Pár dní odpočinku a už jsem opět přemýšlela kam vyrazit. No já vlastně o tom přemýšlím pořád- otevřu mapy.cz a pátrám a plánuji. Chřiby jsem už měla v merku od loňska (a ještě pár dalších míst je v šuplíku), tak jsem si řekla že mezi jinými akcemi se tam podívám. V 5 hodin mě budík uvrhl do inverzního šedivého rána, musela jsem ho třikrát posunout než jsem dokázala vstát. Ale věděla jsem že nerozhoupat se, litovala bych. Byl to ten den kdy mi intuice opět říkala, že to vyjde. A vyšlo. Ač pořád hrozili bouřkami (zprávy nesleduji ale ty negativní se ke mě dostanou zprostředkovaně zaručeně vždycky když to nepotřebuji) , já koukla že na jihu by to nemuselo být tak zlý a když se rozhodnu tak jsem dokonce i optimista, takže počasí jsem měla naplánováno. 🙂
Z Olomouce do Otrokovic, odkud jsem začínala, je to něco přes půl hodinky rychlíkem, takže pohodička. Chvilku trvalo než jsem se vymotala z města. Bez slunečních brýlí jsem ani neviděla značky, tak jsem si koupila jedny růžovky do sbírky. Věděla jsem tak nějak z hlavy kudy poběžím a mapu měla vyfocenou ve foťáku ( to pomůže, když nemáte extra chytrý mobil nebo papírovou klasiku celého světa). Takže ze začátku jsem se snažila o rychlejší přesun. Po prvním prudším kopečku přišla vesnice Žlutava s prvními výhledy, statkem s koníky a lamami, kterých jsem si přes ty sluneční brýle v prvním momentě ani nevšimla. Nechtěly se ale bohužel moc fotit. No nic.
Dál. Kolem kamenolomu za Žlutavou jsem trošku bloudila, ale tak raději jsem se ujistila že si nezaběhnu víc kiláků než je nutné.
On totiž plán byl na nějakých 46 km z Otrokovic přes Chřiby do Starého Města u UH, s tím, že jsem ten loňský plán asi o deset km zkrátila, ale ve výsledku jsem si moc nepomohla, protože nějakými kufrovačkami se to stejně nasčítalo. Navíc jsem se zbytečně bála že nestihnu poslední rozumný vlak v 8 večer…ve čtyři už jsem neměla co běhat a tak jsem ještě odbočila k další zajímavosti při cestě. I tak jsem stihla spoj o šesté, s rezervou na vydýchání asi deseti minut.
Nicméně- za Žlutavou už to začalo vypadat slibně. Po velkých deštích bylo všude bláto. Na jednom úseku pěšina zcela zarostlá vysokou mokrou trávou. Osvěžení přišlo vhod, běželo se dobře- mírně z kopečka, byť mě šlehaly pruty ostružin, ale to k tomu patří. Další zabahněný úsek a ještě prudší klesání k Budačině. Pěkné bylo, že skoro u každého rozcestníku nebo významnějšího místa byl přístřešek vyvedený s lavicemi, krbem i komínem, takže Chřiby jsou i "čundr friendly".
A opět vzhůru prudkým stoupákem a dál mírně zvlněnou cestou lesním chládkem. Byla jsem ráda že je začátek trasy převážně v lese, kde bylo opravdu příjemně a všude kolem mokro z deště. I tak bylo hrozný vedro a jen co jsem někde vylezla na slunko, už mě to připalovalo. Jak den pokročil, tak sice začalo dost foukat a člověk by řekl, že se každou chvíli něco semele, ale nesemlelo a vítr ani dost neochlazoval. Spíš jsem dávala pozor na nějaké padající haluze, ale kupodivu taky nic- v Chřibech možná nepadají. 🙂
Jo, trošku víc to na mě fouklo, když jsem si odskočila z trasy na skály Komínky. Což je fakt parádní kousek s výhledem na hrad Buchlov a se schody vytesanými do kamene. Poseděla jsem, odpočinula, pořídila zábavná selfíčka (no jooo, no 🙂 ), a nechala si trošku vsušit zpocené tričko a vlasy.
