Anglie 3 – Jak jsme kupovali plechoveho milacka

Červenec 2015

„What doesn’t kill you makes you stronger“ – „Co té nezabije, to tě posílí“ – Poslední dobou moje oblíbená písnička, spolu s  následující reklamou: „When stuff sucks #makeitright“ – „Když věci stojí za prd, naprav je!“, kde se roztomilá loutka, co se vypraví do světa, potýká s problémy a pak se z toho vyhrabe 🙂

Po tom, co nás málem zabilo, ale nakonec posílilo 🙂 hledání bytu a zakládání účtu, přišlo na řadu auto. Říkali jsme si, že to už snad bude OK – tady se přetáčení tachometru moc nepěstuje a lidi jsou tu zkrátka obecně seriózní. Takže koupě auta bude třešnička na dortu, kterou si užijem, ne? 🙂 Už ani nepamatuju, co jsme všechno jsme viděli… napíšu to, co si pamatuju – protože to bylo zcela nezapomenutelné 🙂

Nejdříve jsme našli Ford Escort. To je naše srdcové auto – to bylo naše první auto vůbec. Odpoledne jsme ho vyrazili navštívit do bazaru. Bohužel, opět se konaly zácpy a tak jsme asi po hodině a půl dojeli do bazaru 20 minut před zavirackou. Nakonec se ukázalo, že to vůbec nevadilo, protože to úplně nebylo ono. Černota oleje v motoru by hravě trumfla černotu černé tuše. A co teprve, když se nastartovalo. Černá oblaka z výfuků by mohla soupeřit z kouřem z parní lokomotivy jedoucí do kopce a z motoru se linula originální techno hudba. Rozhodně ne normální roztomilý traktori diesel. Fakt techno, kde ještě mezi repraky skříply kočku.
Někdy potom jsme našli zajímavou Mazdu 6, asi 9 let starou, ve Wembley. Květen a červen tu byly velmi suché měsíce, ani jsem nepamatovala, kdy naposledy pršelo. Sucho a vyprahlo. Až noc před tím, než jsme se jeli na tu Mazdu podívat, přišla strašidelná průtrž mračen, dokonce bouřka (a že jsou tu výjimečně). Ale bylo vedro z už ráno bylo zase všude skoro sucho. Venku pražilo slunce, všude standardní šílený provoz, všechny 3 pruhy se šinuly tempem, které bych možná i předběhla, ale rozhodně předjela na kole. Dotrmáceli jsme se tam a začali jsme s prohlídkou. Měli jsme na tabletu seznam věci, co jsme na autech kontrolovali, abychom na nic nezapomněli a taky proto, že autům moc nerozumíme, tak jsme aspoň podle toho tušili, co a jak má být. To tu asi úplně normální není, protože na nás všude koukali, ale nikdo s tím nikdy neměl problém, spíš se docela dobře bavili. A my jsme byli víc a víc secvičení a z původních dvou hodin prohlížení jsme začínali být schopni auto horem dolem zkontrolovat za 45 minut. Zpátky k Mazdě. Všechno se tvářilo být OK. Vtipně to začalo být, když jsme otevřeli kufr a chtěli se podívat na rezervu. Jo, byla tam. Ale ne sama 😀 Rezerva odpočívala plně ponořená v jezeře. Jezero bez zápachu, fauny i flóry. Zřejmě z nočního deštíku. Prodejce pochopitelně nehnul ani brvou, vytáhl špunt, jezírko vypustil a ujistil nás, že to tam určitě nenapršelo 😀 Haha, to určitě…
Rozhodli jsme se, že zkusíme také soukromé majitele, ne jen bazary – třeba to bude lepší. Našli jsme celkem blízko v sousedství zase nějaký Ford. Pan vypadal úplně normálně, slušne. Prostě nic podezřelého. Háček se ukázal být, že jak mu tam to auto pár týdnu stalo, klekla baterie. A byl to automat a ten nešel bez baterie ani odbrzdit a odtlačit. A byl zaparkovaný v rohu před garáží. Takže jsme si prohlédli půlku auta a přesunuli se k motoru. Chladicí kapaliny trochu na dne bylo, ale oleje jsme se prostě nenaměřili. Olej nebyl 😀 Taktně jsme se zeptali, zda si pamatuje, kdy neposledy měnil olej. „Jo, to nevím, já to občas zavezl do místního servisu a oni tam s tím něco udělali, nevím co, moc tomu nerozumím…“. Ukazovali jsme mu merku oleje, že by tam něco mělo být, že by to chtělo dolít. Byl velmi překvapen, fakt jsme mu věřila, že mu říkáme zcela novou informací, kterou nikdy dřív neslyšel 🙂 Tím jsme tak nějak skončili, protože to na mě úplně nezapůsobilo – jak dlouho asi jezdil bez oleje a kapalin? A hlavně jsme to nemohli ani pořádně prozkoumat nebo nastartovat.
