Domů 2012
Roční archiv: 2012
Marod
Místo společné dovolené, místo dnů, kdy jsem si chtěla užívat běhání taky jinde než na Vysočině...tejden v posteli, téměř bez hlasu, s bolestí v krku, kdy rozmýšlíte dvakrát, jestli polknete nebo ne, s pocitem balvanu na hrudi a neutuchajícími záchvaty kašle...strašně moc, moc se těším, až zase budu moct normálně popadnout dech a vyrazit s větrem o závod...
Jak jsem dnes potkala hodného pána
Dnešní událost je určena především tomu, kdo mě v poslední době viděl, jelikož má značnou výhodu, že se může od srdce zasmát :-).
Představte si klasickou moderní ženu - z práce nechodí domů rovnou, ale vždy musí něco většího či menšího nakoupit.
A tak jsem jako obvykle nakoupila několik věcí pro přípravu dnešní večeře a svačiny na zítra. Protože bylo krásně (ani vedro, ani déšť) a příjemně foukal vítr, rozhodla jsem se, že se projdu.
Nákup jsem proto rozdělila do dvou slušivých igelitek, abych si nemusela cestou přehazovat jednu tašku. Pro úvod do problému - v každé ruce to dělalo tak 1,5 až 2 kila (takže opravdu nic moc).
Začátek cesty bohužel vede podél frekventované silnice, takže se snažím moc nedýchat a šinu si to s těma ohavnýma igelitkama, charakteristicky zamračeným výrazem a zamyšleně hledím do země, protože po okolí opravdu nemá cenu se dívat. Když tu náhle proti mě jde člověk. Muž. Fešák. Věkově tak akorát. ;-) Vypadá to, že se mě bude na něco ptát, takže se připravuji, že budu odpovídat něco ve smyslu, že nevím, že to tu neznám. :-)
"Dobrý den! Já jsem Vás viděl, jak jdete..." začíná hovor muž."...Vy vypadáte tak špatně. Nechcete pomoct?" dokončil svou řeč muž. Tím mě úplně odzbrojil. "Cože!?" pomyslela jsem si. Byla jsem připravená na všechno, ale na toto tedy ani náhodou, takže po mnoha vteřinách jsem ze sebe se smíchem vypravila pouhé "Dobrý den! Ne, děkuju." "No, vy vypadáte tak strhaně, tak jsem myslel, jestli nepotřebujete pomoct." pokračuje muž v hovoru. "Fakt děkuju, není třeba. Já to nemám těžké, já asi jen tak blbě vypadám." snažila jsem se mu situaci vysvětlit a hovor ukončit. Muž tedy začal rázně odcházet směrem ke vzdálenému vozu. "Jste moc hodný, díky!" ještě jsem za ním stihla zavolat.
Měla jsem pocit, že se snad hanbou propadnu, protože ten dobrák, zřejmě jel kolem mě autem a jak mě viděl, zaparkoval o několikset metrů dál, šel desítky metrů zpět směrem ke mně, a to vše jen proto, aby se mě zeptal, zda nepotřebuju pomoct - s půlkou chleba a salátem - hrůza :-D!
Musím říci, že ačkoliv mě muž zároveň urazil, nemohu mu to mít za zlé :-). S těma igelitkama, pohledem do země a silným větrem ve vlasech, jsem zřejmě vypadala hrozně, a plný močový měchýř mi asi trochu kazil styl chůze. :-)
Mno, aby mi někdo zastavoval, že mi pomůže, tak to mě překvapilo. Jen mě mrzí, že to nebylo za trochu jiných okolností a s poněkud jiným dialogem :-D.
Na závěr rada pro muže: Ne každá žena, která vypadá špatně, potřebuje pomoct. A i kdyby potřebovala, tak tím, že jí řeknete, že vypadá strhaně, ji tak akorát pěkně naštvete! :-)
Představte si klasickou moderní ženu - z práce nechodí domů rovnou, ale vždy musí něco většího či menšího nakoupit.
A tak jsem jako obvykle nakoupila několik věcí pro přípravu dnešní večeře a svačiny na zítra. Protože bylo krásně (ani vedro, ani déšť) a příjemně foukal vítr, rozhodla jsem se, že se projdu.
