Nějak se mi tento víkend podařilo proběhat.
Dolnolhotská desítka
Desítkou jsem si chtěla spravit náladu po pokaženém Pardubickém vinařském ½ maratonu, který mi střevní chřipka znemožnila běžet naplno. Nemohla jsem si tak otestovat formu před blížícím se květnovým pražským maratonem a navíc měla drobný tréninkový výpadek.
U prezentace v Dolní Lhotě všechno probíhalo dobře a svižně. Sice na mě nezbylo tričko, ale řízek ano. Tím si mě pořadatel značně podplatil a nebudu tedy tento závod hanit J . Ale vážně. Na start Dolnolhotské desítky jsem nastupovala s bojovým odhodláním. Podle tréninkového plánu na maraton pod 4 bych měla v současné době tuto trať zaběhnout v čase okolo 50 minut. Loni jsem Dolní Lhotu dala za 51:00. Takže můj cíl byl jasný – zlepšit se.
Na start se semnou postavil i Robert, který se mě držel do 5-tého kilometru, aby dle jeho slov „nepřepálil“. Počasí bylo pro mě dobré, teplo a chvílemi i horko. Nepršelo. Trať do obrátky na 5-tém km neustále mírně stoupá, běží se po asfaltové cestě s omezeným provozem. I přes to stoupání jsem makala a hlídala si průměrný čas kolem 5:10/km. Na 5-tém kilometru jsem byla za 26:01 (jako posledně) . Dolů to šlo lépe. Snažila jsem se hodně přidat. Najednou jsem ucítila neskutečnou lehkost v nohách, paráda. Je to tak, čím déle běžím, tím lépe. Začala jsem předbíhat soupeře, ale zas taková pohodička to pochopitelně nebyla, funěla jsem jako mašina.
Nakonec jsem dorazila do cíle za 50:19, takže pro mě spokojenost. O 41 vteřin rychleji, než posledně. Splnila jsem si, co jsem si předsevzala. V cíli jsempadla, ale pak zase vstala a šla s oddílem vyklusat bosá po travnatém hřišti. To byla neskutečná paráda, trávník byl zastřižený, po dešti ještě lehce mokrý a tak pěkně chladil a masíroval chodidla.
Robert byl o tři minuty lepší. Už běhá o dost lépe než já. No co už s tím JJJ.
A pak už jsme jen pojídali řízky, zapíjeli je pivkem a sledovali vyhlášení vítězů. To nejlepší přišlo nakonec. Říkám Robertovi: „teď jdu dolů, bude se vyhlašovat tombola, tak ať slyším, až vyhraju“. V tom zaslechnu: „Číslo 261, Lenka Wágnerová“. Hahaha, v tombole bylo 6 cen, na těch 6 cen 340 běžců no a já mám takové štěstí. V tašce s výhrou bylo víno, tričko velikostně tak na slona a reklamní dárkové předměty. Přesto jsem měla radost J
Dolní Lhotu si píšu do termínovky i pro rok 2015. To už bych si mohla dát za cíl zaběhnout ji pod padesát minut a přiblížit se k osobáku…..Ale jinak se přiznávám, že běhat desítku je pro mě čím dál náročnější. Je to krátké a je to MOC rychlé…
Lesní kros Štěpánkovice 10 km
Já vím, že je to nerozum, běžet závod hned druhý den po závodě, na kterém jsem zarvala. Jenomže můj kolega z práce běžel svůj první závod v životě a já mu už někdy v lednu slíbila, že pokud bude čas, zaběhnu si s ním.
No a tak jsem v neděli 27.4. stála na startu Lesního krosu ve Štěpánkovicích. Počasí opět úplně parádní, teplo, ale ne horko, nepršelo, nefoukalo, sem tam slunko. Atmosféra parádní – taková vesnická, všeci se navzájem známe, zdravíme a zdravě hecujeme.
S Robertem jsme si cestou na závod řekli, co všechno nás po Dolní Lhotě bolí…VŠECHNO…J . Ale kolega Přemek měl radost, že nás vidí. Byl naprosto v pohodě, jsa domácí závodník, trať si několikrát zaběhnul, dobře ji znal a když mi řekl, že ji v tréninku běhává za 52 minut, hned jsem ho povzbudila, že v závodě ji dá s přehledem pod minut padesát, protože závod člověka vždycky krásně strhne.
Trať se mi líbila. Počáteční 2 kilometry se běží po silnici, běželo se za plného provozu. Nicméně v neděli dopoledne jsou na prajskévšeci v kostele, takže aut jsem moc nepotkala. Po úvodních dvou kilometrech se vbíhá do lesa a běžíme chvíli po zpevněných stezkách, chvíli po trávě a chvíli po kamenech. Kolem 5-tého kilometru nastalo stoupání, dost táhlé, trvalo možná tak kilometr. V ten okamžik mě začaly bolet nohy a ozvala se včerejší Dolnolhotská desítka. Zpomalila jsem, ale vůbec mi to nevadilo, fakt se mi běželo pohodově. Já jsem dokonce ani neměla MP3 přehrávač. Na šestém kilometru se cesta začala otáčet opět směr Štěpánkovice. Znovu jsem pokusila nabrat rychlost. Poslední kilometr jsem už běžela na morálku, ale i tak jsem to nakonec zvládla za nějakých 54 minut, což bylo asi tak maximum, kterého jsem toho dne byla schopná.
V cíli mě už čekal usmívající se Robert a usmívající se Přemek. (Běháním k úsměvu). Oba to dali za nějakých 49 minut. Přemek byl závodem nadšený a tak jsem začala kout železo. Přesvědčila jsem ho, že když tak lehce a hravě uběhnul desítku, mohl by si dát novou výzvu – půlmaraton. Přímo nesouhlasil, nicméně se zdá, že je nalomen a začal o tom alespoň přemýšlet. Já to furt říkám, že je v práci rozběhám všechny!!!
Málem bych zapomněla. V cíli každý, kdo doběhnul, dostal moc hezkou pamětní medaili. Jednalo se totiž o třicátý ročník závodu.
V šatně jsem si bezva popovídala s jednou běžkyní, kterou znám ze stránek bezva běhu. Vyklubala se z ní sympatická ultraběžkyně, která začala po padesátce a teď mastí jeden ultraběh za druhým. Je to pro mě taková výzva do let, které přijdou J
Párek sice nebyl, ale pivo ano. Pan výčepní byl rozpustilý. Na můj dotaz, co čepuje, odpověděl, že „pivo“ J. Ale co, pít se to dalo a shodli jsme se s klukama, že pijeme asi Budvar.
Při vyhlašování výsledků mě trošku zamrzelo, že jsem nebyla schopná ke konci KURDE PŘYDAT. Protože kdybych byla bývala přidala, byla bych bývala v kategorii staré ženy, co už nehrají na schovku, třetí a vyhrála bych pro rodinu medovník. No jo no, člověk vždycky nemůže mít všechno…
