K uveřejnění tohoto zápisku mě inspiroval chytrý článeček o běžcích, nepřátelech lidstva.
Ve dvacátém prvním století by se snad každý rozumný člověk měl tou nejpřirozenější cestou starat o prostředí (říkejme mu třeba i životní) kolem sebe. Selským zdravým rozumem, prostě si nedělat do chlívečku a korýtka vlastního, i těch cizích a současně myslet na své potomky.
Jenže ono to začíná být jinak. Po celou historii lidstva se táhne červená nit prosazování čistě osobních nebo skupinových zájmů ve jménu něčeho, obvykle nadpřirozeného, nebo alespoň nepříliš uchopitelného. Kdo nejde s námi, jde proti nám. To samé platí dnes o environmentalismu. Pokud vstoupíte do „korektního“ boje se zelenými fanatiky, asi prohrajete. Hraje se s obtížně uchopitelnými konstrukcemi, argument vytlouká argument. Prohrajete proto, že oni mají nezpochybnitelný svatý grál, absolutní nadlidskou pravdu, o které se přece nediskutuje.
Napadá mě jediná cesta, jak přežít. Dělat si z nich srandu 🙂 Bravo hoši z Top Gear.
