V sobotu večer tento článek zněl následovně:
Nike Run Prague – jak jsem se těšila, tak jsem zklamaná, být to můj první „závodní běh“, tak mě do konce života od běhání resp. závodění odradil. Jsem znechucena marketingovou metodou, kterou organizátoři použili, aby co nejvíce utržili. Nesdělit účastníkům, že v cíli nebude možnost občerstvení (vyjma toho, které si účastník po půlhodině stání ve frontě sám za drahý peníz zakoupí), se mi jeví jako podlé, nečestné a nesportovní. Sobotní akci Nike Run Prague lze shrnout vlastně mým mottem pro tuto akci. „Non omnia possumus omnes“ čili „Ne všichni zmůžeme všechno“, a tedy ne všichni uběhneme 10 km a ne všichni můžeme pořádat běhy pro veřejnost!
Nejsem právník, ale myslím, že by se to dalo brát i jako pokus o ublížení na zdraví tisíců osob. A když čtu na behej.com názory borců, že kdo potřebuje na 10 km pít, nemá tam, co dělat, tak bych jim dala spoluvinu a facku navrch! Někteří účastníci se podcenili a nezvládli to, ale organizačně to rovněž nebylo zvládnuto.
Opravdu bych se vůbec nedivila, kdyby se tento běh z důvodu nulové účasti (nebo nepovolení) neopakoval.
Nechala jsem si několik dní na uležení a článek napsala znovu:
V sobotu jsem se (opět bez řádného tréninku) vypravila na desetikilometrový Nike Run Prague. Když jsem se na běh hlásila, nadchla mě možnost volby trička a relativně nízké startovné. Rovněž vyzvednutí startovního balíčku byl bez tlačeníce a obsah balíčku naprosto bezkonkurenční – žádné reklamní letáky, pouze tričko, čip a pěkný a zcela obyčejný batůžek, navíc dle vlastního výběhu barvy! Jistě je patrné, s jakým nadšením jsem běh očekávala.
Nutno přiznat, že trénink šel opět tak nějak stranou a ještě v den závodu jsem si absolutně nebyla jista, zda se vůbec vejdu do devadesátiminutového limitu.
Ráno jsem si ještě pročetla informace k závodu a prohlédla mapku zázemí, abych pak zbytečně nebloudila. Zhruba v poledne jsem oblékla slušivé tričko a ostatní běžecké hadříky a vydala se kolmo do Prahy. Ač bylo vedro, cesta byla příjemná, jen v Bráníku začal provoz na cyklostezce houstnout a u Žlutých lázní se již projet nedalo. Naštěstí byla volná silnice, takže nebyl problém dostat se k bazénu, kde jsem měla sraz se s0cketkou a ostatními běžkyněmi. Zde jsem řádně připoutala svého dvoukolého miláčka, vyměnila tretry za běžecké botky s čipem a vydala se do úschovny batůžků. Po jízdě na kole jsem měla žízeň, a tak jsem si výjimečně nechala v ruce lahvičku s vodou, jak se ukázalo, byl to velmi prozíravý tah (zřejmě mě ještě neopustil „zanšin“).
Zatím vše běželo hladce, setkala jsem se se s0cketkou a ostatními, abychom se pak opět rozešly po svých… Před startem nesměla chybět návštěva toalet a namočení si hlavy, pak už jsme se vydaly na start.
Koridor byl velmi příjemně vyřešen – žádné řazení dle startovních čísel, a tedy žádné předbíhání a mačkání a podvádění. Jen to vedro, slunce pralo jak divé. Hlava už téměř uschla..
Zanedlouho přišel start, ovšem několik minut trvalo, než jsme se s0cketkou proběhly startovní bránou. Po chvíli jsem s0cketku ztratila a vydala se na boj s davem sama. Běžet se nedalo, a tak jsem se pomalu sunula s davem. Když jsem zrovna nezakopávala o kostky, tak mi někdo zezadu podrážel nohy – hrůza, děs. Ale trasa byla pěkná, a tak jsem se při tom ploužení alespoň kochala rozpálenou Prahou. Neviděla jsem kolometráže, takže jsem absolutně netušila, v jaké jsem fázi, kdežto náhle jsem spatřila ukazatel pátého kilometru. „Tady někde bude ta občerstvovačka“ pomyslela jsem si. Na občerstvovačkách zastavuji jen výjimečně, na 5 či 10 kilometrech vlastně nikdy a na půlmaratonu jen občas. „Dnes by vzhledem k počasí bylo moudré se občerstvit“ rozhodla jsem se. Ovšem najednou jsem před sebou viděla dav, ale nebyl to dav běžců, byl to doslova „masový špunt“, který se u občerstvovačky vytvořil. Chvíli jsem postávala v domnění, že zanedlouho přijdu na řadu, avšak když se mi po několika minutách nepodařilo ani zahlédnout stolečky s kelímky, vzdala jsem to. „To snad ne, žízeň nemám, takže tu snad nebudu tvrdnout!“ pomyslela jsem si a svírajíc lahvičku s vodou načerpanou na toaletách, jsem odešla vstříc dalším pěti kilometrům. Cestou jsem si několikrát lehce polila hlavu, abych se ochladila. Šlo by to i bez toho, ale nepříjemné to rozhodně nebylo.
