Včera jsem „slavnostně“ odběhal dvoutisící kilometr. Zvládl jsem to za patnáct měsíců, takže to není ani moc, ani málo. Myslel jsem, že to zvládnu o něco dříve, jenže se navalilo práce a lítání kolem dětí a zjistil jsem, že když jdu běhat po půl jedenácté (v noci), tak už to není ono (to jsem se takhle probudil o půl hodiny později na lavičce, kam jsem se při běhu posadil převázat si tkaničky). No a protože to včera byl výroční běh, tak jsem si to v duchu rekapituloval. A příběh o běhání s Mistrem taky bude, nebojte … 🙂
Jaký byl můj nejzajímavější zážitek za loňský rok, můj první celý běhací rok? Nejdřív ty drobnosti: pořád je to jiné. Když začínala zima, říkal jsem si, že zimu jsem už odběhal a mám to v paži. Jenže vloni byla zima teplá a měl jsem relativně dost času. Letos udeřily mrazy a najednou to bylo velké nucení, protože jsem venku mrznul a nechápal, proč. Pomohl René Kujan jednou větou: vem si rukavice. Kravina. Ale na mě fakt funguje. Beru si tenoučké rukavice, které jsou totálně na prd, ale najednou jsem v teplíčku, jak v bavlnce (teda spíš v Moiře). Samozřejmostí je tunel na krk, na to už jsem přišel vloni. V mínus deseti je mi příjmené teplíčko. Druhou radostí je spolupráce s CPEX. Tedy, ta oficiální (prodávají naši RTB reklamu) běží v pohodě. Ale na nový rok poslali s přáním nějaký krém, kolega usoudil, že je to termopasta na procesory. Pak se ukázalo, že je to ochranný krém do mrazu. Je luxusní. Nemrzne mi nos a když si natřu uši, tak nemusím do sprchy v čepici (aby si ji zase neurval i s kůží z ucha). Pokud jste to taky od CPEXu dostali a není to na nic, tak ho klidně vykoupím, fakt to není termopasta
Nejzajímavější běžecký zážitek za loňský rok? Celá řada. Závody. Z nich samozřejmě první půlmaraton v Nymburce, desítka v Brandýse, půlmaraton v horách. K tomu drobný příběhy a radosti. Většinu z toho jsem vyprávěl. Ale tohle jsem nestihl.
Koncem roku mi zavolal známý z jedné reklamky, že budou točit nějaký materiály s jedním z nejslavnějších ultramaratonců světa. Že jede běhat někam do Norska a tady se staví při přestupu a všechno se tu nafotí, protože to tady vyjde levně. Jasně, že jsem souhlasil a tak jsme o pár dní později vyrazili autem na sever Čech, kde se měl fotit Mistr ve Velehorách. Slovo Mistr tady nepoužívám jako ironii, je to chlap, který běhá sto kilometrů v rychlosti, jakou já stěží sprintuju na autobus sto metrů, k tomu všemu obecně hodnocen jako skromný sympaťák, dlouhodobě nejlepší výkony a výsledky. Byl jsem zvědav, ačkoliv jsem samozřejmě nečekal, že bych s Mistrem ztratil slovo.
Když jsme dorazili, Mistr se zrovna převlékl. Postavili mu na kopci takový převlíkací stan, aby ho neofouklo a měl soukromí. Bylo jasno, asi osm stupňů, foukalo, podzim jak vymalovaný. Asistentka přinesla hromadu hadrů od šalamounů, asi tak v ceně mého měsíčního platu a strčila je mistrovi do rukou s úctou příslušející k ceně toho všeho. Mistr hadry hodil na zem a na místě se převlékl, stan nestan. Fascinovaně jsem ho sledoval, protože každý jediný pohyb měl na milimetry odladěný. Víte, když si člověk obléká kompresní lýtkové ponožky (odhadem za 1500 Kč), tak si je prostě trochu shrne v ruce a pak si je tím pohodlněji přetáhne přes špičku, patu a vyhrne nahoru. Mistr to udělal stejně, ale v momentě, kdy je začal vyhrnovat, je vyhrnoval jen třemi prsty, ukazováček měl natažený a jel jím po ponožce. Zůstalo mi to ležet v hlavě. Musí to být nějaký trik. Asi tak za tři vteřiny byl mistr převlečený a začal pobíhat podle instrukcí a vypadalo to, že budu jen očumovat. Jenže tak za půl hodinku se ukázalo, že mě nepozvali úplně náhodou (což mi do té doby leželo v hlavě). Do té doby totiž Mistr pobíhal po hřebeni (fotila se nějaká letní kolekce, Mistr v kraťasech nehnul ani brvou), jenže teď se někdo zasnil, že Mistr poběží po takové kamzičí stezce dolů, pak přes suťové pole a dolů do strže, přičemž to budou fajnový záběry. Aby to byly fajnové záběry, stačí postavit těch pětset metrů kopcem dolů koleje pro kameru nebo dobře naprogramovat drona s kamerou. Jako na potvoru produkce neměla ani koleje, ani drona. Takže se vymyslelo, že se v příhodných vzdálenostech postaví kameramani a kromě toho jeden kameraman poběží s Mistrem, aby byly záběry i z blízka. A tady se ukázalo, proč mě nezištně pozvali „Ty běháš, co? Přiděláme na tebe kameru, na dálku ji budem ovládat…“ No tak jo. Většina mých běžeckých známých by si nechala uříznout nehet za to, aby s Mistrem běžela, kdo jsem já, abych ofrňoval. Produkční vysvětluje situaci Mistrovi. Mistr pokyvuje hlavou a kouká na mně a pak jde ke mně. Podává mi ruku, zatímco já si sundávám flísku a nechávám na sebe kurtovat nějaký držák kamery. „Ty umíš běhat?“ ptá se mě anglicky a já přemýšlím. Odpovědět Mistrovi světa v běhu, že jasně, to mi přijde dost neskromné, takže mu říkám, že ne. Mistr kývá hlavou do srázu, kterým máme běžet a říká, že poběží dost rychle, jinak by to na fotce vypadalo blbě. Říkám, že jasně, no problém. Produkční nám nakazuje, že máme vyběhnout pomaleji a na pokyn rádiem mám dát Mistrovi signál, aby zrychlil. Mistr vysílačku neponese, byla by vidět na fotce.
