Dnes jsem po minimálně měsíčním neběhání opět vyběhla mezi lidi. A hned na pětikilometrový závod. Před několika dny jsem se totiž upsala kamarádce, že s ní poběžím, a to i přestože vůbec neběhám. Sice jsem se domluvily, že to dáme na pohodu, jenže ona pečlivě trénuje, tak težko říci, zda se jí bude chtít běžet mým hlemýždím tempem…
Když jsem se ráno probudila a viděla zahradu krásne zahalenou do sněhové pokrývky, ihned mi došlo, že se mi dnes nikam běžet nechce. Bohužel (nebo vlastně bohu dík) jsem ale v pátek kamarádce potvrdila, že v sobotu ráno dorazím na start 5kilometrového listopadového běhu VŠ ligy. Nedalo se svítit… „Co já bych si tak vymyslela, abych tam nemusela ?“ pomyslela jsem si, když jsem hrnula sníh před domem a klepala u toho kosu. „To bude ostuda! Jsem líná, nemám čas a neběhám a přihlásím se na běh, kde budou skuteční běžci.“zlobila jsem se sama na sebe.
Žádný přijatelný důvod mě ale nenapadl, a tak nezbývalo než se navrstvit běžeckými hadříky otočenými na ruby (běh na ruby byl tématem závodu) a vyrazit na autobus, přesednout na další autobus a nakonec na tramvaj. Kupodivu autobusy jely spolehlivě (což je u nás rarita), takže k mé smůle nevznikl žádný problém, který by mě ze závodu osvobodil.
Když jsem dorazila k registračnímu stanu, Socketka již byla na místě a připravena závodit ;-). Nezbývalo než připnout si startovní číslo, kapánek promrzout a poslouchat instrukce pořadatelů. Po chvilce se hlouček závodníků shromáždil u téměř neviditelné startovní čáry, zazněl výstřel z minipistolky a my se rozběhli. Samozřejmě jsme se se Socketkou prozíravě postavily na konec startovního pole, abychom si mohly běžet pěkně v klídku.
Mráz udělal své, ačkoliv ostatní běžci, které jsem viděla před sebou vypadali, že jim to vůbec neklouže a běželi lehce kupředu, já jsem si více než často připadala jak koza na ledě. „Jen se nenatáhnout, to by byla doubleostuda.“ strachovala jsem se vždy, když se mi nohy rozjely různými a nečekanými směry. Již od počátku se mi nepodařilo držet tempo se Socketkou, a tak jsme si běžely každá po svém. „Však ty mě někde doženeš!“ řekla jsem jí, když jsem klouzala trochu rychleji kupředu než ona.
Trasa, kterou velmi důvěrně znám z jízdy na kole či na bruslích se mi najednou zdála nezvykle dlouhá. Ale běželo se mi dobře. Vůbec jsem si nevšimla kilometrovníků, zaregistrovala jsem až obrátku. „Teď už mě asi začnou míjet běžci, kteří běží 10 km.“ pomyslela jsem si cestou k cíli. Ale světe, div se, nikdo mě nedal, což mi udělalo nesmírnou radost, že na tom nejsem až tak zle :-).
Do cíle jsem doběhla pěkně pomalu, v hrozném čase a zpocená, ale spokojená, že jsem zvítězila nad svou dnešní leností a dlouhodobým neběháním. Vím, že je to minimálně na týden zas poslení běh, jelikož přes týden mám zkrátka jiné povinnosti, ale za čas se určitě zas proběhnu a již se na to moc těším!