Nákup jsem proto rozdělila do dvou slušivých igelitek, abych si nemusela cestou přehazovat jednu tašku. Pro úvod do problému - v každé ruce to dělalo tak 1,5 až 2 kila (takže opravdu nic moc).
Začátek cesty bohužel vede podél frekventované silnice, takže se snažím moc nedýchat a šinu si to s těma ohavnýma igelitkama, charakteristicky zamračeným výrazem a zamyšleně hledím do země, protože po okolí opravdu nemá cenu se dívat. Když tu náhle proti mě jde člověk. Muž. Fešák. Věkově tak akorát. ;-) Vypadá to, že se mě bude na něco ptát, takže se připravuji, že budu odpovídat něco ve smyslu, že nevím, že to tu neznám. :-)
"Dobrý den! Já jsem Vás viděl, jak jdete..." začíná hovor muž."...Vy vypadáte tak špatně. Nechcete pomoct?" dokončil svou řeč muž. Tím mě úplně odzbrojil. "Cože!?" pomyslela jsem si. Byla jsem připravená na všechno, ale na toto tedy ani náhodou, takže po mnoha vteřinách jsem ze sebe se smíchem vypravila pouhé "Dobrý den! Ne, děkuju." "No, vy vypadáte tak strhaně, tak jsem myslel, jestli nepotřebujete pomoct." pokračuje muž v hovoru. "Fakt děkuju, není třeba. Já to nemám těžké, já asi jen tak blbě vypadám." snažila jsem se mu situaci vysvětlit a hovor ukončit. Muž tedy začal rázně odcházet směrem ke vzdálenému vozu. "Jste moc hodný, díky!" ještě jsem za ním stihla zavolat.
Měla jsem pocit, že se snad hanbou propadnu, protože ten dobrák, zřejmě jel kolem mě autem a jak mě viděl, zaparkoval o několikset metrů dál, šel desítky metrů zpět směrem ke mně, a to vše jen proto, aby se mě zeptal, zda nepotřebuju pomoct - s půlkou chleba a salátem - hrůza :-D!
Musím říci, že ačkoliv mě muž zároveň urazil, nemohu mu to mít za zlé :-). S těma igelitkama, pohledem do země a silným větrem ve vlasech, jsem zřejmě vypadala hrozně, a plný močový měchýř mi asi trochu kazil styl chůze. :-)
Mno, aby mi někdo zastavoval, že mi pomůže, tak to mě překvapilo. Jen mě mrzí, že to nebylo za trochu jiných okolností a s poněkud jiným dialogem :-D.
Na závěr rada pro muže: Ne každá žena, která vypadá špatně, potřebuje pomoct. A i kdyby potřebovala, tak tím, že jí řeknete, že vypadá strhaně, ji tak akorát pěkně naštvete! :-)
Borelióza „zatím“ vítězí
Běžec závislák a Lymská borelióza, Současný stav, Dobré dny (cca 2 dny v týdnu), Špatné dny (cca 5 dní v týdnu), Moje "léčba", "Běžecký" minisouhrn, Můj starý kamarád virus, Pocta Emilovi, Emil Zátopek, Zátopkův Zlatý Týden, Výsledky
Doma
Máme je doma. Oba. Už pátý den.
Hned druhý den po jejich příjezdu jsme ještě museli se Šimonem do Motola, protože s růžkem, který mu velmi rychle vyrostl na hlavě, si v Karlových Varech nevěděli rady, ale vypadá to dobře. Tedy ne, že by nám v Motole cokoliv diagnostikovali. Ani po podrobném sonu, nedokázali, jak se přesně píše v lékařské zprávě, hypoech. strukturu blíže specifikovat. Ale podle všech názorů, které jsme vyslechli, se zdá, že by nemělo jít o nic vážného.
Upřímně říkám, že další návštěvu dětské onkologie v FN Motol, bych si s chutí odpustil. A to jsme byli jen na ambulanci. Vidět ty malé děti, které tam chodí po chodbě opíraje se o kapačku, by nenechalo chladnými ani pořádné drsňáky. A tím já zaručeně nejsem. Nicméně v polovině srpna tam musíme ještě na kontrolu. Takže mi nezbývá nic jiného než sbírat psychické síly na další návštěvu. A snad už to potom bude opravdu naposledy.