Od Mánesa začalo doslova drama, minula jsem několik padlých, z čehož mi šel mráz po zádech, a neustálé houkání sanitek nevěstilo nic dobrého. „Ty jo, tak to je hustý! Asi se přecenila, chudák“ pomyslela jsem si, když jsem míjela mladou běžkyni naloženou na nosítkách. Snažila jsem se trochu zrychlit, abych byla co nejdříve z té marodky pryč. Ale nedařilo se. Zrychlení tedy ano, ale čím blíže k cíli, tím více padlých a sanitek. Hrůza! Bylo mi vedro, hlavou mi problesklo „Nejsem zvyklá běhat ve vedru, ale že bych omdlela a nedoběhla, tak to snad ne!“ Jenže člověk nikdy neví… A když jsem zhruba kilometr před cílem pomáhala dávat do stabilky muže, který rozhodně nevypadal, že běží poprvé, přála jsem si být už doma. Nejhorší pocit má člověk když vidí, že je někomu zle, ale nemůže mu pomoci (nebo jen minimálně). Ani nechci pomyslet, jak by to vypadalo, nebýt přihlížejících a zasahujících fanoušků. To by byl masakr! Ale do cíle zbývalo již jen několik set metrů, takže jsem pěkně nasadila tempo, abych to již měla z krku (očí a uší).
Proběhla jsem cílovou branou v čase 00:55:52 a začala hledat cílové občerstvení. „To není možné, někde to tu musí být, vždyť to psali v informacích!“ zlobila jsem se na svoji neschopnost najít cílové stolky s vodou. Několikrát jsem prošla areál Žlutých lázní, ale nic. Zhruba pul kilometru za cílem jsem však objevila korýtka, kde občas z nějakého kohoutku učůrla voda, a tak jsem si opláchla obličej a namočila hlavu.
Poté jsem se vydala do úschovny pro batůžek a na smluvené místo, kde jsme se měli sejít s ostatními. Ale nedalo mi to, a tak jsem ještě několikrát prošla areál, zda to občerstvení není někde „zašité“. Nebylo.
Na srazu se s0cketky partou jsem zjistila, že nejsem nemožná, ale že skutečně cílové občerstvení neexistuje, ledaže by si chtěl člověk vystát půlhodinovu frontu na půllitrovou lahvičku vody za 50 Kč. „Tak to fakt není možný, tak tenhle běh už nikdy!“ zasmála jsem se a šla pro své kolo a vydala se na cestu domů. Míjela jsem kolonu sanitek a dalších složek záchranného systému, vypadalo to, jako kdyby zde vypuklo hromadné neštěstí, ne sportovní akce. U nedaleké benzínky jsem si pak koupila za 30 Kč 1,5litrovou lahev vody – a pak, že jsou benzínky drahé :-D!
Závěr? Naštěstí na desítce pít nepotřebuji a na osvěžení jsem měla vodu v lahvičce, a tedy záležitost chybějícího občerstvení mě přímo netrápila. Ale co mě opravdu trápí je fakt, že ve snaze utržit co nejvíce peněz ve Žutých lázních, bylo riskováno zdraví (a životy) účastníků této akce. Jistě, mnozí se přecenili a nezvládli to, to je fakt a nikomu to vyvracet nebudu (ani borcům-blbcům, kteří na behej.com pšíší názory, že kdo potřebuje pít na desítce, nemá na to apod…). Ale další fakt je to, že pořadatelé se rovněž přecenili a akci nezvládli tak, aby byla bezpečná. Tolik padlých jsem neviděla ani na půlmaratonu ani jinde.
Přihlašování a startovné – 1, tričko – 1, batůžek – 1, zázemí – 2, koridor – 1, trasa a značení – 3, občerstvovačka – velká 5, časomíra – 1, cílové občerstvení – naprostý propadák.
Takže, akce se mi líbila, ale… 🙂
