Tak jak už jsem psala, ještě jsem ani nevylezla z autobusu a už jsem se mohla těšit na další výlet a pár hodin v autě. Naštěstí, kromě hladu a trošku únavy, byl výlet s bábi veden jako odpočinkový, tak jsem se těšila na nějakou pořádnou tůru. S Martinem jsme vyjeli až večer, vlastně už ani nevím v kolik, s tím, že se na všem domluvíme v autě. Směřovali jsme naše neplány směrem na Slovensko, ale v rámci úspor jsme se rozhodli přespat ještě před hranicemi, a jako obvykle na punk v autě. Ona ta jeho alfa není zrovna obytňák ale nějak se tam vždycky naskládáme a díky matraci a spacákům už to ani netlačí. 😀 Trošku nám trvalo, než jsme našli vhodné místo. Jeli jsme směrem na Makov, ale zastavili odbočku před Bumbálkou. Ovšem kromě nádherných zelených světlušek nám do očí svítily každou chvíli i kamiony, takže nakonec jsme zajeli asi pět set metrů směrem k vesnici a stáli u lesa u kaple. Shodou okolností Cyrila a Metoděje, když už byl ten svátek. 🙂 Mělo to moc pěknou atmosféru, dobrá volba. V noci byly asi skoro všude bouřky, ale při slejváku se dobře spí, navíc po nějakém tom pivku. Jenomže mi chtěli původně ráno na rozhlednu a tak nás vzbudily budíky. Bohužel stále krápalo a valily se mraky, nemělo to moc cenu. I tak jsme se už posbírali a pokračovali směr Malá Fatra. Rozhodli jsme se, že si prohlédneme její jižní část, jednak proto že jsme tam ještě nebyli, a tak abychom eliminovali možnost setkání se svátečními turisty, kteří určitě ve velkém zamířili na Rozsutce a nebo do Tater.
Zaparkovali jsme v Turii, překvapivě celkém velké vesnici, a vyrazili po žluté směrem na Minčol, který jsem už měla vyhlédnutý déle. Zezačátku se jde docela dlouho dolinou, která připomíná doliny v Tatrách, po asfatce podél potoka, s pěknými výhledy na zajímavé kopečky. Až tak zajímavými, že jsme i přehlédli odbočku v zatáčce a museli se kousek vracet. Od rozcestníku už pěšina stoupala lesem přímo do svahu. A když říkám přímo, tak jako přímo…jazyky na vestě a ruce na stehnech. Pěkný krpál na začátek po nějakých šesti celkem mírných kilometrech. Z rána bylo ještě zataženo ale bylo vidět že to jsou mraky z nočního slejváku a že se to bude nejspíš během dne trhat. Vlhkost tak 95%, a zbytek si člověk vypotil sám. Když jsme vylezli na první otevřenou louku, už se do nás občas opřelo sluníčko. Pojedli jsme něco borůvek, které zrovna tady asi nikdo nesbírá a pokračovali dál. Pěšina zamířila zase do lesa, tentokrát víc zeleného a hustého, a obtočila kopec skoro kolem dokola. Naštěstí už mezi stromy prosvítala obloha a bylo jasné, že se vrchol blíží. Nad hranicí lesa se ještě stále válely mraky, že nebylo vidět dál než na padesát metrů, ale mělo to svoje kouzlo. Člověk jen tušil, že se někde před ním nachází vrchol. Dokonce jsme si trošku zazávodili, ale jen tak pár metrů, nebylo v plánu dnes nijak extra běhat. Spíš jen tak pro srandu medvědům. 🙂
Minčol mě velmi příjemně překvapil. Vzhledem k tomu, že jsem musela oželet Tyrolsko, jsem si tu připadala jak ve snu. Skoro jako v Alpách, i když bez zasněžených hor okolo. Ale přes mraky to nebylo ani vidět, takže jsem měla takové dejavú. Na vrcholu kříž, kolem volný prostor, z pod kopce zvonění zvonců. Mraky se tak dlouho převalovaly, až vykouklo i slunce. No prostě nádhera. Daly jsme přestávku, něco pojedli, pofotili… já odběhla kousek pod kopec ale na kloub zvoncům jsem nepřišla, neustále se přemisťovaly a nebo se jejich zvuk nesl po větru bůhví odkud. Záhadu jsme rozluštili až posléze.
Mraky se ne a ne zcela roztrhat, tak jsem vyrazili dál. Navíc byl stejně opar a v dálce oblačnost, takže nebylo moc vidět. Vrchol Vel’ké Lúky, kam jsme směřovali, jsme tedy ani nezahlédli. Pěšina se jen tak zhoupla a pokračovala pěknou hřebenovkou. Než jsme se ale na hřeben dostali, dohnalo nás zespodu to šílené zvonění. A blížilo se. Zvědavost byla veliká. Dokonce tak, že jsem běžela, dokud se na cestě zleva neobjevily kravky.