Tatínek mě koupe
Mně se doma spí dobře, tatínkovi prý teď o trochu hůř :)
Jak moc je málo ?
Ale mě se při dnešním ranním běhu nějak převracelo v hlavě jak moc se mi musí nechtít abych nakonec vyběhl.
Jít běhat když se nám chce, když jsme na to naladění to dnes umí každej aspoň tedy ty co jsou během postižení.
Ale jít běhat když se nechce ? On takový člověk existuje ? A proč to dělá ?
No jeden můj guru říká "Běhat se musí" trošku to zavání šikanem ale má to výsledky :))
Docela by mě zajímalo jak jsou na tom ostatní. Já jsem zjistil že se neumím moc nutit.
Pokud si stanovíme stupnici
od +10 (jsem natěšenej namotivovanej víc to nejde)
do 0 (je mi to jedno) až
do -10 (nechce se mi a nevím co by mě přesvědčílo že bych šel) tak já jsem si ujasnil že jsem schopen překonávat nechuť maximálne -4 až -5 víc ne to si lehnu a budu odpočívat a nikam nepůjdu. :)
Poslední týden toho byl zářným příkladem.
O sobotním běhu jsem již psal ale aby jsme byly v obraze zopakuji
Před koncem běhu -10
po běhu -8
po 8 hodinách -5
po pár dnech +3
Podobně jsem bojoval celý týden.
V pondělí ráno -2 tak sem nakonec vyrazil ale všichni píšou že stačí 2 km a už se chce no mě se nechtělo ani po 5km ale "běhat se musí :))"
Uterý ráno -7 bolí mě noha byl sem běhat včera no uvidíme večer - večer ubitej z vedra v práci -8 je to jasný
Středa jasně dnes musím buď běh nebo kolo ráno -5 ale nechám to na odpoledne to bude líp a možná dám delší kolo. Večer opět mrtvej jsem na -6 nemám na to se obléct a vyrazit :(
Čtvrtek tak dneska bych už měl jsem na -4 no večer to bude horší to je mi jasný tak se převlíkám a vyrážim.
Nakonec jsem rád že jsem to překous a jak se říká "Běhat se musí"
Znám člověka o kterém si myslím že zvládá vyběhnou i když má -8micku a dokonce si to dokáže užívat.
Fakt by mě zajímalo jak na to jsou ostatní a "Jak moc je málo" aby jste nakonec vyběhli?
První Ironman
A mám to za sebou. Splnění dalšího velkého snu - absolvovat triatlon na Ironmanských distancích.
I když by se to dalo napadnout, protože bylo zkrácené plavání, ale to vem čert. Stejně, plavání je jen taková drobná předehra před tím hlavním :-)
Pro svůj Ironmanský debut jsem vybral závod Český železný muž, hlavně z důvodu konání v Praze. Už loni jsem na stejných tratí absolvoval poloviční závod a trať se mi líbila.
Na samotný den závodu byla hlášena teplota 31 stupňů a bouřky. Bohužel se vyplnila jen první půle předpovědi a celý den bylo doslova peklo. Večer se sice zatáhlo, ale dusno bylo neuvěřitelně, o tom ale dále.
Plavání bylo plánováno v okruzích ve Vltavě. Ještě večer před závodem platil původní plán. Přes noc ale přišly silné bouřky a Vltava měla slušný tah. Horší plavci by taky mohli skončit u Karlova mostu :-) Takže jsme byli odvezeni cca 2.5 km proti proudu a plavalo se jen po proudu. Byl to slušný fičák :-)
Trať kola byla rozdělena do 9 okruhů po uzavřené Strakonické dálnici včetně vystoupání na Cukrák v každém okruhu (převýšení kolem 150m na 4km). Běh potom také v 9 okruzích po cyklostezce kolem Vltavy k Barandovskému mostu a zpět.
Za zkrácené plavání jsem byl docela vděčný, přece jen jsem toho letos moc nenaplaval. Těch 2.5km jsem zvládl za 20 minut. Myslím, že kdybych jen splýval, stejně by z toho byl slušný čas :-) Prostě opravdu jen lehké rozcvičení před kolem.
