Chtěl bych si uchovat vzpomínku na jeden moc pěkný běh/pochod.
Je léto srpen 2015, dovolená s rodinou v Chorvatsku, nádherné moře, pohoda a za zády pohoří Biokovo a hora Sv. Iliji (1642 m.n.m.)
Ubytovaní jsme v Baška Vodě a při pohledu z naší terasy
To láká vyběhnout, uznejte sami.
Jen je mi jasné, že to bude na úkor rodiny, že když se tam vydám, tak mě chvilku neuvidí. Rodinu mám, ale báječnou, tak si na jedno dopoledne vyjednám volno a může se vyrazit. Nejdříve je potřeba bojová příprava, sedám k internetu a hledám informace, nakonec nalézám záznam, jak kdosi šel na horu Sv. Iliji, z blízké vesnice Topići a skončil v Basti a čtu, jak mu to zabralo celý den a jak byl z toho hotový.
 |
| Mapka v Topići |
Celý den na to nemám, budu muset buď trochu pohnout, nebo to zkrátit. Z internetu se dovídám základní informace,
- je to do kopce (to vidím)
- je to daleko (to se mi nezdá)
- není tam voda (postarám se)
- jsou tam hadi (dám si pozor)
- slunce ve vyšších nadmořských výškách rychleji připaluje (vezmu si krém, který nepoužiji)
- cesta je značená tak, aby procvičila dovednosti indiánského stopaře (na to se těším)
- a mělo by se chodit jen s průvodcem (jó jó já vím).
 |
| Topići |
Beru batoh s vakem a dva litry vody, tři müsli tyčinky a vyrážím co nejdříve (teda 6:30 zase tak brzo není). První dva kilometry do Topići se dají běžet, pak začíná chodecká pasáž. Naštěstí ráno je úbočí ve svém vlastním stínu, takže na sluníčko se dostanu až když už jsem cca 1000 metrů nad mořem a není tam takové vedro. Postup je ale pomalý, je mi jasné, že to budu muset zkrátit. Vyškrábu se na hřeben na sousední vrchol (1619 m.n.m.). K vytyčenému cíli zbývá tak jeden km po hřebeni a cca 50 výškových metrů. Protože mám trochu časový skluz oproti plánu, tak to otáčím a peláším zpět. Terén je ale opravdu náročný, o čemž svědčí i tempo nahoru jsem měl 23min/km a dolů 16 min/km. Cesta vede po šutrech ostrých jako žiletky, zničil jsem si na nich boty. Pravda byly to silničky a na něco takové asi nebyly dělané, ale kameny jim z podrážky úplně odřízly některé části a to co neupadlo cestou, se dole už jen bibmalo na malém kousku gumy. Trochu mě to mrzelo, boty měly naběháno teprve 1000km a nějakých 600 mohly ještě vydržet – moje chyba.
 |
| Značení a kamenná pole |
Cestou dolů mi to párkrát ujede a kecnu si na zadek a navíc se dělá pekelné vedro. Nedá mi to a myslím na to, zda v takovém terénu bych byl schopen absolvovat 160km na nějakém horském ultra a zda jsem na to připraven. Když říkám připraven, tak opravdu myslím jak hlavu, tak tělo.
Při návratu dolů také potkávám starší manželský pár jak stoupá vzhůru a hledá cestu, a tak se rukama nohama snažím vysvětlovat kudy vede cesta až se z nich vyklubou Češi, no bodeť, kdo jiný by se v létě na slunci potuloval v horách Biokova. Kromě značení cesty stačíme probrat další nebezpečí – hady, oni prý viděli hady dva (už je mi jasné, proč mají v rukách dlouhé dřevěné hole), já neviděl ani jedno a tak doufám, že kdyby se tak stalo, že budu rychlý. Čím více jsem dole, tím je větší horko, v Topići namáčím tričko a pokračuji dál.
Nakonec to bylo 6,5 km nahoru a přiměřeně stejně i dolů (plus mínus 500m, podle toho jak se mi dařilo hledat a nacházet cestu). Celé to trvalo 5,5 hodiny a podle GPS v tom bylo 3,5h pohybu. Na tom je pěkně vidět, jak horská turistika může být náročná, můj odhad je, že ty dvě hodiny navíc dělá tak 40 min. kochání a focení, 40 min. občerstvování a 40 min hledání cesty.
Ale ty pohledy, kdy z 1600m koukáte na noře, ty byly úžasné, ty stály za to.
 |
| hřeben Biokova |
