A je to tady…Vánoce! Jupí hurá jupí, nebo panebože, nestíhám, proč to tak rychle všechno uteklo?!
Netušila jsem, že mi to bude dělat takový problém, ale bylo to těžké sama sebe pochválit. Nejde jen o to pochválit sebe, ale vzpomeňte si, kdy jste naposledy někoho upřímně pochválili? A když ano, jak dotyčný člověk reagoval? Mě, když někdo pochválí, tak jsem v rozpacích, jako kdybych mu to nevěřila a nepřipouštěla si, že se mi něco povedlo. Lidé mnohem snadněji vznáší kritiku, sdělují negativní myšlenky, emoce a stěžují si. Nakonec jsem si prohlížela popsaný papír s pozitivními událostmi roku 2016 a samu sebe jsem dojala.
Zvládla jsem toho celkem dost, skvělý maratonský čas, přestěhovat se do Holandska, nová práce, nové prostředí, odloučení od Honzy a od rodiny a až na pár chvil, kdy mi bylo hodně úzko, jsem to vše zvládla s úsměvem na rtech.
Práce je jiná, pestřejší, mnohem více zodpovědnější a moc mě to baví. Každý den vstanu a těším se až sednu na kolo, přijedu do práce, setkám se s kolegy, začnu plnit úkoly, připravím se na nové výzvy a pomáhám týmu k lepším výsledkům. Vždy je co zlepšovat a vím na čem musím pracovat a proto se na to chci zaměřit. V nové práci už jsem pár měsíců a jsem v obraze, chci se tedy soustředit na vlastní projev a nebát se sdílet názor ve větší skupině seniornějších kolegů. Někdy se člověk bojí, že řekne blbost, nebo že s vámi nebudou souhlasit, ale to je jen můj strach.
Určitě jste si všimli, že poslední dobou neběhám tolik co dřív, bingo, máte pravdu. Chtěla jsem napsat bohužel máte pravdu, ale vlastně to tak není. Po svém maratonském úspěchu a běžecky náročném půlroce, jsem byla běžecky vyčerpaná. Chvílemi jsem měla strach a pocit, že jsem snad běžecky vyhořela a běh mě nebude těšit, ale naštěstí to trvalo jen chvilku, a běh mě opět baví, ale… Baví mě jinak, spontánně a svobodně. Nejdříve jsem ani neuvažovala nad tím, že nebudu běhat podle plánu a budu běhat jen tak. Dala jsem tomu šanci, ale trápila jsem se. Běhání mě nebavilo, nutila jsem se a úplně se z toho vytratilo potěšení a radost. Řekla jsem si, že to nemá smysl. Teď to nejde, necítím to, tak to nemá smysl lámat přes koleno.
 |
Cíl č 6: Napsat diplomovou práci a úspěšně ukončit studium
A teď pro mě nejtěžší cíl, moje noční můra a každodenní strašák, diplomová práce. Bohužel stále ještě nemám dokončenou druhou vysokou školu, jsem před cílovou rovinkou, která je pro mě asi nejtěžší, a to před napsáním diplomové práce. Pro někoho to může být naprostá pohoda, ale pro mě je to nadlidský úkol. Jednak proto, že se mi prostě jednoduše nechce, další věc je, že jsme musela kvůli přestěhování se změnit téma a začít od znova a už jsem z té školní disciplinovanosti prostě vypadla. Chci to dát, musím to zvládnout a nevzdat to! Ta představa, že držím knihu v ruce, jsem na recepci ve škole a s úsměvem na rtech ji odevzdávám, je naprosto skvělá! A víte co? Taky to tak bude!
