únor 2015 – Bracknell
Tentokrát jsme na moji služební cestu do UK jeli s D společně. Vlastně jsme se tam přestěhovali, na pár let. Společná cesta samozřejmě přináší dvojnásobnou porci zážitků 🙂 Začnemě třeba tím, že si ke mě do kufru dal Herbadent (kterým léčí snad úplně všechno) a po vybalení se ukázalo, že poněkud netěsnil. Nemusím se už starat o parfém, vůni bylin na všech mých šatech by nepřebila ani trojitá dávka Chanelu.
Už cesta byla dobrý trénink. Díky bohu za limit 23kg na kufr. Oba jsme se do něj napasovali úplně přesně. Vláčeli jsme v nich i extra tlustou podložku na jógu a blackroll, naštětí se nám tam už nevešel kettlebel 🙂 Drobný rozdíl mezi mým kufrem a D kufrem byla kolečka. Já kolečka mám, D ne. Marná byla moje snaha mu vysvětlit, že to není nejlepší nápad… Na letiště taxík, z letiště na autobus letištní vozík, všechno šlo hladce. Ovšem z autobusu na vlak, to už jsme se trochu zapotili. A když jsme vylezli z vlaku, přišlo nám absolutně trapné chtít na 2 km cestu do apartmánu taxík. Dyť je to kousek! Mno, můžu říct, že 2 km je kousek, když je hezky a jste nalehko. Když fičí ledový vítr, máte hlad, nemáte čepici a hlavně máte dva 23 kg kufry, z toho jeden bez koleček, k tomu ještě jeden příruční kurf, batoh a kabelku, i ve dvou lidech je to totální masakr. Kam se hrabou intervalové tréninky nebo crossfit 😀 Lidi na ulici se dobře bavili, když nás viděli, hlavně před cílem, kdy už jsme oba fakt nemohli a D zkoušel různé strategie uchopení kufru (jedna ruka, obě ruce, na záda, na bok…) a taky různé strategie pohybu (běžet a pak odpočívat, rovnoměrný pohyb, s velkým funěním, s malým funěním…). Když jsme zkoušeli oba kurfy vézt na jedněch kolečkách, obvykle po pár metrech zabočily někam do strany, zabořily se do rozmoklého trávníku a typicky horní kurf spadnul a D si na něj buď málem lehnul, nebo předvel jinou akrobacii. Jenže tady jsme nebyli ve velkoměsě, kde jednoduše mávnete a máte taxi. Tady jsme jediné taxíky prošvihli na nádraží. A vracet se na nádraží? To už po kilometru přestalo dávat smysl.
První den jsem se ráno vypravila do kanceláře – měla to být asi míle pěšky (dočasné ubytování jsme se chytře našli blízko kanceláře), parádní procházka. Šla jsem najisto, podle vytištěné google mapičky. Ještě s rezervou jsem tam došla na pohodu a včas. Jediný problém byl, že tam ta kancelář nebyla. Sklady. Všude sklady. Až jsem našla nějakou obydlenou budovu a ptala jsem se. Paní si nebyla úplně jistá, ale poslala mě asi půl kilometru vedle… mno zkrátka po půlhodinovém pobíhání jsem začala telefonovat. Kolega byl velmi milý, popsala jsem mu, kde jsem a říkal, ať počkám, že mě vyzvedne autem. Ptám se: „Autem? To jsem tak daleko?“ Povídá: „Je to asi 15 minut autem.“ Google mapy byly špatně! Ale prý jsem nebyla první a asi ani poslední, kdo skončil mezi sklady a museli ho vyzvedávat 😀
V tu samou dobu, co jsem já pobíhala mezi sklady se D rozhodl zajít do autoškoly a domluvit nám lekci, abychom si mohli bez obav půjčit auto. Nakonec mi asi 5x volal a musela jsem ho navigovat zpátky do bytu – totálně se ztratil a místo 30 minutového výklusu do autoškoly a zpátky venku bloudil 4h, samozřejmě v dešti a větru 🙂 Sakra, z něj snad bude ultrák 🙂
Než se nám povedlo najít někoho, kdo by nám poskylt první jízdu vlevo v bezpečí brzd instruktora, pár dní uplynulo (skoro týden). Nejbližší obchod je 2 km. Takže jsme najeli na skoro každodenní cyklus: Dojít pěšky do obchodu, nabrat, co unesem, dovláčet to domů (typicky ve větru a dešti) a v záchvatu totální únavy a hladu to sežrat 🙂 A další den znovu. To byl panečku trénink! Ráno běh, cvičení a nebo procházka do práce (vetsinou ale pracuji z domova), večer posilovna s taškama. Sotva jsme stíhali.
