Kdybych nebyla tak děsně líná, psala bych mnohem častěji 🙂 Každou chvilku narazím na nějakou perlu, nebo jednoduše něco krásného, inspirativního, zábavného nebo poučného… ale nenapíšu to a nenapíšu. Chci se v tom polepšit 🙂
Tak zrovna dneska. Dočetla jsem knížku od Dana Orálka – Můj dlouhý běh. Objednala jsem si ji u Ježíška a moc dobře jsem udělala. Já vlastně permanentně něco čtu, ale to je pořád něco technického, manažerského, odborného, biografie, příručky, „self-help“ a kdesi cosi, ale tohle byla děsně příjemná změna. Moc se mě to bavilo číst. Vyloženě odpočinkové čtení, kde si každý najde to svoje.
Třeba zrovna minulou neděli jsem po běhu večer dostala tak děsivou zimnici, že jsem v zimním pyžamu ležela pod peřinou s ohřátou prosnou sovičkou asi 4 hodiny, než se mi povedlo přestat se klepat a usnout. Jsem z toho byla celá špatná, že po hodině a čtvrt ve vycházkovém tempu se mi stane tohle. To přece není normální! Jde to se mnou fakt z kopce, jsem si říkala. A hle, dva dny na to jsem zrovna četla kapitolu o tom, jak Dan začínal trénovat na ultra a prakticky po každém delším tréninku trpěl zimnicí… ale tělo si pak zvyklo a bylo to lepší a lepší. Mno, tak řekněmě že naše tempo a délka tréninkou jsou řádově jindě, ale povzbudí to 🙂
To jsem ale zase odbočila. Původně jsem chtěla napsat takovou hezkou perličku, co jsem našla na úplném konci knihy, kde je úryvek z tréninkového deníčku (str. 215, modře citace, v závorkách můj komentář):
Pondělí 1.8
VELMI VOLNÝ BĚH: 8km @ 6:50. [Tady mě děsně potěšilo, že teoreticky, když by Dan běžel velmi volně a já běžela nějaké fest tempo, tak bychom mohli někdy běžet spolu 🙂 Jako že nejsem žádná lemra .) Ale to jsem zase odbočila…]
Bolest pravého kolene
a prstů na pravé noze.
Zbytek těla bolí normálně. [No není to skvělé konstatování? Bolí NORMÁLNĚ 😀 Nemůžu si pomoct, tohle je prostě skvělá hláška!]
Milí čtenáři, přeji vám, ať vás v novém roce nic nebolí a když už, tak jen normálně! 😉
