Na tento závod jsem se hodně těšila. Běžela jsem ho před rokem a po doběhnutí jsem si říkala, tak tohle už nikdy. Ale doma se mi celý zážitek rozležel v hlavě a došlo mi, že to vlastně byla paráda. Ano, kopečky jsou hnusné, ale po každém vyběhnutí se zase sbíhá dolů, svaly si odpočinou, tepovka klesne a zůstává příjemný pocit z vykonané námahy.
Tento rok jsem zlákala i Roberta, aby běžel. A rozhodně nelitoval: 
Organizace závodu skvělá, příroda kouzelná, počasí ideální. Běželo se nám oběma skvěle. Čas, oproti minulému roku o 20 minut lepší. (potvrdilo se mi tvrzení, že dlouhé tratě nejsou jenom o správné přípravě, ale hlavně o zkušenosti. Už se nikdy nepřecpu energetickými gely, abych se zase nepo…). Takže největším zklamáním (ano, nemůže být vše jen pozitivní), byly dětské závody. Timík doběhl svých 420 m na druhém místě (přesně tak, jak si přál), ale Samuel byl předposlední. Byl neskutečně nešťastný. V tu chvíli nepomůže argumentace, že je skvělý v jiných aktivitách. Každopádně neuspěchem motivován vyběhl druhý den na 2 km jogging.
Na konci: 
