Odříkaného chleba největší krajíc…..do čeho se vám moc nechce, z čeho máte obavy, to se vám dostane pod kůži. Alespoň v případě LH24 to pro mě po víkendovém závodění platí stoprocentně.
To jsem si takhle v létě říkala, že bych možná to LH2014 v lednu 2015, ale zásadně sama, abych nikomu nekazila výsledky svou pomalostí a hlavně – nepřihlašovala bych se dopředu, ale až těsně před závodem, podle nálady, počasí, okolností a tak.
Dávat si jakákoliv předsevzetí je blbost. Protože když mi v říjnu napsal Martin, zda bych s ním LH24 nešla v mix týmu, že už se bude spouštět registrace, bezmyšlenkovitě jsem mu odpověděla že jo. Protože v říjnu je leden ještě hoooodně daleko a z gauče a z teplíčka se na zimní maratony registruje jedna báseň .
Nemám ráda: sníh, mráz, vichr, mlhu, náledí a zimu…….To jen tak na okraj.
V prosinci jsem se začala trénovat a buch – antibiotika. Dala jsem pár Lysacupů a moc mi to na nich nešlo. Upínala jsem svou naději k čemukoli, co mi v účasti na LH 24 zabrání. Nepříšlo nic J Jen v páteční večer mi začalo docházet, že se asi začínám těšit.
Sobota 24.1.2015a my s Martinem, nyní sparingem, po registraci ve škole v Ostravici, rozbalujeme náš „bivak“v podobě karimatky, dvou batohů a hromady věcí na prostoru 2×1 metr v obrovské místnosti v hotelu Sepetná. S námi spousta dalších lidí, takže brzo jsem evidovala nejen teploučko, ale také pěkný smrádeček, který hodinu po hodině, č spíše minutu po minutě, houstnul……
Co já tady dělám…kolem dokola samí nabušení sportovci s ambicemi. Připadám si jako paní, co si náhodou odskočila od plotny …. J a omylem zabloudila. No však on také název našeho týmu Mladická nerozvážnost plně odpovídal mému rozpoložení.
Už na registraci se dozvídáme, že s ohledem na souvislé náledí, které učinilo cestu na LH neschůdnou, Horská služba chtěla závod zakázat. Nakonec ho povolila, ale pod podmínkou, že všichni účastníci musí používat nesmeky nebo boty s hřeby. A nebyla to jen nějaká planá hrozba, pořadatelé vybavení skutečně kontrolovali.
První okruh startuje od pily v Ostravici. Domluvila jsem se se sparingem, že začnu já. Potkávám kamarády Ivu (není ji dobře a sděluje mi, že letos je to vážně naposled) a Martina (ten je v pohodě a těší se) a vycházíme spolu. Narazím i na Katku Nepovímku, odhaduji ji, že dá 8 okruhů a bude na bedně. Opravdu neběžím, protože nemá význam se unavit hned od startu. Nemám bednové ambice, jsem jen účastník J Nejprve cesta vede po asfaltce směr Butořanka. U studánky se ale prudce stáčí doleva, mimo značku, do prudkého stoupání lesem. Když myslím prudké stoupání, myslím opravdu PRUDKÉ. Sníh skoro žádný, ledu také není až tak moc a pokud už ano,hřeby na mých botách Inov8 Oroc drží jako přibyté. Jen ty nohy kdyby tolik nebolely…..Vylezeme u Lukšince, chvilku se znovu napojujeme na mírné stoupání po červené značce, pak znovu zatáčíme doleva asi tak kilometr běžíme po absolutní rovince. Nádhera. Sice nevím, kde jsem, nemohu se kochat výhledy, hustě totiž sněží a je mlhavo, ale líbí se mi to. Zatáčíme do lesa, nastává další stoupání lesem mimo značku a najednou se napojujeme na modrou značku. Začínám se orientovat, tudy přece vede cesta od hotelu Bezruč. Najednou se ocitám na rozcestníku Malchor. O jejej,značky hlásí Lysá Hora 1 km. 1 km….TAKMOOOOC..nezbývá mi nic, než šlapat. Ale buď rozcestník lhal, nebo mi po počátečním stoupání už nic nepřipadá tak prudké, zkrátka najednou jsem na vrcholu.
