Myslim, ze z etapy do Twin Lakes si pamatuju nejmene. Jsou to takovy utrzky, vjemy, chute a vune. Nedokazu popsat presne kudy jsme bezeli, jen nesouvisle obrazy z trati. Pak taky lidi kolem. V kazdem obraze jsou jini, ale jak se to od jednoho k druhemu meni netusim. Mozna nekdo zustal vzadu, mozna nam vsem nekdo nepozorovane utek. Ja jsem mel svych starosti dost a myslel na konec. Z vysledkove listiny lepim dohromady par stripku pribehu s pomerne trpkym zacatkem a velmi necekanym koncem. Shledate-li nasledujici vypraveni nepravdive, pak urcite to nebylo jeho zamerem.
Kdyz dobiham do Half Pipe, snazim se nemyslet na pochroumanou nohu, ale soustredim se hlavne na drop bag. Podle rady organizatoru jsem si svoji jedinou vetrovku ulozil prave sem, a je absolutne nezbytne, abych si ji nezapomnel vzit. Stara se o mne dobrovolnice s laskavym hlasem andela strazneho. Tesne po desate rano s vymetenym nebem je tezke si predstavit, ze by neprofouknutelna bunda mohla byt k nejakemu uzitku. Psima ocima tazi se andela strazneho jestli je to fakt nutny. Zatate rty, rozhodne pokyvani a stroha odpoved „ja bych si ji vzala“ mne milosrdne sprosti nezadouciho dilemma, a bundu poctive vazu kolem pasu. Satram v dropbagu dal … dva pytliky medvidku, to fakt uz ne … taky tam mam masox na polivku, ale ted kdyz je skoro 30 stupnu ? … bundu uz jsem si vyndal … a nic jinyho tam uz neni … tedy kdyz nepocitam ty dve piva …
… vlastne to napul zacalo jako takova legrace, kdyz jsme s Honzou den dopredu pripravovali tech pet dropbagu. Od letosniho Zane Grey mam doktrinu balit si na cestu co nejmene veci. Naucil jsem se, ze cim vice moznosti, tim hure se clovek koncentruje na to, co je opravdu dulezite. Zapominal jsem si tak na stanicich sundat celovku, odlozit prebytecne obleceni, doplnit piti ci se vubec najist, jen proto, ze jsem se „pul hodiny“ prehraboval v nacpanym batohu a snazil se rozmyslet co vlastne potrebuju. Pritom kazde slusne ultra ma na svych obcerstvovackach vsechno co clovek muze potrebovat. A pokud ne … pak to vetsinou neni chyba poradatelu …
Velkou zkusenosti byla v tomhle smeru Silvertonska ctyriadvacetihodinovka. Na kratkem uzavrenem okruhu si spousta lidi nanosi na svuj stolek nekolik krabic se vsema moznejma a nemoznejma potravinama, deset druhu dzusu, polivky v pytliku serazene podle barev, banany podle velikosti, nuzky, pinzety, jehly, naplasti, obleceni pro pripad arktickeho chladu i saharskeho vedra, bidony s nahubky odlisnych propustnosti … a casto v blizkem sousedstvi i stan, nebo matraci s polstarem a perinou. Den pred zavodem vyzvedel jsem tedy od poradatelu nikoliv co maji, ale co nemaji … a podle toho se zaridil. Nejedno oboci pozvedlo se pak udivem, kdyz tesne pred startem narovnal jsem si na svuj stolek jen tri lahvace, kulicha a tricko s dlouhym rukavem na noc.
V dobach nejvetsi krize neztracel jsem tak cas rozmyslenim a spekulacemi co bych vsechno mohl, neb vsechna piva uz tou dobou byla stejne prazdna, ale spise jsem se soustredil na reseni krize samotne.
