V neděli, chvíli po tom, co si Dario Cologna zlomil lyži a trojice domácích závodníků si rozebrala celou sadu medailí v posledním běžkařském olympijském závodě, jsem se oblékl a obul do běžeckého, načež jsem vyrazil do propukajícího jara. Měl jsem v plánu také závodit. Jenom takový místní pouťák se startem sotva kilometr a půl od futer našich domovních dveří. Jen proto, abych se donutil pohnout se trochu rychleji.
Doklusal jsem na místo, ale nikde ani běžecká noha, nikde ani běháčka. Co se děje!?
Ehm…Jak jen to říct…? Máme v regionu frajery, kteří se na místo startu dostavují pravidelně jen několik minut před startem. Máme tu dokonce frajery, kteří dorážejí několik minut po startu. Ovšem mým více než třiadvaceti hodinám zpoždění se jen stěží někdo vyrovná.
Po tomhle zjištění jsem se moc dlouho nerozmýšlel. Nabízela se sice varianta zkusit si přibližně sedmikilometrovou trasu závodu zaběhnout sám. Kdybych se malinko zmáčknul, možná bych jí i s tím zpožděním zvládl za 24 hodin. Ale nakonec jsem téměř plynule napojil jedenáct kilometrů pohodového proběhnutí v jarně únorových slunečních paprscích. Domů jsem doběhl příjemně unavený a usoudil, že jsem zřejmě ten závod prostě běžet nechtěl. A tak jediné, co mi trochu kazilo dojem z pěkného dne, bylo pomyšlení, že ta moje hlava už není, co bývala.
