Určitě znáte ten pocit, kdy vás všechno a všichni štvou a nejvíce se štvete vy samotní, a vy víte, že musíte něco udělat, protože víte, že když to neuděláte, tak se zblázníte…
Neděle – víkend – nepatřím mezi ty, kteří by se na tyto dny těšili, většinou mě čeká úklid, praní, úklid, žehlení a pak světlá chvilka – zasportovat si s kamarády. Ale dnes ne, dnes měl být nudný den bez sporotvního vyžití. Stejně jako dny předešlé… Zřejmě proto jsem se probudila a vůbec se mi nechtělo vstávat, což u mě absolutně nebývá zvykem. Ale celodenní nicnedělání a noci plné přemýšlení mě holt strašně unavují – klasická zimní depka… Jenže je léto!
A tak jsem to udělala. A to vše po X dnech, kdy mě všechno štvalo, kdy jsem neběhala, nejezdila na kole ani na bruslích.
Oblékla jsem běžecké hadříky a své nejstarší běžecké boty, které uběhly již několik půlmaratonů – zřejmě v domění, že mě samy ponesou a poběží se mi lehce – a vyběhla jsem. Normálně běhám okruhy v Průhonickém parku, ale vzhledem k pokročilejší ranní hodině jsem park oběhla, nechtělo se mi potkat ty davy lidí, které sem poslední dobou proudí. Namířila jsem si to přes pole a louky rovnou do Kunratického lesa. Cesta vedla neustále z kopce, běželo se mi parádně, a tak jsem se ocitla v Krči u Labuě. Překonala jsem pár přechodů a předemnou stál Barrandovský most. A tak jsem ho přeběhla a dala se tolik známou trasou přes Hlubočepy a Prokopské údolí. „Kolikrát jen jsem tudy již běžela nebo jela na kole!“ zastesklo se mi.
Pozvolné stoupání mi rychle ubíralo původní elán, již se mi neběželo tak lehce. Není divu, GPS ukazovala 20 uběhnutých kilometrů. Nohy se trochu motaly, to je pravda, ale hlava byla prostá myšlenek, a to se mi již dlouho nestalo…
Závěrečné stoupání a proběhnutí sídlištěm. „Tady se to ale děsně změnilo!“ problesklo mi hlavou, když jsem běžela po staré známé trase. Sice tudy občas jezdívám na kole, ale některé věci jsem zaznamenala až nyní. Je to smutné, dvacet let někde žijete, a když se pak odstěhujete, za 3-4 roky to tam je úplně jiné – cizí.
Pomyslnou cílovou pásku před domem mých rodičů jsem protínala po téměř dvou a půl hodinách a po 25 kilometrech.