Odvahu uplne se moznosti dropbagu vzdat jsem v Leadville ale jeste nemel. I kdyz k tomu nebylo daleko. V taboristi jsme s Honzou poctive vyskladali pet ruznych prazdnych zavazedel a oznacili je mym jmenem, startovnim cislem a zadanou destinaci, jen abychom tdo ctyrech z nich „nalozili“ akorat tak dva pytliky medvidku a jeden masox. Na patero nahradniho obleceni jsem uprimne pred odjezdem do Leadville nepomyslel, a to jedine co jsem mel, prislo do drop bagu pro Twin Lakes, coz je klicova stanice tesne pred prvnim vystupem na zradny Hope Pass, a v pripade navratu, ta absolutne kriticka zastavka tesne pred tim nez padne soumrak. Zbyle ctyri dropbagy v podstate zely prazdnotou, az mi to bylo trapne. Pak vzpomnel jsem si, ze mozna nejake to pivco by se hodilo, kdyby toho mel clovek plny zuby, zvracel a nic jineho v zaludku uz neudrzel. Z nedaleke basy vzal jsem tedy dve plechovky a jal se premyslet na ktere stanici by asi tak mohla prijit tak strasna krize. Katastrofickych scenaru vsak bylo nepocitane a nakonec jsme mezi tech pet dropbagu rozdelili vsech dvanact nenacatych kousku. Kdyz uz nic jinyho, aspon mi ty tasky neodvaje vitr. Ani jeden z nas tehdy netusil, ze v cili shledam se jen s poslednima dvema plechovkama, protoze poslednich 115 ledvillskych kilometru stane se mym zivotnim behem na pivo, doslova a do pismene …
… ale to uz zase predbiham, a ve vypraveni je treba se vratit zpatky na Half Pipe, kdy v okamziku zoufalstvi, beznadeje a nutkaveho pocitu zvracet pri pomysleni na, byt jen jediny, dousek vody nebo koly, cvaknu fuflik a do lahve slejvam si prvni pivni plechovku. Andel souhlasne pokyva hlavou a moji volbu stvrdi slovy ze „to urcite musi bejt dobrej matros“. Ve trictvrte litrovych bidonech se ale tretinka piva rychle ztrati, nemluve o tom, ze do Winfieldu je to zase nejakych deset mil, tedy mozna i neco pres dve hodiny. Dolejvam lahev proto kolou a vodou v nediskriminacnim pomeru 1:1:1. Podobnou kombinaci jsem uz kdysi zkousel na Deadmanovi i Zane Grey, vzdy ale v bezpeci rozkladaciho kresilka ve stinu slunecniku na obcerstvovacce, kde zvracim uplne po vsem a touhle bizarni tekutinou snazim se vratit mezi zive. V Leadville je to ale poprve, kdy tenhle chmelovy mix bude slouzit jako puj primarni hydratacni i kaloricky zdroj v prubehu ostre etapy. Kdyz to nevyjde koncim. Na kole a/nebo vode dalsich dvacet hodin urcite nezvladnu.
Samozrejme jeste zrakem patram po tortillovejch rolkach. Zhltnu tri nebo ctyri a dalsi dve si rvu to pytliku do kapsy. Naleju jeste do sebe par kelimku koly a spritu a proplachnu pusu studenou vodou. Pak uz je cas vyrazit. To, ze mam zlamanou nohu neznamena ze bych si mohl dovolit bezucelne lelkovat na obcerstvovacce.
Aspon tak nejak si odduvodnuji svuj uprk z relativniho bezpeci poctive zasobeneho stanoviste. A jsem v tom zase sam za sebe. Vmicham se do skupinky bezcu, dva tri poznavam z etapy do Half Pipe, ale tech sedm osm zda se novych. Absolutne netusim jestli prisli ze zadu a obcerstvovackou jen profrceli, nebo jsem se naopak pripletl mezi ty, ktere siesta v Half Pipe po delsi dobe uz prestala bavit.
Puvod jednotlivcu je ale evidentne podruzny. Bezime jako s klapkama na ocich konstantni rychlosti. Trva to mnoho minut nez se nekdo vuci nekomu jinemu posune byt jen o par metru. Mam tezke nutkani otrit si bryle a zjistit jestli ten barevnej flek vepredu je bezec s konstantnim naskokem sto dvaceti metru nebo jen nejaky nevinny prskanec na skle co mi kazi vyhled. Prakticky nemluvime. Kdyz uz, tak skoro jen septem. Cesta je jeste dlouho siroka, udusana hlina s rozhazenym sterkem, jen se to zacina cim dal tim vic vlnit. Tu tam dva tri metry nahoru a dolu, pak pet sedm, mozna nekdy i deset. Z tezka pajdam ale bezim. Ztracim z tech mirnounkych sebehu, ale vetsinou vydrzim nejdele v tech mirnych, o to ale castejsich, stoupacich. Suma sumarum, je nas asi jedenact nebo dvanact, co vidime na sebe a nemame odvahu se pokusit o jakykoliv trhak. Jako bychom z celeho startovniho pole zustali sami. Co se muze skryvat za zatackou neexistuje … minimalne do te doby nez se tam vriti nase parta.