Mimochodem běhá se tu krásně, to je zase výhoda toho „maloměsta“ – řekla bych i vesnice, ale to bych mohla někoho urazit, tak nebudu přehánět 🙂 Zkrátka spousta upravené zeleně, pěšinek… A co je mi moc sympatické, jak se tu běžci, ale i pejskaři, vzájemně zdraví. To se nedá popsat, to se musí zažít 🙂 Zkrátka „Good morning“, „Hi“, „Hello“, „Hiya“, „Alright?“, „yo yo“ etc. s tím jejich skvostným přízvukem, to mi vždycky nalije tolik energie do žil 🙂 Úplně vážně si myslím, že to jejich zdravení se a ptání se, jak se daří, je určitá forma autosugesce – když dvacetkrát denně zopakujete, jak se máte skvěle, myslím, že se zktrátka už musímte mít skvěle. Jen kvůli tomu, kolikrát denně to nahlas prohlásíte, tomu zkrátka už musíte uvěřit 🙂
S autem z půjčovny byla legrace ještě před tím, než jsem s ním začala jezdit. Dovezli ho bez varování několik dní před tím, než měli. Ve smlouvě bylo napsáno, že je bez poškození. Kopii mi vrazili do ruky a už se loučili, když jsem si všimla, že vzadu má totálně odřený blatník. Ještě jsem je to tam donutila dopsat a zmizeli. Až doma jsem si to pročetla a zjistila jsem, že moje kopie není podepsaná, ze to poskozeni napsali do jejich kopie a ne do me, že interiér má něčistoty, které by mi taky mohli naúčtovat, že tam chybí trojúhelník, lékárnička, manuál, opravovací sada etc. a samozřejmě, že ve smlouvě bylo, že mi to předali… Po několika telefonátech jsem se dozvěděla, že je to OK, že to prostě nedávaj, protože to lidi nevraceli, že doklady k autu nepotřebuju, že stačí ta nepodepsaná smouva.:)
Každopádně než jsem do něj sedla, měla jsem jízdu v autoškole. Ono řízení vlevo je totiž ve skutečnosti ten nejmenší rozdíl. Pedály, volant, stěrače, to je všechno jakš takš stejné. Co už začíná být problém je šaltpáka vlevo, ale rychlosti má umístěné stejně jako ta vpravo. Zkrátka musíte do zrcadlového módu přepnout jen půlku těla, zbytek nechat. A to není jednoduchý úkol. Výsledkem bylo, že instruktor se popadal smíchy za břicho, protože jsem pravidelně šahala pravou rukou na okénko ve snaze najít řazení, pak jsem honem šahala levou, do toho chytala volant… Jednou jsem najela na chodník, když jsem měla pocit, že vlevo mám ještě dost místa, jen jsem zapomněla, že se tam má vejít ještě celá půlka auta… A aby to nebylo jednoduché, všechna nová auta v UK musejí mít start-stop systém: Když zabrzdíte, třeba čekáte na červené, motor se vypne. Jak šlápnete na spojku, zase se zapne. Krása. Až na to, že jakmile jedete na neutrál, nemáte posilovač ani brzd. Takže to se pochopitelně musíte hodně rychle odnaučit. Kruhové objezdy mi vždycky přišly jednoduché, tady to tak není. Podle toho, kterým výjezdem chcete vyjet, musíte uz před nájezdem na objezd jednat blikat a nebo naopak neblikat a taky se musíte zařadit do správného pruhu, který na objezdu měníte podle toho, kdy chcete vyjet a taky musíte podle toho měnit blinkry. Každý objezd je tu jiný a některé mají pruhy do spirály, takže vlastně vyjedete, ať chcete, nebo ne, další mají semafory na začátku, nebo třeba uprostřed. Když někde čekáte, třeba na semaforu, nesmíte brzdovými světly oslňovat řidiče za vámi, takže tady se na všechno používá ruční brzda. Takže rozjezd na semaforech: spojka, tím se nastartuje motor, zařadit, lehce začít zabírat spojkou, pak teprve odjistit ruční brzdu a vyrazit. Zastavování analogicky, akorát nikdy nesmíte na neutrál bez spojkky, dokud nestojíte, jinak už nezastavíte… A třeba na 9 km cestě do Tesca a zpět je tu 18 (ne, není to překlep, skutečně 18) kruhových objezdů. Na konci té hodiny jsem byla pořádně unavená a zpocená jako po běhu. A stejně jsem se vždycky vyděsila, když jelo auto v protisměru, že jede v pravém pruhu, že do něj nabourám 😀
Celé je to na dlouhé povídání, postupne zverjnim dalsi dily 🙂