Pípám si čipem a vychutnávám si první zdolaný vrchol. Vítr fouká, hustě sněží, výhledy stále žádné, mlha to dnes asi nevzdá, není důvod zdržovat se. Po červené značce sbíháme na Lukšinec. Cestaje opravdu hodně zledovatělá, sníh ještě led nestačil zasypat, ale vypadá to nadějně. U Lukšince se napojujeme na zelenou značku, přes Albínovo náměstí kolem Zbuja dolů po sjezdovce a už je tu Sepetná a cíl. Tedy pro první kolo. Předávám čip sparingovi a celá hladová se hrnu do restaurace. Tady přichází ke slovu ta příjemnější část závodu. Každý závodník si totiž mohl připlatit občerstvovačku nazvanou gastrofestival – teplá a studená jídla, salámy, sýry, ovoce, zelenina, sladké koláče, jogurty, polívky, nealko …..naláduji se pořádně – já tak ráda jím, vytrávilo mi a musím si udělat zásoby energie. Narazím na Leniu. Vykládá mi příhodu z ordinace: „ V pátek ke mně přijde pacientka a mezi řečí mi řekne, jaká je ta její dcera blázen: paní doktorko představte si, ona bude celých 24 hodin chodit po Lysé hoře, no to nemá rozum. Na to já paní odpovím – víte, já tam budu taky J“
Pro samé jídlo jsem se ani nestačila natáhnout a je tady sparing. Však jsem ho taky hned sprdla, že pro to jeho sprintování ani pořádně zrelaxovat nestíhám.
Druhé kolo je horší. Už vím, do čeho jdu. Na druhou stranu se už na trati s nikým nemačkáme, závodníci se pěkně rozprostřeli podél celé trasy. Stoupáme první krpál a najednou ze zadních pozic slyším: „Sakra, to nám ten Libor Uher neřekl, že je to na Lysou tak moc do kopce“. To mě rozesmálo a volám: „Šak tolik nemluv a rubej, jsi tady dobrovolně“. Už jsem zase byla udřístaná, takže se mi hnedka i lépe šlapalo. Ani nevím jak, ocitám se u Malchora. Proti mně jde nějaká skupinka „Tří grácií“. Hrome, nějaké holky na výletě, melou, těm je hej, jdou už z kopce. No hele, ta nejvyšší má bundu jako naša Míša Žirafa Bidýlko. Hrome, no jo, vždyť je to Míša, Oli a Eva, to je super, holky se vydaly na Lysou, aby nás závodníky potkávaly a povzbuzovaly. Tak ráda je vidím!
Zrovna tu Míšu jsem potřebovala potkat, naši paní profesorku přes český jazyk. Už delší dobu mi totiž vrtá hlavou, zda se správně píše zapoměla nebo zapomněla. Zeptám se, Míša mi potvrdí, že správně je zapomněla, ze mne spadne břímě nevědomosti, rozloučím se a po severní sjezdovce šlapu vzhůru na kontrolní stanoviště. Pípnu a valím dolů. Sníh usilovně zasypává náledí, jde se lépe, než první kolo. OdLukšince přemýšlím, co dobrého si dám na jídlo v gastrozóně. Přemýšlím nad guláškem, nudlema, salátem, banány a kávou…..NaSepetné předám čip Martinovi a jdu pojíst. Potkávám našuPeťku, poznávám ji podle jejího kulicha, ta z talíře sotva jen zobne a valí ven. Já valím na karimatku. Dávám se do řeči se sousedem z vedlejší karimatky. Prozradíme, že oba sebou máme jako doping slivovici a provedeme ochutnávku, vždyť to říkám, že na LH24 vládne přátelské prostření .
Je tu wi-fi, mám čas, tak dávám příspěvek o této atmosféře na facebook. No a hned přichází odezvy, z některých fakt musím citovat, jak jsou vydařené: „Nedržíš se plánu, chtěla jsi pít rum“, „Nechlastej a Kurde Přydej“, „No sparing se dozvídá zajímavé věci!!! Asi ji přitáhnu obojek jak má čas se družit a k tomu ještě lopat“, „slivovice ti dá křídla“, „Lenka má sil evidentě dost“… Kamarádi děkuji vám, ty vaše hlášky byly jako živá voda, smích mi dodal energii a do třetího kola jsem vylétla jako střela. Zvláště poté, co jsem v hotelu potkala i našeho profesůrkaBerďu, rozumoval, že moc mluvím, tak jsem radši vyfičela J
Třetí kolo jsem už šla ve tmě. A stalo se něco zvláštního. Přestaly mě bolet nohy. Úplně. Uvědomovala jsem si, že šlapu do kopce, ale vůbec nic mě nebolelo (že by stavy blaženosti pár minut před smrtí J ?) . Na uši jsem si dala mp3, chvílemi jsem si prozpěvovala, chvílemi prohodila pár povzbudivých slov s jinými závodníky. To byla taková pohádka…Sníh se stále sypal, vítr fujal, ale najednou jsem byla na Lysé hoře …..Přiseběhu z Lukšince ke Zbujovi přišla menší krize. Začaly se ozývat křeče – v lýtkách, ve stehnech, v holeni. Uvědomila jsem si, že potřebuji odpočinek. Na Sepetné jsem se se sparingem domluvila, že dá dvě kola po sobě. Šla jsem se najíst a tentokrát jsem nevynechala banány, které jsem vydatně obalila v soli. Zaručeně fungující lék proti křečím. Zabralo to okamžitě. Přesunula jsem se o patro výše, že zkusím na karimatce trochu pospat. Děcka to ale nešlo…tam bylo smradu jako v pavilonu hrochů v ostravské zoo. Vzduch se dal krájet, bylo teploučko, to jo, ale nedýchatelno.Jak tak ležím a snažím se nedýchat, uvědomím si, že se mi vlastně odpočívat nechce, že už chci na vzduch, pěkně šlapat.