Pak mam prvni vokno. V nasledujicim obraze se scenerie prilis nemeni. Lina lesni cesta, trochu prasno. Vetsina lidi je stejna, jen ja pozvolna se plizim kolem Nicka Juskiewitze. Osobne se jeste nezname, ale z doslechu a od videni o sobe urcite vime. Nick je podsadity padesatnik z Albuquerque a potkavame se pravidelne na vsech zavodech po okoli. Deadman, Cedro, Jemez, Salida … ted Leadville. Je jediny bezec, ktereho znam, co si po dobehu misto vody nebo piva da radsi sklenku cerveneho vina. Spinavy a prosoleny, straduje si to v cili obvykle se sklenkou na stopce drzice ji zpusobem, za ktery by se nestydel ani Saturnin. Setkani s Nickem na 30.mili mi ale dela starosti. Vzdycky zacina pomerne z ostra, ale ja ho pravidelne sbiham kolem deseti mil. Na padesatkach mu navic jeste sokoro o hodinu utecu. Takhle pozdni setkani si vykladam jako jednoznacne znameni ze rozbiham opravdu pomalu. Mozna az moc … a uprimne, nedovedu si predstavit, ze bych nekdy pozdeji mohl zrychlit, to uz spis si necham prestrihnout cip a na vsechno se vykaslu.
Dame se na chvili do reci a probirame Deadmana, ktery je v ohrozeni. Reditel a otec zakladatel Jim Breyfogle odjizdi na dva roky pryc, a zatim se nenasel nikdo kdo by to po nem prebral. Chvilku v duchu zvazuju svoji vlastni kandidaturu, ale myslim, ze bych na to ted fakt nemel a navic je to od nas dost z ruky. Slibim ale poptat se mezi los alamosskymi bezci … treba se nekdo najde.
Asi bysme toho probrali vic, ale na rovince mi to moc nejde a Nick se v pohode odpoutava. Prejeme si vzajemne hodne stesti a ze se urcite jeste uvidime. Zavod mne ted opravdu nebavi. Sice se drzim jakz takz v pohybu, ale jen za cenu prekompenzovavani bolaveho zraneni jinymi neobvyklymi svaly. Urcite to je jen otazka casu nez neco jineho nekde povoli.
Dalsi kus je zase jako v mlze. Nekdy tou dobou sbihame zpatky na Colorado Trail, a nudna prasna pista se zmeni na vlnici se mekouckou lesni stezku. Lidi se rozptylili, pred sebou mam vetsinou tak dva nebo tri. Za mnou bud nikdo nebo jeden. Zaciname pomerne stoupat, asi to konecne bude vystup na rozcesti na uboci hory Mt.Elbert. Cim vic se stezka zveda, tim se mi jde pohodlneji. Nemyslim ted, ze by me ta stoupani nestala zadnou energii, ale ciste technicky lze doslapovat tak aby to prakticky vubec nebolelo. Hodne stacim pravou dovnitr, a nekdy mam pocit ze jdu temer bokem, ale pokud zrovna neprislapnu nejakou vetvicku ci kaminek, je noha uplne v pohode … jako za mlada. Jeste si nejsem uplne jistej co to pro dalsi vyvoj zavodu znamena, ale ochromujici bolest pri temer kazdem pokusu o beh kdy stoupani prechazi v rovinku mne rychle leci z nadeje, ze by se to nejak samo mohlo preci jen srovnat.
