Jake to je bezet v cele jsem jiz jednou zazil. Silenej adrenalin, studeny pot steka po zadech, srdce az nekde v krku. Tehdy to ale byla radost, zaslouzena. Ted mne pri pomysleni co se asi semele jimala hruza. Prvnich par minut se nic nedelo, ale pak se to zacalo valit raz na raz. Mohutne kulminujici povodnova vlna. Nejdrive mne predbihali jen ti o trochu rychlejsi, kteri sice spatne zahnuli, ale kdyz se na to prislo nebyli jeste zas tak daleko. Pak se priritili hosi druheho sledu, sotva jsem stacil uskocit jakej to byl fofr, ale ani to nebylo nic proti lidrum co dohaneli nejvetsi ztratu. Odhaduji, ze si zabehli tak tri kilometry, Kdyz se kolem prohnali, myslel jsem, ze to bylo jen jako na efekt, ze se proste chteji probit zpatky do cela a pak zvolni … jenze v tempu, v kterem ja finisuju silnicni petku kdyz mam nabehnuto k osobaku, oni pokracuji cely zavod. 45 kilometru nebo mil, vsechno jedno. Videt tyhle borce v akci se jen tak nepostesti. Na startu je obvykle tma, a v cili je zahlidnu tak nejvis u piva. Tohle ale na mne opravdu zapusobilo, az sem si se svym snecim tempem pripadal trapne.
Doslova zhnusen vlastni nemohoucnosti jsem si odskocil do krovicka. Nebylo to akutni, ale potreboval jsem si trochu vycistit hlavu, nechat vlnu projet kolem a pak snad naskocit zpatky s novejma nohama jako by se nic nestalo. Jenze ta povoden nemela konce. Valilo se to dal. Sprinteru sice uz bylo po malu, ale naprosto spolehlive se ze zadu priblizovala dalsi a dalsi skupinka. V jednu chvili me mijeli i kluci z Los Alamos. Vim, ze jsou dobri a obvykle dostanu od nich na frak, ale s vedomim ze si zabehli mozna kilak navic, k tomu jsou prihlaseni na tu delsi trasu a jeste se v pohode prosmyknou kolem jako by se nechumelilo zatimco si vypraveji co jako zase v praci … no byl sem zralej na rucnik … fakt nevim, cim jsem si vyslouzil takhle blbou karmu.
Tak zase znovu, zatnout zuby, zkusim to racionalne. Do osudne zatacky prede mnou mohlo byt mozna padesat nebo sedmdesat lidi. Vetsina je asi lepsi nez ja, ale kazdopadne vsichni to rozbihaji rychleji. Je jasne, ze mne ted budou zase stihat. Jen musim vydrzet a bezet si to svoje. Kolik se jich tak uz prese mne dostalo ? … mozna tricet, ctyricet ? … asi to bude jeste chvili trvat … jenze podle tehle logiky jsem nechtene predbehl uz vsechny sve potencialni obeti, jedina neznama je kolik jich tedy pustim zpatky pred sebe. Instinktivne zrychluji, nechci byt tak snadnou koristi, nevzdam se prece bez boje. Pak mi ale dojde, ze to je uplna blbost snazit se drzet pozici uz od sesteho kilometru … ohlizenim pres rameno bych si jen hlavu vykroutil a rameno vykloubil. Snazim se opet zpomalit na svuj osvedceny standard a trpne snaset rany osudu v podobe dalsich a dalsich bezcu co se prosmykaji kolem.
Pripada mi to jako vecnost, ale preci jen frekvence predbihani slabne, a i ja trochu pookravam. Premyslim o zpusobech jak obnovit svou dustojnost a se cti pokracovat. Z nenadani mne predbiha lepa deva, ruzove navleky pres lokty, podkolenky jak z pornofilmu o japonskych skolackach teze barvy a sukynku … no jeste ze ma neco pod ni. Sodoma, Gomora ! Dodavam si odvahy a syknu jestli se taky na zacatku ztratila … preci jinak neni mozny, ze by bezela ted tak rychle. Ale ze pry ne, ze jen zacinala hodne vzadu … no, taky na mne mohla chrstnout kybl ledovy vody, vyslo by to nastejno. Uz je mi to vsechno jedno a sadomasochisticky se ptam jestli bezi 45km nebo mil … jestli rekne to druhy tak fakt koncim. Asi se ale slitovala, ze pry ne, ze jen ten jako marathon, a ze to je nadherna a krasna trat a ze 45 mil by nezvladla a vubec nechape jak nekdo muze byt takovy blazen a bezet tu delsi variantu. Samozrejme empaticky odvetim, ze to taky nechapu, ze nektery lidi sou fakt divni. Jeste si vzajemne pochvalime tempo a poprejem si stastnou cestu. Chvili se ji drzim, preci jen koukat na vlajici sukynku pred sebou je lepsi pohled nez na propoceny teplaky nejakyho vousatyho chlapa, ale je to na mne moc rychly a stihacku brzy vzdavam. Podivam se na hodinky, sotva padesat minut, tak to bysme meli, ze sem sem vubec jezdil …
Stezce jako by se mne nakonec preci jen trochu szelelo a krouti se ted skrz huste cedrove hajky, neni moc videt pred ani za sebe. Konecne jsem sam, uz bylo na case … mozna preci jen nebude tak zle … po par minutach mne z rozjimani vyrusi stale silnejsi biti kravskych zvoncu, neklamna znamka blizici se obcerstvovacky.
Dobiham v poklidu, nikdo se na mne ze zadu netlaci, ale ani na stanici krome obsluhy uz nikdo neni. Znovu se snazim dat mentalne trochu do kupy, peclive rozmyslim co snist a co pit, s ritualem zavanejici peclivosti doplnuji lahev a i se chystam prohodit par vet s dobrovolniky. Avsak az ted si vsimam, ze kapitanem je obrovity Brian Pilgrim, zivouci dukaz ze i stokilovi porizci mohou behat ultra, kdyz uz je teda omrzi ocelarsky triatlon. Zname se z nekolika predchozich behu, zatim se mi ho dari porazet, vzdy jde ale o krvave souboje do posledniho dechu, skryta a nelitostna dramata uprostred startovniho pole. Po tomhle silenym uvodu je fajn videt pratelskou tvar a prohodit par vrelych slov. Jeste dopijim kelimek s kolou kdyz konecne pribiha mensi vlacek. Prohlizim si konkurenci, jestli by mi mohli byt za zady nebezpecni. Jenze k memu absolutnimu prekvapeni a naslednem zdeseni vlacek na obcerstvovacce nestavi. Proste jen mavnou na obsluhu, pozdravi a bez zpomaleni frci dal … co sem komu udelal ?