Další zastávkou bylo rozcestí Bunč. Nevím jestli jsem tak moc nezkoumala mapu, nebo jen zapomněla, ale čekala tu na mě turistická chata a restaurace, kde přišel vhod grepový bazén. Kolem cyklisté, pěší a dokonce i jezdec koňmo. Asi oblíbená zastávka na trase.
Na rozhlednu Brdo, nejvyšší bod dnešního trailu, to bylo už jen kousek. Tedy relativní. Po asfaltce, která je značená i jako cyklotrasa, se běží dobře, člověk alespoň prostřídá tempa- hlavně já teda, jelikož se pořád zastavuji 😀 .
K rozhledně se jeden musí skoro vyškrábat, ale stojí za to. Vzhledem mi nějak připomíná loď z kajutami a i ve věži (naštěstí kryté) to pěkně skříplo a dunělo jako za bouřky na moři. Ještěže se rozhledna z kamene nehoupala. V pokladně byl velmi milý chlapík, až později jsem si všimla že mi dal vstup jen za deset kaček, a to snad nevypadám na důchodkyni. Když jsem slezla schody, už mě střídal starší cyklista, který mě dohnal po pauze na Bunči. Turistů bylo celkem dost, tedy rozhodně víc než minule v Rychlebkách. Dalšího cyklistu jsem ten den taky potkala asi dvakrát, zřejmě dělal nějaký okruh jako já, ale opačným směrem, no kdo ví, ten se se mnou nebavil.
Na rozcestí Vlčák, jsem snědla závin s jablky a jahodami co jsem si nabalila z domu. Předtím jsem měla jen snídani a někde po cestě banán. Ale hlad mě netrápil, spíš žízeň. 2 soft flasky byly málo, i když jsem doplňovala. Jenže ráno mi nešel zkompletovat hydrovak, dokonce jsem si při tom ulomila kus zubu, při snaze vyndat hadičku po špatném nasazení. To je tak když snídám dvacet minut a věci si chystám pět minut před odchodem z domu. 🙂 Celá já, ale když to pak stihnu tak takový výlet stojí za to. Asi nějak za odměnu či co. Už i jeden zkušený osmdesátiletý turista od nás z města, se kterým se vždy bavíme na nádraží a ve vlaku, se mi směje, že na vlak vždycky dobíhám…..kde jsem to přestala? Joo. Tak tedy na Vlčáku jsem se docela dlouho rozhodovala jestli uskutečnit prapůvodní plán nebo ten zkrácený. Docela srabácky jsem se rozhodla pro zkrácený, ale mělo to být tak a ne jinak. Ve výsledku jsem stejně natočila 60 kilometrů. Vodu jsem šťastně doplnila kousek dál, ve studánce Na loukách, kde jsem i opláchla znavené nožky. Trošku jsem si trasu prodloužila ale i tak zastavila u Buchlovských kamenů.
Tedy jen u jednoho, toho většího. Šplhá s k němu zase po prudší stráni kus od cesty, odkud je pěkný rozhled a dolů se to dá trošku pustit, což jsem i udělala. Přes louky a kolem nádherného statku s koňmi, pak mě čekal další zabahněný úsek lesem, kde se zrovna rozhodli budovat novou silnici, nejspíš, válec to tam uhlazoval a dělníci přeměřovali.
Bahno jsem oklepala na asfaltce a na Buchlově se zastavila v restauraci hotelu Buchlov opět na grepový bazén a neodolala si dát lokše s mákem a zmrzlinou servírované takovým tím luxusním stylem- talíř přes celý stůl, někde uprostřed pidiporce jídla a zbytek talíře vysypáno mákem a cukrem. Ale chuťový zážitek tomu celkem odpovídal, tak pro jednou proč ne. Kousek dál bylo nějaké patrně levnější občerstvení, ale holt jsem přišla z jiné strany.