Nejdrive pozvolna, pak velmi pravidelne stahuju ty pred sebou. Nikdo se vylozene neflaka, ale spouste to po sedmi hodinach do kopce uz moc netahne. Jenze me jo a zase se dostavam do raze, az se musim krotit. Jestli toho oranzovyho dostanu jeste pred zatackou, nebo az po ni je prece uplne jedno. Na rovinkach me pravidlene sbiha dvojice z niz jeden nese lehko zapamatovatelne cislo 911. Do kopce se jim zase vzdaluju ja, je ale jen otazkou casu nez se dostanou prede mne. Spolecne pak proplouvame kolem jednoho bezce za druhym. Mezi stromy zacina prosvitat svetlo a zda se ze se blizime k vrcholu. Uz bude na case, pivo se osvedcilo, ted mi ale dochazi i ta kola a na potvoru nikde zadnej potok.
Jeden bezec, co se pred hodinou prohnal kolem jak hasici k pozaru, ted stoji zlomenej v pase u stromu a zvraci. Naprosto zvireci zvuky, z oci mu tecou slzy. Nekdo ho poplaca po ramenou a pta se jak na tom je … pry bude oukej …
Zaciname pozvolna klesat, i kdyz spis je to jak na toboganu. Takovej profil mi dava dost zabrat. Noha jako by si na jiny sklon nejprve musela zvyknout nez jej jen s mensim odporem prijme za svuj. Pak muzu bezet z kopce, nebo se do toho oprit smerem nahoru. Ale takovy neustaly rolovani a arytmie (coz obvykle absolutne miluju) me ted nici. Devetsetjedenactka mizi vepredu. A i ze zadu se zacinaji blizit dalsi. Ja nejsem schopen se rozebehnout a vsechny ty terenni vlny slapu pesky. Po vydarenem stoupani jsem citil nadeji ze jeste neni vsechno ztraceno, jen je to zase jen zmar a frustrace.
Nouzova obcerstvovacka co se nahle vyloupne v mlazi mne dost zaskoci. Maj jen vodu, tim je to aspon jednoduchy. Plnim obe lahve a radsi valim dal, at tam ve vzteku jeste neco neprovedu. Par desitek metru a stezka zacne prudce klesat. Par kroku mi to jeste trva nez se noha spravne nastavi, pak uz ale frcim uplne bez zabran. Doslapy pres patu poranenou tlapku vubec nedrazdi a ja po vice jak trech hodinach muzu zase bezet prakticky na plno. Uz behem prvnich par minut sbiham nekolik lidi a hned na poprve proletim i kolem devecetjedenactky. Kazdy zdvorile uvolni stopu a casto prida i nejake povzbuzeni. I kdyz pokracuji ve velmi sviznem tempu, bezi se mi velmi lehce. Sestupuju ale metodicky, zadny kotrolovany pad, ani na tech nejtechnictejsich pasazich. Predbiham dalsi a dalsi bezce. Ted uz to jsou desitky a pritom mam stale pocit ze se vlastne drzim hodne zpatky. Jeste nikdy jsem se talhle pozde v zavode necitil tak dobre. Je jasny, ze z Twin Lakes budu pokracovat dal.
Chvilemi da se zahlednout jiz i dno udoli a nekolik vetsich jezer. Konec etapy uz musi byt blizko. Jeste pred tim nas ale stezka vyplivne na tezkou kamenitou cestu. Je mi jasny, ze jedno spatny slapnuti a jsem out. Proto mi chvilku trva nez ziskam potrebnou jistotu abych se do toho zase polozil, pak uz ale pokracuju bez zavahani dal. Ty ktere nyni sbiham vypadaji jiz dost otresene. Urcite to bylo pet sest kilometru vsechno z kopce, a unava se nacita. Ja mam vsak pocit jako bych se teprve rozbihal. Tesim se za Honzou a ze mu reknu, ze se pro nej vratim, at si nedela starosti, ze spolu pobezime zpatky do Leadville. Tak moc si sem jistej, ze me uz ani dvojnasobnej prechod pres Hope Pass nepolozi.
Neni prekvapive, ze stanici v Twin Lakes je slyset jeste driv nez ji clovek zahledne. Prebihame takovou mensi terenni vlnu, jako by tam par tatrovek navozilo hromadu hliny a kameni, ale pak vas to proste prasti pres vsechny smysly … ten rev a davy … na konec posledni, hodne ostry sesup na dno udoli. Nekomu to trva minutu dve, me asi tricet vterin … bodlacim obiham mensi vlacek, co se tam nejak zadrhnul. Zpatky na normalni ceste uz zase hodne zvolnim. Pres pravou spicku to proste nejde a na rovince tu nohu nijak nevykroutim. Boli to jak prase, ale zustavam v klidu. Ja mam svuj plan a ted si muzu uzivat (snad zaslouzenych) ovaci. Pro stovky lidi podel trati jsme uz ted hrdinove. Nekde zahlidnu Michala jak mi jde naproti. Cestou jeste priberem Honzu s Veronikou a spolecne vbihame do stanice.