Naše deprivace začínala být cítit. Sháněli jsme, jak se dalo. Večer jsme se domluvili na další prohlídku, zase myslím Fordu. Tři čtvrté hodiny jsme jeli na udanou adresu. Bylo to placené parkoviště. Byli jsme tam včas, zaplatila jsem za parkování a volám majiteli, kde je. Prý tam bude za 45 minut. Eh, cože? Mno to je teda bomba. Šli jsme se podívat na místní kriketovou ligu a za 45 minut jsme byli zpátky na parkovišti. „Za ctvrt hodiny jsem u vás.“ Tlak začal stoupat, ale ještě jsem nebublala. „Už ho jedu vyzvednout z garáže, za 10-12 minut…“ Začínala jsem bublat. Za dalších 20 minut: „Byl jsem tam, ale nenašel jsem vás…“ Proč nezavolal?! „Za 5-6 minut…“ Za další čtvrt hodinu jsem mu napsala zprávu, ať se neobtěžuje, že nám došla trpělivost. Tohle jsme skutečně nepochopili. Co z toho měl??
Další odpoledne jsme se šli podívat u nás ve městě, našli jsme Mazdu 2 – tu jsme měli v Praze a byli jsme s ní spokojeni. Prohlídka probíhala výtečně, to auto bylo v naprosto parádním stavu, majitel bazaru byl velmi slušný a v ceně nabízel kompletní opravy všech drobnosti, co jsme tam našli včetně fungl nové technické. Jediné, co nás znervózňovalo, byl poněkud rezavý podvozek, tlumiče… prostě všechno dole bylo totálně rezavé. Ale na kapotě nahoře ani puchýřek, motor nevyloudil ani obláček, i když jsme ho slušné túrovali… Tak jsem si to vyfotila a poslala to tátovi, ten se vyzná. Ten bohužel potrvdil naše obavy a koupi celkem nedoporučil. Začínali jsme toho mít fakt dost.
Termín vracení půjčeného auta se blížil a my pořád nic neměli. Už jsme hledali auto za dvojnásobek peněz, než jsme původně plánovali a pořád jsme nemohli nic najít. U silnice, kde pravidelně jezdíme a čekáme na semaforu, má obchod Nissan. A tak jsme tam jednou zajeli. Dostali jsme famózní nabídku: Něco málo zaplatíme předem, pak dostaneme fungl nové auto (vybrali jsme si Nissan Note) včetně pojištění a servisu na 3 roky za přijatelný měsíční poplatek, který si můžeme dovolit celkem v klidu. A pak se můžeme rozhodnout – but ještě něco málo doplatíme a auto nám zůstane a nebo ho jednoduše vrátíme a pořídíme si jiné nové. Wow! Konečne! Asi po hodině smlouvání a domlouvání detailů to padlo: Je to forma leasingu a pokud tu v UK nemáme aspoň 3 roky finanční historii, nikdo to s námi nepodepíše. Jako fakt nikdo, to jsme si ověřili. Sem se opět rozplynul. Čím budeme jezdit?!
Ráno při snídani jsme, jako posledních pár týdnu každý den, procházeli desítky inzerátu. Našli jsme zajímavý Ford Mondeo. D tam zavolal a říkal, že prý zavolají za hodinku zpátky. Hodinka uběhla jako voda a nic. Tak volal znova. Prý máme vyrazit co nejdřív, protože po nás je další zájemce. Už jsme byli fakt unaveni, frustrovaní, nevyspalí… takže jsme se vypravovali asi půl hodiny. Nejdřív jsme zapomněli karton, který jsme si vždycky vozili s sebou, abychom mohli pohodlně ležet pod autem na zemi. Pak jsme zapomněli adresu. Nakonec jsme se vraceli pro tablet se seznamem, co kontrolovat. Po půl hodině cesty jsme dorazili na místo a zaparkovali tak blbě, že jsme blokovali vjezd do nějakého servisu. D jim volal, kde jsou. Za chvíli se za nami objevil Ford Mondeo pronásledovaný Porshe a ukazovali, ať jedeme za nimi. Zaparkovali jsme tentokrát pohodlně v postranní ulici. Takoví mladí kluci dva, celkem fešáci 🙂 Ptám se, kolik máme času. Prý tak hodinu. Začali jsme s kontrolami a asi po deseti minutách ten jeden povídá, že nechápe, co tam všechno kontrolujeme, že je to zbytečně, ať si to auto projedeme a rozhodneme se. Vysvětlila jsem mu, že nebudeme kupovat něco, o cem nevíme, v jakém je stavu, že to svůj smysl má. Nevím, co měl za problém, ale najednou jsme neměli hodinu, ale jen 5 minut a ten další kupec byl prý tutovka a s námi jen ztrácel čas. Tak jsme si popřáli krásný den a borci odfrčeli.
