Par vterin urcite jen nevericne ziram. Pripadam si jako nejaka nenazrana trubka, socka, co nema ani na camel bag a musi somrovat kalorie u kazdy zastavky. Masinka i vagonky nestaviciho vlacku camel bagy samorejme maji. Asi bych tam stal do ted … jestli me prejede jeden vlak nebo deset uz bylo jedno … ale co kdyby se ze zatacky najednou vyritila Veronika ? … co bych ji jako mel rict ? … ze po osmi kilometrech uz nemuzu, nebo co ? … ja vim, je to dost nefer, vytahovat se na nekoho kdo by podle vsech predpokladu mel byt pomalejsi … ale to zoufastvi … to se clovek chytne uplne cehokoliv.
… a tak preci jen otacim, mavnu Brianovi a vydavam se po stopach ostatnich, o kterych jsem presvedcen, ze uz neuvidim, leda snad mozna po otocce v prostismeru jak se pozenou do cile.
Od obcerstvovacky je to trochu nahoru, krouti se to, podklad hladkej, ale uplne jsem ztratil meritka co je rychle a co pomalu. Bezim, abych se nezadychal, jednu nohu pred druhou, druhou pred prvni, ruce mam zase oblemcany od koly, no kurva, mel sem si to aspon umejt, kdyz uz tam travim vecnost.
Staci par zatacek a vlacek je zase na dohled. Mozna patnact dvacet sekund … trochu me to prekvapi, asi fakt jsem rezignoval, ze bych mohl jeste nekoho dobehnout. Centimetr po centimetru se ale priblizuji, kdyz tu najednou behem dvou metru zmeni se povrch, sutraky po kotniky, velky jako pecen chleba, ostry jako z kamenolomu. Vlacek brzdi, ja se pripojuju. Po kamenech jim to moc nejde, prvni nejaka holka, mozna tricet, dalsi dva chlapici tesne pred padesatkou. Nezda se, ze by k sobe patrili. Kamenne pole brzy konci, v ten moment se na nas prilepi ale dalsi dva bezci … je jasny ze obcerstvovacku asi taky probehli.
Jako vzdy me ty cizi dechy tlaci do zad. Kdyby slo vsechno podle planu, jen ustoupim stranou a necham ty rychliky se spalit vlastni nedockavosti. Jenze ted si zrovna nutne potrebuju dokazat, ze jeste taky umim behat a pro jistotu roztahnu lokty. Po par vterinach mi nastesti dojde, ze se chovam jako absolutni debil a lokty scvaknu zase k sobe. Ale takhle to dal fakt nejde … nastesti vbihame do dalsiho kamenneho pole … hop a skok a jdu dopredu. Druhy vagonek mne stiha jako Andy Schleck Contadora. Holka co to celou dobu tahne ani nehne brvou a rychle mizi vzadu ala Kreuziger. Jeste do toho slapu, abych si byl jistej, ze zmizim za zatackou. Pak samozrejme zvolnim, ale i kdyz ze zadu se diku nedockam, je jasne ze zpomaleni je vitano. Minimalne pro to, ze misto nejake spoluprace se pri prvni mozne prilezitosti bezec zade mnou odhodla k trhaku. Za kazde dva moje kroky on udela tri. A jeste jsou delsi. Sketa! … no tak at si frci! .. jdu si podle sveho.