Zpetne se dozvidam, ze v tehle nestastne-stastne etape zabiham 326.cas, coz v souhrnu znamena posun o dvacet mist na prozatimni 364.pozici. Puvodne jsem ocekaval ze se v Twin Lakes poprve objevim nekdy mezi jedenactou a dvanactou. Je ale sedm minut po poledni. Na mezicasy Mikea Millera ztracim uz pres pul hodiny, ale uprimne, pripada mi to ted uplne podruzne. S nohou to je pomerne spatny, vzdavat vsak uz se ale rozhodne nechystam.
Samozrejme jeste zrakem patram po tortillovejch rolkach. Zhltnu tri nebo ctyri a dalsi dve si rvu to pytliku do kapsy. Naleju jeste do sebe par kelimku koly a spritu a proplachnu pusu studenou vodou. Pak uz je cas vyrazit. To, ze mam zlamanou nohu neznamena ze bych si mohl dovolit bezucelne lelkovat na obcerstvovacce.
Aspon tak nejak si odduvodnuji svuj uprk z relativniho bezpeci poctive zasobeneho stanoviste. A jsem v tom zase sam za sebe. Vmicham se do skupinky bezcu, dva tri poznavam z etapy do Half Pipe, ale tech sedm osm zda se novych. Absolutne netusim jestli prisli ze zadu a obcerstvovackou jen profrceli, nebo jsem se naopak pripletl mezi ty, ktere siesta v Half Pipe po delsi dobe uz prestala bavit.
Puvod jednotlivcu je ale evidentne podruzny. Bezime jako s klapkama na ocich konstantni rychlosti. Trva to mnoho minut nez se nekdo vuci nekomu jinemu posune byt jen o par metru. Mam tezke nutkani otrit si bryle a zjistit jestli ten barevnej flek vepredu je bezec s konstantnim naskokem sto dvaceti metru nebo jen nejaky nevinny prskanec na skle co mi kazi vyhled. Prakticky nemluvime. Kdyz uz, tak skoro jen septem. Cesta je jeste dlouho siroka, udusana hlina s rozhazenym sterkem, jen se to zacina cim dal tim vic vlnit. Tu tam dva tri metry nahoru a dolu, pak pet sedm, mozna nekdy i deset. Z tezka pajdam ale bezim. Ztracim z tech mirnounkych sebehu, ale vetsinou vydrzim nejdele v tech mirnych, o to ale castejsich, stoupacich. Suma sumarum, je nas asi jedenact nebo dvanact, co vidime na sebe a nemame odvahu se pokusit o jakykoliv trhak. Jako bychom z celeho startovniho pole zustali sami. Co se muze skryvat za zatackou neexistuje … minimalne do te doby nez se tam vriti nase parta.
Pak mam prvni vokno. V nasledujicim obraze se scenerie prilis nemeni. Lina lesni cesta, trochu prasno. Vetsina lidi je stejna, jen ja pozvolna se plizim kolem Nicka Juskiewitze. Osobne se jeste nezname, ale z doslechu a od videni o sobe urcite vime. Nick je podsadity padesatnik z Albuquerque a potkavame se pravidelne na vsech zavodech po okoli. Deadman, Cedro, Jemez, Salida … ted Leadville. Je jediny bezec, ktereho znam, co si po dobehu misto vody nebo piva da radsi sklenku cerveneho vina. Spinavy a prosoleny, straduje si to v cili obvykle se sklenkou na stopce drzice ji zpusobem, za ktery by se nestydel ani Saturnin. Setkani s Nickem na 30.mili mi ale dela starosti. Vzdycky zacina pomerne z ostra, ale ja ho pravidelne sbiham kolem deseti mil. Na padesatkach mu navic jeste sokoro o hodinu utecu. Takhle pozdni setkani si vykladam jako jednoznacne znameni ze rozbiham opravdu pomalu. Mozna az moc … a uprimne, nedovedu si predstavit, ze bych nekdy pozdeji mohl zrychlit, to uz spis si necham prestrihnout cip a na vsechno se vykaslu.
