neutekli, naopak. Jdeme!“ kývám na Michala a okamžitě sbalíme věci a zdrháme dál.
Na druhou stranu jsem rád, že nás Pavel takhle prohání a my mu musíme zdrhat. Nevím jak to cítí Michal, ale mě přijde, že kdyby jsme před ním nemuseli utíkat a dál pokračovali třeba všichni tři spolu, bylo by naše tempo o dost pomalejší. Takže s ním dál rádi hrajeme tuhle hru na honičku.
Je černo černá tma a s tmou přichází i velká únava, přepínám na autopilota, koukám jen pár osvětlených metrů před sebe a vůbec nic nevnímám. Krok za krokem stále vpřed. Když se sápeme nahoru na Kl’ak (1352 m.n.m) musíme oba zastavovat a na chvíli se vydýchat. Zapření v hůlkách v kopci funíme jak lokomotivy a občas si prostě i dřepnem na zem nebo pařez. To stoupání je už fakt špatný a navíc chvilkami začíná i jemně pršet. Což je po tom horkém dnu sice osvěžující, ale cesty začínají pěkně klouzat.
Při klesání z Kl’aku vidím najedou Michala přede mnou v úrovni mých očí dokonale nataženého ve vzduchu, kopyta nahoru a s výkřikem:
„Ááááááááááá“
si úžasně ustlal přímo na prdel a záda v rozbahněné cestičce. Krásná mrcha jen co je pravda.
Klesání dolu do Fačkovského sedla je fakt o hubu, je to mokrý, strašně to klouže a i s hůlkami má člověk co dělat, aby si neustal jako Michal:). A to tu šlo před námi teprve pár lidí, protože jak nám řekli na poslední kontrole, pohybujeme se zatím kolem 15. místa. Jak to bude vypadat, až tudy půjde ten poslední?
Jsme tu Fačkovské sedlo. Jsme v cíli. Ale bohužel cesta tady ještě nekončí, teď je to teprve 91. kilometr. Následuje ještě 14 kilometrová smyčka 7 km na Javorinku a to samé zpět sem do už opravdového cíle.
Když vlezeme do Chaty Veronika, vítá nás organizátor Martin Drozd a kdo to tu ještě nesedí u stolu jiný než Kuba Řídel.
„Ty už jsi jako v cíli, ty už jsi to oběhl?“ ptám se.
„Ne, teď jsem přišel a dál už nejdu, já tu končím.“ a přitáhl si k sobě 1,5 litrovou PETku vychlazeného Kozla.
„My jdeme dál.“
„Proč jdete dál? Vždyť to nejhezčí z tratě už jste viděli a teď uvidíte jen tmu v lese a tu už jste taky viděli. To nedává přeci smysl.“ a demonstrativně se napil znova Kozla.
Prostě Kubovy argumenty jsou, jako při každé debatě s ním, vždy odzbrojující 🙂 Nicméně s Michalem jsme rozhodnutý to za každou cenu dotáhnout. A to přes i to, že nás Martin upozorňuje, že je to ještě tak na tři hodiny a že si máme dát pozor na medvědy, které tam první dvojce potkala.
„Máte nejaký zvonček?“
„Ne“
„Rolničky?“
„Ne“
„No, tak sa aspoň nahlas bavte nech tie medvede niekde neprekvapíte.“
„Fajn“
Při vyhazování nepotřebných věcí z batohu a převlékání najdu něco překvapivého.
„Můj rozpis, já našel můj rozpis!“ raduji se.
„No ak teraz nechceš ísť ešte späť si doplniť všetky chýbajúce kontroly, tak by som sa tým moc nechválil.“
uzemní mě vtipně Martin
„OK, nic jsem tedy nenašel.“
Jdeme, ale je to fakt těžké v jednu ráno vyrážet ještě na štreku, co bude trvat kolem tří hodin. Kuba definitivně dál nejde, ale namísto něj se k nám přidává Lukáš Hůlka, který se tam někde najednou vyloupl. Takže vyrážíme ve třech. Po Pavlovi ani památka, takže jsme ho asi definitivně setřásli.
