Už je to taková tradice, že se v lednu jezdíme trochu rozptýlit za kamarády do Španělska. Julian je meteorolog, musel se ze všech sil snažit, abychom se u nich cítili jako doma. Přichystal nám exklusivní počasí. Déšť se sněhem, teploty kolem bodu mrazu a souvislá sněhová pokrývka ve vesnici pod horami překvapila i místní pamětníky. Sluníčko vykouklo jen sporadicky a tak nám aspoň v půjčovně pro zlepšení nálady přidělili svítivě žluté auto. Ale courat po Madridu se dá naštěstí i za deště. Kavárny s lahodnou kávou jsou na každém kroku a bary lákají k zastavení na nejrůznější tapas, příjemně strávené páteční odpoledne.
V sobotu jsme posnídali pan con tomate a pak se vypravili na výlet do pocukrovaných hor. Pojali jsme to lehce, jen tenisky a mini batoh. Dole bylo celkem příjemně, nad nulou, sníh tál před očima.
S přibývající nadmořskou výškou jsme se čím dál tím víc propadali do čerstvého prašanu a nohy pomalu ale jistě mrzly v bežeckých trepkách. Charakter výletu se z bežeckého měnil na expedici himalájských rozměrů. Vrchol La Peňota (1944m) jsme dobyli, vyfotili, přežili sestup a mohli si tak vychutnat další porci výtečných tapas v místním restauračním zařízení.
Odpoledne jsme se vydali prozkoumat letní sídlo španělských králů – La Granja de San Ildefonso. Monumentální zahrady ve francouzském stylu rozhodně stojí za návštěvu, zvlášť v zimě, s minimem turistů. Geometricky pravidelné obrazce s přesně komponovanými průhledy, barokními sochami a horami v pozadí mají neopakovatelnou, skoro až surreálnou atmosféru.
V neděli jsem si pak zaběhla lokální závod, půlmaraton Cross Alpino Cebrereño (21km, 1200m+). Malé městečko pod kopci závodem žije, téměř 500 běžců a místní vytvářejí přátelskou atmosféru, organizace je dokonalá a trasa jakbysmet. Běží se po stezkách, terénem a letos pořadatelé přidali i technickou vsuvku s lany a přeskakováním potoka, za kterou by se nestyděli ani ne Velkundě. Letos jsem toho do kopců moc nenatrénovala, lednové víkendy jsem raději trávila na běžkách. Běhavé kopce v první půlce mi velmi nechutnaly a první 3 holky jsem ztratila z dohledu. Druhá půlka byla mnohem techničtější, do kopce se spíš plazilo.
Z kopce mi to překvapivě šlo, na úzkých stezkách jsem se snažila předbíhat vrávorající nešťastníky. V posledním stoupání jsem ty 2 holky doběhla a už si věřila, že je v posledním seběhu trhnu. Nakonec z toho bylo druhé místo a velmi pozitivní zážitek. Nemohli jsme jinak, než to jít zapít do nejbližšího baru a pak se “podívat” do oblíbené cukrárny v Escorialu. Ve Španělsku je prostě pohoda za každého počasí.