Dame se na chvili do reci a probirame Deadmana, ktery je v ohrozeni. Reditel a otec zakladatel Jim Breyfogle odjizdi na dva roky pryc, a zatim se nenasel nikdo kdo by to po nem prebral. Chvilku v duchu zvazuju svoji vlastni kandidaturu, ale myslim, ze bych na to ted fakt nemel a navic je to od nas dost z ruky. Slibim ale poptat se mezi los alamosskymi bezci … treba se nekdo najde.
Asi bysme toho probrali vic, ale na rovince mi to moc nejde a Nick se v pohode odpoutava. Prejeme si vzajemne hodne stesti a ze se urcite jeste uvidime. Zavod mne ted opravdu nebavi. Sice se drzim jakz takz v pohybu, ale jen za cenu prekompenzovavani bolaveho zraneni jinymi neobvyklymi svaly. Urcite to je jen otazka casu nez neco jineho nekde povoli.
Dalsi kus je zase jako v mlze. Nekdy tou dobou sbihame zpatky na Colorado Trail, a nudna prasna pista se zmeni na vlnici se mekouckou lesni stezku. Lidi se rozptylili, pred sebou mam vetsinou tak dva nebo tri. Za mnou bud nikdo nebo jeden. Zaciname pomerne stoupat, asi to konecne bude vystup na rozcesti na uboci hory Mt.Elbert. Cim vic se stezka zveda, tim se mi jde pohodlneji. Nemyslim ted, ze by me ta stoupani nestala zadnou energii, ale ciste technicky lze doslapovat tak aby to prakticky vubec nebolelo. Hodne stacim pravou dovnitr, a nekdy mam pocit ze jdu temer bokem, ale pokud zrovna neprislapnu nejakou vetvicku ci kaminek, je noha uplne v pohode … jako za mlada. Jeste si nejsem uplne jistej co to pro dalsi vyvoj zavodu znamena, ale ochromujici bolest pri temer kazdem pokusu o beh kdy stoupani prechazi v rovinku mne rychle leci z nadeje, ze by se to nejak samo mohlo preci jen srovnat.
Nejdrive pozvolna, pak velmi pravidelne stahuju ty pred sebou. Nikdo se vylozene neflaka, ale spouste to po sedmi hodinach do kopce uz moc netahne. Jenze me jo a zase se dostavam do raze, az se musim krotit. Jestli toho oranzovyho dostanu jeste pred zatackou, nebo az po ni je prece uplne jedno. Na rovinkach me pravidlene sbiha dvojice z niz jeden nese lehko zapamatovatelne cislo 911. Do kopce se jim zase vzdaluju ja, je ale jen otazkou casu nez se dostanou prede mne. Spolecne pak proplouvame kolem jednoho bezce za druhym. Mezi stromy zacina prosvitat svetlo a zda se ze se blizime k vrcholu. Uz bude na case, pivo se osvedcilo, ted mi ale dochazi i ta kola a na potvoru nikde zadnej potok.
Jeden bezec, co se pred hodinou prohnal kolem jak hasici k pozaru, ted stoji zlomenej v pase u stromu a zvraci. Naprosto zvireci zvuky, z oci mu tecou slzy. Nekdo ho poplaca po ramenou a pta se jak na tom je … pry bude oukej …
Zaciname pozvolna klesat, i kdyz spis je to jak na toboganu. Takovej profil mi dava dost zabrat. Noha jako by si na jiny sklon nejprve musela zvyknout nez jej jen s mensim odporem prijme za svuj. Pak muzu bezet z kopce, nebo se do toho oprit smerem nahoru. Ale takovy neustaly rolovani a arytmie (coz obvykle absolutne miluju) me ted nici. Devetsetjedenactka mizi vepredu. A i ze zadu se zacinaji blizit dalsi. Ja nejsem schopen se rozebehnout a vsechny ty terenni vlny slapu pesky. Po vydarenem stoupani jsem citil nadeji ze jeste neni vsechno ztraceno, jen je to zase jen zmar a frustrace.