Kdo by čekal, že těch posledních 14 km bude jen tak lážo plážo do počtu, tak ten se šeredně mílí. Hned za chalupou se začíná výstupem do prudké sjezdovky. Hnus fialový. Na jejím vrcholu proti nám běží světýlko za kterém se skrývá Lászlo, který to na 4. místě žene do cíle. Chvíli za ním se žene zbytek maďarské grupy Dániel, Gábor a další a další. Jak já jim závidím!
Lukáš nám utekl, tak se s Michalem ploužíme zase sami. Já sem už úplně rosekanej a svádím se svými stehny a hlavou podobnou bitvu na kdo z koho, jako loni na UTMB. Každý krok z kopce bolí jak čert a na pohyb do kopce zase chybí energie a dech. Většinu času už neběžíme a pouze jdeme, alespoň že zatím stále svižnou chůzí. Najednou ve stoupání se proti nám řítí Tomáš Zaplatílek.
„Jak je to ještě daleko ke kontrole?“
„Kousek. 400 metrů.“
A maže zase dál. Super už jen 400 metrů. Za chvíli máme samoobslužnou kontrolu na Javorince na dohled, když se z ní vyřítí i Lukáš. Dojdeme tam, opřu se o strom a Michal zapisuje kontrolu do rozpisu. Mrknu se na Ambitech na výškoměr a koukám, že už máme nastoupáno skoro 7 000 výškových metrů. Au moje stehna, úplně mi v nich z toho píchne bolestí.
Jdeme zpět, posledních 7 km. Cestu už známe, takže vypínám úplně všechno, jsem úplně koženej a prostě jen jdu a jdu. Dlouho ale nikoho nepotkáváme v protisměru, tak chvilku přemýšlím, jestli jdeme správně. Michal ale jde dál, tak jdu prostě za ním.
Přemýšlím si, co bych teď dělal, kdyby se někde vynořil ten medvěd. Na utíkání už se fakt necítím a tak přemýšlím, jak bych se mu jako nejlépe ubránil se svým 22 gramovým nožíkem z UTMB. Kam bych ho měl do něj vrazit, aby ho to okamžitě zkolilo a nechtěl si se mnou hrát. Bohužel mě ale nic nenapadá.
Konečně nějaká čelovka v protisměru, jupí, jdeme dobře. A hele ho to je Pavel. Pozdravíme se a já se zase vypínám. Krok za krokem, soustředím se jen na to jít vpřed za Michalem.
„Ty woe co to je za debilní krpál!“
Nadávám v příšerném kolmém stoupáku, kde by měl být snad žebřík, aby se to dalo vylézt. Aspoň 5x v tom krpálu zastavujeme a musíme se vydýchat. Ale oba víme, že za tímto krpálem, už to bude do cíle fakt jen kousek.
A ono jo. Už je to fakt blízko a navíc začíná svítat. Koukám na hodinky. 4 hodiny ráno. Už to jdeme přesně 3 hodiny. Sjezdovka. Tentokrát zprudka dolů. Cestička je bahnitá, mokrá a strašně klouže. Už vidím cílovou bránu.
„Áááááááááá“
Ta teď vidím pro změnu moje kopyta ve vzduchu přede mnou, vše následované luxusním přistáním na zádech do měkké mokré trávy. Tak jsem se nakonec dočkal pěkné mrchy i já. 200 metrů před cílem. Au.
Dotáhnu Michala, který na mne čeká pro náš společný finiš a vypínám čelovku, protože už je v pohodě vidět. Posledních pár metrů. Poslední fotka z tratě. Proti nám lidi co se teprve teď vydávají na onu 14ti kilometrovou smyčku.
„Upřímně vás lituji a fakt, fakt vám to vůbec nezávidím.“
Nezapomenu je ze srdce přátelsky povzbudit do dalších kilometrů.
Posledních pár kroků. Chata Veronika. Cíl! Jsme tu!
V čase 22 hodin a 20 minut docházíme společně s Michalem na 14-15. místě do cíle druhého ročníku Malofatranské stovky. 105 kilometrů a hlavně +7 200 metrů převýšení mě teda těžce zničilo a i přes veškerou cílovou euforii to ihned hodnotím jako můj druhý nejtěžší závod vůbec. Prostě jsem fakt zničen. Zničen, ale šťastný.
- Všechny moje fotky z Malofatranské 100vky
- Záznam z mého Suunto Ambit 2
- Web závodu
- Oficiální výsledky