Hrad Buchlov jsem vynechala, moc na ty památky nejsem, hlavně tedy na ty kde vás někdo vodí za drahý vstupný za ručičku, nesmíte žvýkat ani fotit a historii toho všeho, kterou si zapamatuje jen nadšenec, už stejně nevrátíte. Raději jsem se vyšplhala na ke kapli Sv. Barbory. Byl tam klid a prudký stoupák vždycky zesílí všechny ty pocity uvnitř, ty okolo srdce. Klesání dál po zelené už tak příjemné nebylo a moc nedoporučuji, lze to vzít i na okolo. Možná snad jedině šplhat to nahoru, ale nechtěla bych.
Dalšímu stoupáku, na Břesteckou skálu, jsem se chtěla vyhnout, což znamenalo že do další vesnice jsem musela po asfaltce, nepříjemné a navíc stejně tak do kopce.
V Chabaních na paloučku kousek od rozcestníku stojí nádherný, přes 170 let starý a 40 metrů vysoký Sekvojovec obrovský, dovezený z Kalifornie. Původně měřil dokonce už 60 metrů, ale byl zasažen bleskem… a zachráněn. Vedle stojí ještě menší sazenice. Některé už byly v minulosti i ukradeny.
Když jsem si pod něj stoupla, by to ohromný zážitek, až jsem zaslzela. Tak majestátní a nádherný. Taková síla a energie z něj sálala. Škoda že byl za plůtkem, přála jsem si ho obejmout- což samozřejmě nebylo reálné, jelikož má v obvodu přes 6 metrů.
No a protože jsem měla ještě tedy dosti času, rozhodla jsem se odbočit směrem na Salaš, kde stojí nová netypická rozhledna. Skoro jsem myslela že k ní ani nedojdu, jaké bylo vedro. Navíc, možná znáte ten pocit, když jdete stále vzhůru nebo za zatáčku a cíl je vždy tak mistrně skryt, že se zjeví až na poslední chvíli.
Rozhledna je opravdu
pěkná, byť dávám přednost tradičním tvarům. Už z jejího vrcholu jsem viděla, že můj cíl Velehrad a posléze Staré Město u UH jsou nedaleko, snědla jsem tedy banán a asi tři bonbony a vypila zbytek vody.
Riskla jsem seběh na opačnou stranu kopce, vzdušnou čarou přímo k cíli, což by nevadilo, kdybych neminula jeden rozcestník a nepokračovala dole sice po modré ale na opačnou stranu. Což jsem
zjistila asi po dalším kilometru. Nicméně opět jsem měla štěstí, na tom místě byla totiž další studánka, tudíž jsem se celá pozalévala zvenku i zevnitř, naplnila soft flasky a vydala se zpět.
Zrcadlovku jsem už dávno schovala, prohlídku Velehradu nechala zase na příště, protože mi stejně část Chřibů chybí, a vydala se už po cyklostezce směr Staré město.
Byl z toho na závěr takový skoro tempový trénink. Jen v jednu chvíli jsem neodolala a zastavila se na třešně. Ty mě zachránily, osvěžily, i když jich bylo jen pár z trávy. Musela jsem si trošku pohnout abych stihla ten vlak a nečekala další dvě hodiny.
Ještě jsem ze sebe opět udělala člověka, kdesi pod mostem v ne zrovna průzračném potoce, ale smýt bláto z bot a čisté ponožky na zaledované nohy, to bylo fajn. Na nádraží jako první pomoc nějaký patok za dvacku z automatu a pak už pohodlná sedačka ve vlaku s pozdním sluncem za oknem. V Olomouci jakoby návrat do reality- nacpané nádraží, zpoždění…ale většinou mi tohle náladu nekazí, ne po dni jako byl tento.
"Enjoy nature and live" Berenique