Po par minutach se pripoji oba bezci co nas dohnali, kdyz jsem se pripojil k tomu poslednimu vlacku. Nemam chut s nikym valcit a tak bezim schvalne po strane stezky. Mista na predbehnuti dost, ale nikdo se k tomu nema. Mijime par stromku, radim se zase doprostred stezky. Pak jeste parkrat uhnu trochu stranou, ale ani ted se nikdo dopredu nehrne. Nevadi, nutit je nebudu. Bezim si to svoje, jestli chteji dopredu at si reknou sami. Pred nama nikdo na dohled, ale kdyz se ohlidnu ani nikdo za nami. Zda se, ze snad konecne uz povodnova vlna pominula. Zacina se to zase kroutit a pribyva kameni. Nechci zpomalit a cucim do zeme pekelne soustreden. Dari se mi poskakovat po kamenech s nebyvalou jistotou, az jsem na sebe pysny. Kameny postupne strida vyprahla a rozpukana zem … cerstve rozpukana zem … nikde zadny stopy …. NIKDE ZADNY STOPY !!! … jak to ze tam nejsou zadny stopy ??? … a tak zastavim, zvednu hlavu a samozrejme mi to dojde. Ti dva, co bezi za mnou sice nejprve nechapave ziraji, ale nakonec take zastavi. Slovy „kurva, tudy ne!“ se jim snazim vysvetlit, ze jsme pred dvaceti metry minuli odbocku a musime se vratit. „nastesti“ jim to trva jen dve tri vteriny a otaceji … „na nestesti“ jim to trva jen dve tri vteriny a otaceji … driv nez se stacim prodrat do cela, takze nas vlacek se otoci jak kdyz svlikne ponozku a z vudce jsem razem zase patym kolem u vozu … v cele je ted sedovousy sedesatilety Krakonos, ktereho si jasne pamatuju z jinych behu. V te chvili jeste netusim, ze se v cili vzajemne predstavime a u piva si budem povidat o lonskych lesnich pozarech, neb civilnim zamesntanim je Krakonos lesakem v coloradskem Pagosa Springs a ja po te co jsem vsechno loni sledoval z okna jsem na slovo vzaty expert.
Chlapika mezi nami neznam, a ani ho znat nechci. Bezi mu to lip a spolecne s Krakonosem se mi zacinaji vzdalovat, nezpomali je ani stale castejsi kamenna pole. Z nenadani se stezka lame a mizi za horizont. Skoro mam tendenci zastavit a nakouknout kudy to vede dal. Nasleduji prudke serpentyny, nutno hodne brzdit, docela to i po sterku klouze. Davam si bacha, je to fakt o drzku. Zpatky tady asi polezeme po ctyrech. Kdyz pod kopcem sbihame do vyschleho koryta znovu se zavesuji za Krakonosovu dvojici. No vida, jeste nejsem uplne na odpis. Na nejake predbihani to ale moc neni, deda umi, radsi se jen povezu. Je to ted jak na toboganu. Kupodivu stale casteji se v zatackach pred nami vynoruji nejaci bezci. Velmi rychle je stahujem a bez pardonu predbihame. Poznavam v nich tvare, ktere kolem mne prosvistely jeste pred obcerstvovackou. Samozrejme citim obrovskou satisfakci, ale bojim se jak dlouho mi to vydrzi. Ty ktere predbihame nevypadaji nijak sesle, jen na technickem terenu jim to moc nejde a obezretne drobi krok. Vraci se mi pohoda, a kdyz sbihame dokonce i Andyho Schlecka pro ktereho jsem byl na kopci prilis pomalej, zacinam verit ze by to dnes preci jen nemuselo dopadnout tak hrozne.
Chlapika mezi nami neznam, a ani ho znat nechci. Bezi mu to lip a spolecne s Krakonosem se mi zacinaji vzdalovat, nezpomali je ani stale castejsi kamenna pole. Z nenadani se stezka lame a mizi za horizont. Skoro mam tendenci zastavit a nakouknout kudy to vede dal. Nasleduji prudke serpentyny, nutno hodne brzdit, docela to i po sterku klouze. Davam si bacha, je to fakt o drzku. Zpatky tady asi polezeme po ctyrech. Kdyz pod kopcem sbihame do vyschleho koryta znovu se zavesuji za Krakonosovu dvojici. No vida, jeste nejsem uplne na odpis. Na nejake predbihani to ale moc neni, deda umi, radsi se jen povezu. Je to ted jak na toboganu. Kupodivu stale casteji se v zatackach pred nami vynoruji nejaci bezci. Velmi rychle je stahujem a bez pardonu predbihame. Poznavam v nich tvare, ktere kolem mne prosvistely jeste pred obcerstvovackou. Samozrejme citim obrovskou satisfakci, ale bojim se jak dlouho mi to vydrzi. Ty ktere predbihame nevypadaji nijak sesle, jen na technickem terenu jim to moc nejde a obezretne drobi krok. Vraci se mi pohoda, a kdyz sbihame dokonce i Andyho Schlecka pro ktereho jsem byl na kopci prilis pomalej, zacinam verit ze by to dnes preci jen nemuselo dopadnout tak hrozne.