Naštěstí dorazil sparing, trochu znavený. Předá mi čip a já vyrazím. Nohy mě definitivně přestaly bolet. Kopec – nekopec, šlapu dál, jakmile narazím na rovinku běžím, protože chůze se mi najednu zdá hrozně pomalá. Brzo dostanu hlad, naštěstí mám sebou čokoládu a sladký čaj, tak si zobnu-loknu a rubu to. V hlavě má Lysohorský čtyřlístek. Přemýšlím nad tím, zda už letos konečně dám všechny čtyři lístky v limitu….Na sjezdovce fičí vichr moc, sněží ( vybaví se mi Nohavica – kouknu se z okna, kurva zas sněží…), teplota ale není tak hrozná, tipuji to na maximálně mínus deset. Pípnučip a běžím. Já jsem normálně celou cestu z Lysé hory až na Sepetnou běžela. To se mi stalo poprvé v životě. Cítím v sobě hrozně moc energie a to mám zase obrovský hlad (že by přes hlad vedla cesta k vysněnému maratonu pod čtyři J ? ).
Předávám čip sparingovi a důrazně ho upozorňuji, aby nedřístal, nelelkoval a valil, protože chci dát ještě jeden okruh. Měl sice nějaké připomínky, že je unavený, na ty jsem ale zareagovala coby drsoň slovy: „Nekecej a val. Tys mě do toho závodu uvrtal, tak včil rubej a nediskutuj se mnou“ JJJ Sparing je už delší dobu ženatý a tudíž je zvyklý poslouchat. Vzal čip a zmizel J
Mé první kroky opětovně vedly do restaurace. Žíznila jsem a kručelo mi v břiše. Dala jsem si čepovaného birela. Zdůrazňuji toho birela, protože jsem zodpovědná a vím, že během závodu se pivo nepije, neboť uspává a zpomaluje. Sparing nic jiného než birela nepije. Ze sparinga totiž vylezlo, že je abstinent….Zbodla jsem nějaké jídlo a šla se podívat na průběžné výsledky. Náš tým se posunul na sedmou pozici. Sakra, kdybych zkusila zarvat, třeba to bude ještě stačit na pozici šestou. Špekuluju, špekuluju a je tu sparing a s ním čip.
Nevím, jak to popsat. To páté kolo je snad za odměnu. Nejlepší a nejsnažší ze všech. Nohy mám úplně lehounké. Já jsem snad zhubla 10 kilo nebo co. Necítím vůbec žádnou únavu, nevnímám prudkost kopců, rep. asi vnímám – ale užívám si ji. Permanentně se přiblble usmívám. A pozitivně se motivuju: „Lenko, jsi zrozena pro ultraběhy, už je to tak. Co je pod padesát kilometrů, to nebrat, to je moc krátké a rychlé a to ti nejde“. S tímto mudrováním jsem dorazila po páté na Lysou horu. „Jsem Ultralenkačlenkadřystalka skvělá…tralala…život je krásný…tralala…“ Při sbíhání z vrcholu se mi chce křičet radostí, jojo endorfiny se začínají vyplavovat, je to droga. Nakonec se rozhodnu neřvat, někdo by si mohl myslet, že jsem se např. zranila a volal by Horskou službu J
Kdo říkal, že nesnáším zimu a sníh? Kdo vedl ty řeči, že má Lysé hory po krk? Jsem v cíli, páté kolo jsem dala úplně nejrychleji, sparing už na mě čeká, tož si gratulujeme navzájem. Kruci proč se neběží ještě šesté kolo, sedmé kolo, mě to tak baví!!! Já chci za rok znovu…..
Dali jsme nakonec deset kol a v kategorii skončili sedmí. Dvojice před námi sice také dala 10 kol, ale rychleji. Nakonec je to jedno, závod jsme nepřijeli vyhrát, chtěli jsme si ho užít, což se podařilo. Z pohledu mého hobby výkonu nechápu, proč se tento závod nazývá extrémní. Pro mě byl daleko horší a náročnější závod Horská výzva Jeseníky v kategorii long před dvěmi lety. To byl nápor na mozek, to jsem trpěla a několikrát chtěla vzdát. Ale LH24 byla pro mě čirá radost. Čím to je?