Na kolo jsem sedal s vidinou pokoření 6 hodinové hranice a jak se ukázalo, byl to celkem reálný předpoklad. Začal jsem zvolna, přece jen do 180km trasy není dobré vyrazit sprintem. Na prvních 6 km po rovině jsem se hezky rozjel a první výjezd na kopec jsem zvládl skoro bez zadýchání (no dobře, přeháním, ale jelo se mi dobře :-)
První 2/3 kola se nestalo nic moc zajímavého, každý okruh jsem poctivě jedl a pil vše co jsem dostal. Teplota vzduchu pomalu a jistě stoupala a já se začínal do kopce hezky potit.
Pořádná krize přišla až kolem 150. km, při 8mém výjezdu kopce. Začaly mě brát lehce křeče do stehen a zadek už byl z toho sezení taky docela, no, přesezený :-) S myšlenkou "lepší to nebude" jsem šlapal dál. Tady jsem si taky poprvé řekl, proč to sakra dělám. Něco co zná asi každý maratonec, nebo triatlonista.
Při tom osmém výjezdu se mi uvolnilo sedlo, sice drželo a hejbalo se ze strany na stranu, takže se celkem blbě šlapalo. Policie kolem tratě neměla nářadí (mají zakázáno s autama cokoli dělat, takže jim ani nářadí nedávají :-) Takže jsem musel vyšlápnout celý kopec. Zkoušel jsem sice utáhnout šroub rukou, ale pokud jste to někdy zkoušeli, tak víte, jak mi to šlo. Sjezd a dojezd do depa byl pak docela v pohodě. Na otočce v depu jsem od jednoho projíždějícího výletníka sehnal klíč a do posledního okruhu sedlo dotáhl. Celkem jsem ztratil odhadem 10 min (ale ne, že by slezení z kola a krátký odpočinek nohám nebyl příjemný :-)
Trať 180km s převýšením kolem 1400m jsem urazil za 6 hodin 13 minut. Spokojenost.
V druhém depu jsem nijak nechvátal. S myšlenkou, nic se nemá uspěchat, jsem se v klidu převlékl, vzal si gel, kompletně se polil studenou vodou (jeden z nejpříjemnějších pocitů, který jsem zažil :-)
Počasí takto odpoledne bylo naprosto parádní - tedy pokud by ho člověk chtěl strávit u bazénu. Na běh to už tak konformní nebylo.
Do 9 běžeckých okruhů jsem vyrazil s plánem 1,5km běžet a cca 1 minutu jít. Bylo mi hned od začátku jasné, že to nemůžu zvládnout celé během. Plán relativně vycházel do cca 10. km, pak se postupně začaly běžecký úseky zkracovat. Alespoň jsem se pokoušel neprodlužovat chodecké vložky, jen byly častěji.
V posledním úseku kola mě už pekelně bolely nohy, příjemně mě překvapilo, že při běhu v podstatě přestaly bolet (kdo někdy běžel aspoň maraton, má představu co znamená "v podstatě" :-)
Problém byla ale celková únava organizmu, alespoň myslím. Bohužel se mi při plavání nějak rozbil hrudní pás, takže jsem neměl informace o tepu a nemohl jsem si být jistý.
Projevovalo se to tak, že i když jsem běžel velmi pomalu (6:30 - 7:00 min/km) tak po pár stech metrech jsem už dýchal, jako kdybych běžel závod na 1500m. Vinu na tom asi taky bude mít počasí, kolem páté hodiny se zatáhlo a udělalo se strašně dusno, ani déšť kolem osmé hodiny tomu moc nepomohl.
Běžecké okruhy probíhaly jeden jako druhý, pár set metrů běhu, chůze, běh, svlažení na občerstvovačce, atd. Ubíhalo to neuvěřitelně pomalu. V 7 okruhu jsem udělal skoro osudovou chybu. Z pohledu na gely, tyčinky a jiné srágory se mi dělalo špatně už od pohledu, tak jsem jedl jen ovoce, že už ty 2 okruhy nějak doklepu. Skoro jsem nedoklepal. V posledním okruhu už téměř definitivně došla energie a do cíle jsem dorazil jen s vypětím všech sil.