Tedy nakonec nee ovečky. Raději jsem zastavila trochu za stromy, fotila a točila. Ještě se mi nestalo, aby na hřebenovce běželo za sebou celé stádo. V cestě byl navíc spadlý strom, tak ho různě obcházely nebo probíhaly mezi větvemi, a neustále zvonily. No úžasný výjev. Jako poslední šel nějaký chlapík se třemi psisky, ale kupodivu podle stop pokračoval po turistické, zatímco kravky po své ose, ale určitě patřil k nim. Nejspíš se jen přesouvaly na nějakou jinou pastvu těsně pod hřebenem. Jak jsme vylezli kousek výš, už nebylo slyšet nic. Na hřebeni byla krásná pěšinka, takže jsme sundali botasky a šli kus dál pěšky. Někdy v té době jsme potkali i první turisty, ale celkem jich bylo ten den tak kolem deseti. Nádherný klídeček, opravdu jsme to vychytali. 🙂
Přes Zázrivou jsme pokračovali na Križavu, kde to bylo celkem vtipné. Jde se zajímavým tunelem ve vysoké kleči. Člověk chvíli nic nevidí a najednou se těsně před ním objeví dvoumetrová zeď. Takže buď doprava nebo doleva. Pak jdeš zas podél zdi a za rohem ještě jednou, až máš pocit, že to asi obejdeš celé dokola a vchod nenajdeš. Naštěstí tomu tak nebylo a před námi se otevřel výhled. Na Križavě se nachází vysílač, v minulosti zřejmě dost významný strategický bod, soudě podle té zdi a budov. Ale jinak nic moc. U rozcestníku stálo auto s nápisem, který mé oči přečetly jako Building Industries (ve skutečnosti Building Insiders), což ještě dokreslilo celkový ráz místa. 😀 Ale vysílač jsme nechali vysílačem a pokračovali k vrcholu Vel’ká Lúka, který už byl nadohled. Ten už mě oproti Minčolu dost zklamal, takový placatý, jen rozcestník, další budova, nic moc výhledy, i kvůli oblačnosti. Tady jsme se až tak moc nezdržovali a otočili to zpátky. Ještě jsme obšeli vysílač na Križavě, mrkli na vyhlídku, kolem zdi to vzali z druhé strany a zamířili na nejbližší rozcestí. Zde nás míjeli bikeři, kteří to brali dolů stejnou cestou jako my ale nechápu tedy, kudy pak sjeli ty krpály. Od rozcestí Pod Križavou jsme tedy zamířili po zelené na Skalku a dál zpátky do Turie. Tady už byly pěkné výhledy a cesta se příjemně vlnila, takže jsme zařadili i běžeckou vsuvku…vždycky z kopce k dalšímu vrcholu. Ještě nějaké focení a zase dál.
Pak už to na běh moc nebylo. Z rozcestí Pod Ostrým jsem pokračovali dál po zelené, ale příště bych volila modrou či žlutou, i za cenu ještě nějakých nastoupaných metrů. Zelená vylezla z lesa dost brzo a pak už bylo úmorné šlapat po asfalce v tom horku a na slunci, a ještě kus vesnicí až k autu. Alternativní trasy vedou podle mapy přecijen déle stínem.
V Turii jsme skočili do Coopu pro proviant a naládovali se v autě s nohama nahoře energií na další cestu. Bylo terve kolem třetí odpoledne, tak jsme se rozhodli, že si zajedeme ještě na nějaký menší kopec. Jelikož nějaká únava, hlavně z vedra, tu už byla, sjeli jsme nakonec jen do Lietavské Svinné a vyšlápli si na zříceninu hradu Lietava. No taky pěkný krpec, naštěsí už jen pár kiláčků. Na zřícenině probíhají restaurační práce, vstup byl na vlastní nebezpečí, ale vzhledem k počtu dělníků a turistů se to zdálo v pořádku. Stejně jsem nelezla všude. Ale zřícenina super, přesně podle mého gusta. Miluju tenhle styl. Zámek to není ale přesto zachovaná velká část, tak člověk vidí skoro jak to vypadalo dřív. A ten bíle zářící kámen na azurovém pozadí oblohy, to se fotí samo. Já fotila jen tak, že na fotkách vůbec nemám zabráno lešení, takže by to mohlo i vyvolat dojem, že se tam nic nedělo. 🙂 Ještě jsme trošku pochodili okolo no ale nakonec jsme měli dost, hlavně toho vedra, pokus o seběh zpátky do vesnice byl spíše úsměvný. Zaplácli jsme to největší vedro nanukem, vyfotili hrad zespodu z louky a vydali se zpět do ČR.
Slunce bylo ještě relativně vysoko, nee jako vždycky, když se člověk vrací, akorát se západem, že svítí přímo od silnice do očí. Nevěděli jsme ještě kde složíme hlavy, ale vzhledem k tomu že Martin měl v pátek pracovně něco ve Vsetíně, nespěchali jsme nikam dál. Zajeli jsme si nejdřív do Karolinky k rybníku Balaton, osvěžit se po dlouhém dni, a pak ještě na výbornou pizzu nedaleko. Pro přespání jsme nakonec vybrali parkoviště u lesa pod rozhlednou Miloňová, na kterou jsme si pak druhý den o půl páté vyšlápli na svítání. Vzhledem k nedostatku spánku to už na mě bylo moc, ale zkrátka další vrchol do sbírky, tak jsem se překonala. Na rozhledně spal nějaký chlapík ale také vstával na svítání, tak jsme a ho nevzbudili zbytečně. Škoda jen toho počasí. Mraky moc prostoru ke spatření slunce nedávaly, a taky bylo docela chladno, pokud člověk nešel do kopce. Cesta domů se zastávkou ve Vsetíně už uběhla celkem rychle a jen co jsem vystoupila z auta, začalo pěkně pršet. V tu chvíli mi to nevadilo, protože jsem se těšila do sprchy a na pořádný oběd a že jen vybalím věci a jinak nehnu brvou. No to jsem se ale zase jednou spletla. 😀 To už totiž někde ve vzduchu viselo další dobrodružství.
"Enjoy nature and live." Berenique