Seděli jsme v autě. Měla jsem chuť si aspoň do něčeho kopnou, zařvat, prostě to nějak uvolnit. Přemýšleli jsme, jak nastalé situace využít. Byli jsme na severovýchodě a já si pamatovala, že na severu bylo jedno zajímavé auto – Vauxhall (místní značka, něco jako naše Škodovka, prakticky Opel s volantem vpravo). Když D viděl, jak metám blesky, netroufl si protestovat a já se vydala na sever. Konečne jsme dojeli na místo. Ale tam nic. Prostě klasická ulice s  domy, nikde nic s auty. Koukám na inzerát a všímám si, že je tam poznámka, že prohlídka aut musí být domluvená předem telefonicky. Volám, nic, nikdo nebere. Seděli jsme v autě v Lutonu, venku průtrž mračen, oba hladoví a žízniví. Bylo skoro poledne. Sakra. Sakra! Neměli jsme ani sílu dojet domů. Takže jsme skončili v nejbližší restauraci a utratili 1500 za oběd 🙂 Pfff. Ale levneji to tu moc nejde.
Ale bylo to tedy dobre, to jo. Během oběda jsem našla ještě další auto blízko a pořád dokola jsem volala na obě čísla a pořád dokola to nikdo nebral. Oběd v  nás zmizel a žádná naděje na obzoru. Přece to musíme nějak obrátit k dobrému, ne? Tak jsem aspoň našla nejbližší autobazar s dobrým hodnocením na googlu. Vypravili jsme se tam. Po cestě volali ti dva, co to před tím nebrali a ukázalo se, že nejsou a dnes nebudou doma… takže to taky padlo. Ale než jsme dojeli do toho bazaru, po cestě jsme zabočili ještě do jiného, který jsme prostě náhodou potkali.
Byl tam zajimavy Mercedes, všechny kontroly se zdály být OK, dokud jsme nedošli k motoru. Olej byl cítit spíš jako benzín a nějaká další kapalina (kterou jsme považovali za kapalinu z automatické převodovky – ehm, nesmějte se, člověk se pořád učí) tak byla cítit jako spálené vlasy. To nám přišlo oboje hodně zvláštní a tak D šel vrátit klíčky a já se telefonicky radila s tátou. Táta mě poučil, že kapalina z automatické převodovky většinou nebyva takhle volně přístupná… to samé nám pak říkal i prodejce. Dokonce prý říkal, že nás vyzývá, že nám dá rok záruku! Jako zvyklal nás, ale protože jsme si nebyli jisti, jestli ten spáleny smrad je normální, tak jsme to raději nechali být. Jo, možná to bylo super auto, kdo ví.
Někdy v půl páté jsme dojeli do toho bazaru. Tam jsme v kanceláří vypili každý asi litr vody 😀 Jsme počítali, že v 11 jsme doma! A už byl skoro večer a my pořád úplně v prčicích… Řekli jsme prodejci, co tak potřebujeme. Jako první navrhl nějakého Renaultka. David zvyklý, že mu tu český nikdo nerozumí, povídá „Renault, to je shit“ (shit, česky na hovno). Tak to mu prodejce určitě nerozumnel… 🙂 A hle, vedle stal Nissan Note! Sice 8 let starý, ale i tak nám byl moc sympatický… Vejde se do nej kolo, golfove hole… Když to zkrátím, zaplatili jsme zálohu s tím, že ho ještě trošku zrenovují a v pondělí ho vyzvedneme. Hurá! Hurá! Sice stal ještě víc, než jsme plánovali, ale vzali jsme k němu 3 roky záruku a byl prověřen nezávislým technikem od firmy, která tu záruku poskytuje, takže se tomu snad dá věřit.
Aby tu auto mohlo jezdit, musí by zaplacené povinné ručení a silniční daň. Dán byla skvělá – na internetu jsem zadala SPZ a že jsem nový majitel. Pak jsem vyplnila číslo platebni karty a daň byla zaplacena, na email mi přišlo potvrzení. Takhle to má fungovat!
S pojištěním jsme ale tvrdě narazili. Jednak ještě nemáme anglicky řidičák a taky žádnou kladnou historii, takže je to drahé jako prase, ale hlavně, nedá se zaplatit jinak, než anglickou debetní kartou – kterou mi ještě neposlali! Jak to udělat? V pondělí ta karta možná přijde, možná ne. Ale v pondělí večer už máme vyzvedávat auto a v úterý mám dvě mega-důležité pracovní schuzky 50km daleko! Takže ho v pondělí prostě musíme vyzvednout… Ale zadna pojistovna nemela jinou moznost platby, nez mistni kartou 😮
Nakonec mě zachránil kamarád – poslala jsem mu peníze na účet a v neděli po obědě jsme ho přijeli navštívit s krasnym sladkym melounem za odmenu 🙂 Po telefonu jsem objednala pojištění a pak mu předala sluchátko, aby nadiktoval číslo jeho karty. Neni nad to mit pratele!

Jarni beh…

Takhle vypadalo nadobi v byte, ktery stoji 4000 Kc na noc…

Tohle uz je tedy mozna trochu moc? 😀

Viriginia Water