Nesnáším inspiraci. Nesnáším, když někdo chce inspirovat nebo naopak říká, že jsem ho inspiroval. A včera jsem to dostal na plnou čočku.
Běhám teď z vlaku v Zelenči domů do Brandýsa. Takový malý lifehack: možnost běžet sedm kiláčků za denního světla, náhradou přepravy autobusem ve stejném čase. No a jak tak běžím k nadjezd nad dálnicí do Liberce mezi Zelenčí a Svémyslicema, blíží se ke mě ze zadu auto. Pro jistotu se ohlížím, ne každý řidič si všimne běžce na druhé straně krajnice a fakt je, že středočeské silnice s vymlácenou krajnicí nebývají nejširší. Je to takové to SUV od Porsche. Řidič zpomaluje, stahuje okénko a volá na mě, jestli nechci někam hodit. Zdvořile odpovídám, že ne, že jsem šel běhat schválně a snažím se zaostřit, jestli je to někdo, koho znám.
“To je super, jít si takhle zaběhat,” vede konverzaci řidič ze stočeného okénka a zpomaluje na těch deset kiláčků za hodinu, co běžím. Za ním dobržďuje další auto, předjet řidiče nemůže, protože už jsou tu svodidla nadjezdu a můj řidič si najel do prostředka, aby se mnou mohl rozprávět. Pravím něco ve smyslu, že jasně jasně, že běhám rád, nějak mě nic oduchovnělého nenapadá.
“To je super, jít si takhle zaběhat,” vede konverzaci řidič ze stočeného okénka a zpomaluje na těch deset kiláčků za hodinu, co běžím. Za ním dobržďuje další auto, předjet řidiče nemůže, protože už jsou tu svodidla nadjezdu a můj řidič si najel do prostředka, aby se mnou mohl rozprávět. Pravím něco ve smyslu, že jasně jasně, že běhám rád, nějak mě nic oduchovnělého nenapadá.
“Taky jsem rád běhával,” zasní se řidič v okénku. “Jenže jak mám firmu, tak nejni čas,” vylhává se sám před sebou. Za ním už jsou tři auta, začínám nervoznět. Jenže ani nestíhám nic odpovědět, jen si funím do nadjezdu a pán pokračuje v konverzaci: “Nojo, máš recht, je to moje firma. Bych vlastně teď mohl…”
Kývám neutrálně hlavou. Aut za námi už je pět.
“Vlastně teď jedu domů!” ujišťuje mě ten pán. “To já si půjdu zaběhat. Po tolika letech,” dodává a ohlíží se, proč na něj troubí deset řidičů.
Konstatuju, že je to super nápad.
“Tak ti dík za inspiraci, fakt! Ahoooj” dodává řidič SUV, vytáčí okénko, zrychluje a odváží i vytočených dvanáct aut za sebou. Konečně můžu přeběhnout silnici, Svémyslice mají chodníky tak hezky promyšlené, že silnici budu muset přebíhat ještě pětkrát, než na druhém konci vesnice zůstanu na stejné straně silnice, jako jsem vbíhal.
Kývám neutrálně hlavou. Aut za námi už je pět.
“Vlastně teď jedu domů!” ujišťuje mě ten pán. “To já si půjdu zaběhat. Po tolika letech,” dodává a ohlíží se, proč na něj troubí deset řidičů.
Konstatuju, že je to super nápad.
“Tak ti dík za inspiraci, fakt! Ahoooj” dodává řidič SUV, vytáčí okénko, zrychluje a odváží i vytočených dvanáct aut za sebou. Konečně můžu přeběhnout silnici, Svémyslice mají chodníky tak hezky promyšlené, že silnici budu muset přebíhat ještě pětkrát, než na druhém konci vesnice zůstanu na stejné straně silnice, jako jsem vbíhal.
Tak takhle jsem inspiroval. V podstatě bez jediného slova. A to je přesně to, proč tuhle “inspiraci” nemám rád. Inspirovat, neznamená něco naučit nebo o něčem přesvědčit, už vůbec to neznamená převzít zodpovědnost nebo se na něčem spolupodílet, jak by bylo třeba, kdyby se něco mělo opravdu stát.
Dnešní “Průmysl Inspirace” znamená touhu obejít systém práce, kdy je třeba něco vykonat a ne přemýšlet nad tím, jak lépe rozmyslet, jak to vykonat, namísto konání samotného či zlepšení samotného. Už to je pošahaně zamotaná věta, že jo. Dnešní “Inspirace” je jen nikdy nekončící naděje, že něco, co samo o sobě vyžaduje úsilí, půjde bez úsilí. Nepůjde. Jediná skutečná inspirace, kterou vám můžu dát, je to tradiční “just do it”. Prostě to udělejte. Je jedno, že to nebude nejlíp podle módních časopisů, ale bude to. Na to mě nepotřebujete, na to nemusíte ani přibržďovat svoje SUV u nadjezdu kvůli tomu nýmandovi v zeleným tričku s báglem Nokia, co má vaše nejlepší léta za sebou a svoje před sebou…
