Pondělí 31.7.2017
Zase si málem neplánovaně protáhnu trénink. Vyšší moc je naštěstí proti. Člověk by neměl pět dní před půlmaratonem příliš bláznit :-).
Sobota 5.8.2017
Vzhledem ke svému nomádskému způsobu života považuji kdejaký půlmaraton za svůj domácí :-). Ovšem půlmaraton v Chomutově – to je něco! Tady mě přece jenom zná nejvíc lidí.
Start a cíl na náměstí 1. Máje. O tom jsem vlastně vždycky snila, ale zdálo se to jako naprosté sci-fi.
Již od rána to vypadá na velmi teplý slunečný den, a tak se rozhoduji běžet bez tílka. Aspoň si opálím ten svůj velký tlustý břich :-D.
První kilometr po startu vede po ulici Palackého, což znamená, že je hodně rychlý a tudíž to i asi možná trošku přepaluji, ale co. Kdo chce uspět musí mít odvahu nebát se to zkusit. Co s bramborami… 🙂
Trasa nás postupně zavádí do všech turisticky zajímavých lokalit města. Po zarostlém bývalém škvárovém hřišti probíháme zooparkem včetně skanzenu Stará Ves. V pasážích vedoucích stínem pod korunami stromů je příjemně. Mimo ně to však již pěkně připaluje. A nohy tuhnou.
Cestou do Bezručova údolí dochází k úspěšnému použití psychologické zbraně. „To je vedro, co?“ prohodí nějaká Veronika v okamžiku, kdy se objeví vedle mě. „Jo, je.“ odvětím zadýchaně. Je dobrá. A já čtvrtá :-(.
Vzpomínám na výraz Mo Faraha tři sta metrů před cílem včerejší desítky na atletickém mistrovství světa v Londýně. Z jeho tváře se dalo vyčíst, že už absolutně nemůže, když v tom ze sebe vydoloval cosi neuvěřitelně silného, co ho dovedlo k dalšímu titulu.
Běžela bych až na Prvák, ale už u bunkru nás posílají zpátky dolů. Potkáváme se zde v protisměru běžícími závodníky. Mám z nich velkou radost. Je jich hodně :-). Trať jsem si předtím prohlédla jen zběžně, proto mě párkrát překvapí, kudy přesně běžíme nebo jak šikovně jsou vyřešené přeběhy a uzavírky hlavních silnic.
Na občerstvovací stanici na čtrnáctém kilometru se nezvládám občerstvit. Ani na druhý pokus si prostě nedokážu převzít kelímek s pitím. Ajaj :-(.
Když se po delším seběhu objevuje mírné stoupání, prožívám krizi. Chvilku to vypadá, že krapet stahuji třetí ženu před sebou, ale v posledních šesti kilometrech jsem hotová. „Ještě rychleji, rychleji, rychleji!“ Jo kdyby to bylo tak jednoduché chlapečku :-). Jak já se těším na dvě nadcházející sprinterské pětky.
Při průběhu Kamenčákem si uvědomuji, jaký obrovský potenciál tady je. Proč tu není taková běžecká akce už dávno.
Také bych po vzoru návštěvníků jezera nejraději okamžitě zahučela do vody, ale nemůžu. Čeká mě zdolat poslední stoupání na Zadní Vinohrady. Je mi špatně. Chci více rozpohybovat nohy, ale nedaří se mi to :-(. Zjišťuji, že si v hlavě neustále počítám. Už jsem na čísle sedmdesát. A dost!
Za zimním stadionem chybí značení. Navíc zrovna nevidím nikoho před sebou ani za sebou. Po chvilce nejistoty zjišťuji, že běžím správně. Uff. Zabloudit doma, to snad ne :-D.
Znovu na Kamenčák a hurá do cíle. 1:36:40 hod. Můj druhý nejrychlejší půlmaraton. Na to jak mizerně se mi dnes běželo, jsem spokojená :-). Nechala jsem za sebou několik lidí, kteří v minulosti vždy doběhli přede mnou.
Motá se mi hlava. Mám žízeň, ale tělo odmítá přijímat tekutiny. Ze sluníčka jsem pěkně přehřátá. Chci vyklusat, ale stále se nějak nemůžu rozběhnout, a tak jen jdu a povzbuzuji ostatní. Vyčerpává mě už jenom to tleskání. Fandění se pro mě stává největším zážitkem dnešního dne. Oni jsou tak úžasní! 🙂 Jsem na ně na všechny hrdá. A nejvíc na pořadatele. Díky moc! 🙂 ?
Úterý 8.8.2017