Mistr vybíhá, já běžím vedle něj.
Musím říct, že kopce dolů mi jdou, nemám ještě takovu tu bezpečnostní záklopku v sobě. Ale už to pomalé rozběhnutí bylo na hranici toho, co bych si normálně troufnul. Kamera vrčí, všechno super. Pokyn přes rádio, volám na Mistra, že může rychleji. Mistr přidává. Vzpomínám si na historku, že ho někde chtěli diskvalifikovat kvůli podezření z levitace a jak koukám na jeho nohy, začínám věřit tomu, že to nebyl vtip. Myslím, že se obhájil tvrzením, že levitace bez použití technický prostředků není proti pravidlům ultra. Dvakrát zrychlujeme na pokyn přes rádio.
Sypeme se dolů už šílenou rychlostí. Ještě před pár minutama bych kvičel hrůzou jen při pohledu na tu rokli, ale adrenalin funguje. Vbíháme do úseku, kde už se nevejdeme vedle sebe, řadím se za Mistra a metu to za ním. Z rádia na nás křičí, že dobrý, že se můžeme vrátit. Volám na mistra, ať zastaví, že se máme vrátit. Zadupne to na pětníku, málem do něj vrazím, otáčí se a vybíhá cestou nahoru v podstatě v nezměněném tempu. Pokouším se ho držet, dobře si uvědomuju, že běží pomaleji, abych neběžel nahoru sám. Dávám do toho všechno.
Nahoře mě kameraman odstrojuje a prohlíží si záznam. Snažím se neomdlít a udržet srdce v hrudi. Kameru na stabilizačním postroji si ovládali rádiem a nakonec z toho vybrali dvě nebo tři fotky, takže asi spokojenost. Přichází ke mně Mistr a podává mi ruku. Prý to bylo dobrý. Považuju to za zdvořilost, kterou tu srší celou dobu, je to prostě zdvořilý profík. Ale stejně mě to těší. Pak mi říká, že jsem to dolů sypal fakt slušně, že měl co dělat, aby se do té průrvy narval první. Smějeme se tomu, beru to za další zdvořilost, ale přeptává se mě, jestli fakt neběhám nějak víc. Co na to říct Mistrovi? Po pravdě odpovídám, že občas si jdu zaběhat s Jakubem, který běhá už docela dobře, tak jsem pár triků odkoukal. „Who the fuck is Džejkob?“ směje se mistr a říká, že se mu stalo poprvé, že ho honil z kopce maník v džínách a polobotkách (no, byly to Merelly, ale jasně, žádný Slaby) s kamerou přivázanou na rameni, kterej na něj pokřikoval, ať přidá. Vysvětluju mu, že je v zemi divů a zázraků a smějeme se tomu oba. Ptám se ho na ten trik s ponožkama. Proč je vyhrnuje třemi prsty. Zamyslí se, přezkouší si to. Zjevně už je to reflex, zvyk. Říká, že ukazováčkem jede po ozdobném lemu a kontroluje si, jestli má ponožku rovně, aby se mu pak nekroutila na noze. Ani se na ni tak nemusí dívat. Ptá se, jestli se uvidíme letos na Mont něco a já přiznávám, že mi to letos asi nevyjde, že letos poběžím svý první ultra kolem Mácháče. Zdá se mi, že Mistr prvně v životě slyší o běhu kolem Mácháče, ale živě ho to zajímá. Je to podle něj grejt ajdía, takový běh pro začínající běháče ve fajnový přírodě. Chvíli přemýšlím, jestli ho nemám pozvat, pak si uvědomuju, že lístků je málo kvůli omezením od ochránců přírody a není jistý, jestli bych ho pro něj sehnal, takže ho nebudu blamovat – a svého Ježíška bych mu nerad přepouštěl.
Tohle je věc, která je na běhání fakt milá. Každého mistra se dá dotknout. Jsou to pohodoví a příjemní lidé.
Poznámka pro škarohlídy: vůbec netuším, jestli běh kolem Mácháče dám, ale jsou tam vzdálenosti 10-60 Km a něco z toho bych dát mohl, takže proč to nezkusit, co dám, to dám a je to za stejnou cenu. Pocit a vzpomínka na to, jak pokřikuju na Mistra při seběhu „přidej“, mě tam bude popohánět
Poznámka pro lidi, co znají Lopa: Mistr fakt vypadá jako Lopo, když se nenechá ostříhat. Jen myslím, že běhá o něco líp, i když jsem Lopa běhat neviděl.