Nouzova obcerstvovacka co se nahle vyloupne v mlazi mne dost zaskoci. Maj jen vodu, tim je to aspon jednoduchy. Plnim obe lahve a radsi valim dal, at tam ve vzteku jeste neco neprovedu. Par desitek metru a stezka zacne prudce klesat. Par kroku mi to jeste trva nez se noha spravne nastavi, pak uz ale frcim uplne bez zabran. Doslapy pres patu poranenou tlapku vubec nedrazdi a ja po vice jak trech hodinach muzu zase bezet prakticky na plno. Uz behem prvnich par minut sbiham nekolik lidi a hned na poprve proletim i kolem devecetjedenactky. Kazdy zdvorile uvolni stopu a casto prida i nejake povzbuzeni. I kdyz pokracuji ve velmi sviznem tempu, bezi se mi velmi lehce. Sestupuju ale metodicky, zadny kotrolovany pad, ani na tech nejtechnictejsich pasazich. Predbiham dalsi a dalsi bezce. Ted uz to jsou desitky a pritom mam stale pocit ze se vlastne drzim hodne zpatky. Jeste nikdy jsem se talhle pozde v zavode necitil tak dobre. Je jasny, ze z Twin Lakes budu pokracovat dal.
Chvilemi da se zahlednout jiz i dno udoli a nekolik vetsich jezer. Konec etapy uz musi byt blizko. Jeste pred tim nas ale stezka vyplivne na tezkou kamenitou cestu. Je mi jasny, ze jedno spatny slapnuti a jsem out. Proto mi chvilku trva nez ziskam potrebnou jistotu abych se do toho zase polozil, pak uz ale pokracuju bez zavahani dal. Ty ktere nyni sbiham vypadaji jiz dost otresene. Urcite to bylo pet sest kilometru vsechno z kopce, a unava se nacita. Ja mam vsak pocit jako bych se teprve rozbihal. Tesim se za Honzou a ze mu reknu, ze se pro nej vratim, at si nedela starosti, ze spolu pobezime zpatky do Leadville. Tak moc si sem jistej, ze me uz ani dvojnasobnej prechod pres Hope Pass nepolozi.
Neni prekvapive, ze stanici v Twin Lakes je slyset jeste driv nez ji clovek zahledne. Prebihame takovou mensi terenni vlnu, jako by tam par tatrovek navozilo hromadu hliny a kameni, ale pak vas to proste prasti pres vsechny smysly … ten rev a davy … na konec posledni, hodne ostry sesup na dno udoli. Nekomu to trva minutu dve, me asi tricet vterin … bodlacim obiham mensi vlacek, co se tam nejak zadrhnul. Zpatky na normalni ceste uz zase hodne zvolnim. Pres pravou spicku to proste nejde a na rovince tu nohu nijak nevykroutim. Boli to jak prase, ale zustavam v klidu. Ja mam svuj plan a ted si muzu uzivat (snad zaslouzenych) ovaci. Pro stovky lidi podel trati jsme uz ted hrdinove. Nekde zahlidnu Michala jak mi jde naproti. Cestou jeste priberem Honzu s Veronikou a spolecne vbihame do stanice.
Zpetne se dozvidam, ze v tehle nestastne-stastne etape zabiham 326.cas, coz v souhrnu znamena posun o dvacet mist na prozatimni 364.pozici. Puvodne jsem ocekaval ze se v Twin Lakes poprve objevim nekdy mezi jedenactou a dvanactou. Je ale sedm minut po poledni. Na mezicasy Mikea Millera ztracim uz pres pul hodiny, ale uprimne, pripada mi to ted uplne podruzne. S nohou to je pomerne spatny, vzdavat vsak uz se ale rozhodne nechystam.
 |
| Posledni ostry sebeh do Twin lakes, ja jsem ten cervenej uplne vzadu .. |
 |
| … o par vterin pozdeji |
 |
| Pajdajici Stin v Twin Lakes – studie detailu |
 |
| Vlevo Honza12 tesne pred stanici prave lovi neco strasne dulezityho z drop bagu. Ruzovkam jiste neunikne, ze mam tasku oznacenou stejnebarevnou cedulkou 😉 |