Maraton jsem zvládl zdolat za 6 hodin 2 minuty. Slušný čas při osobáku 3:29 :-)
Celkem mi celý závod trval 12 hodin 54 minut, pro převedení na trať s plným plaváním je potřeba přičíst cca 50 minut.
Docela mě překvapila rychlost regenerace po závodě. Už v neděli, dva dny po výkonu, mě nebolely téměř žádné svaly. Co je obtížnější, že se zadýchám i do prvního patra do schodů. Asi šla slušná zásoba z energetických rezerv a bude chvíli trvat, než se doplní.
Během závodu řekl asi 100x, že tohle už nikdy víc. Ale nikdy je moc dlouhá doba, aby to byla pravda napořád, že? :-)
I když by se to dalo napadnout, protože bylo zkrácené plavání, ale to vem čert. Stejně, plavání je jen taková drobná předehra před tím hlavním :-)
Pro svůj Ironmanský debut jsem vybral závod Český železný muž, hlavně z důvodu konání v Praze. Už loni jsem na stejných tratí absolvoval poloviční závod a trať se mi líbila.
Na samotný den závodu byla hlášena teplota 31 stupňů a bouřky. Bohužel se vyplnila jen první půle předpovědi a celý den bylo doslova peklo. Večer se sice zatáhlo, ale dusno bylo neuvěřitelně, o tom ale dále.
Plavání bylo plánováno v okruzích ve Vltavě. Ještě večer před závodem platil původní plán. Přes noc ale přišly silné bouřky a Vltava měla slušný tah. Horší plavci by taky mohli skončit u Karlova mostu :-) Takže jsme byli odvezeni cca 2.5 km proti proudu a plavalo se jen po proudu. Byl to slušný fičák :-)
Trať kola byla rozdělena do 9 okruhů po uzavřené Strakonické dálnici včetně vystoupání na Cukrák v každém okruhu (převýšení kolem 150m na 4km). Běh potom také v 9 okruzích po cyklostezce kolem Vltavy k Barandovskému mostu a zpět.
Za zkrácené plavání jsem byl docela vděčný, přece jen jsem toho letos moc nenaplaval. Těch 2.5km jsem zvládl za 20 minut. Myslím, že kdybych jen splýval, stejně by z toho byl slušný čas :-) Prostě opravdu jen lehké rozcvičení před kolem.
Na kolo jsem sedal s vidinou pokoření 6 hodinové hranice a jak se ukázalo, byl to celkem reálný předpoklad. Začal jsem zvolna, přece jen do 180km trasy není dobré vyrazit sprintem. Na prvních 6 km po rovině jsem se hezky rozjel a první výjezd na kopec jsem zvládl skoro bez zadýchání (no dobře, přeháním, ale jelo se mi dobře :-)
První 2/3 kola se nestalo nic moc zajímavého, každý okruh jsem poctivě jedl a pil vše co jsem dostal. Teplota vzduchu pomalu a jistě stoupala a já se začínal do kopce hezky potit.
Pořádná krize přišla až kolem 150. km, při 8mém výjezdu kopce. Začaly mě brát lehce křeče do stehen a zadek už byl z toho sezení taky docela, no, přesezený :-) S myšlenkou "lepší to nebude" jsem šlapal dál. Tady jsem si taky poprvé řekl, proč to sakra dělám. Něco co zná asi každý maratonec, nebo triatlonista.
Při tom osmém výjezdu se mi uvolnilo sedlo, sice drželo a hejbalo se ze strany na stranu, takže se celkem blbě šlapalo. Policie kolem tratě neměla nářadí (mají zakázáno s autama cokoli dělat, takže jim ani nářadí nedávají :-) Takže jsem musel vyšlápnout celý kopec. Zkoušel jsem sice utáhnout šroub rukou, ale pokud jste to někdy zkoušeli, tak víte, jak mi to šlo. Sjezd a dojezd do depa byl pak docela v pohodě. Na otočce v depu jsem od jednoho projíždějícího výletníka sehnal klíč a do posledního okruhu sedlo dotáhl. Celkem jsem ztratil odhadem 10 min (ale ne, že by slezení z kola a krátký odpočinek nohám nebyl příjemný :-)
Trať 180km s převýšením kolem 1400m jsem urazil za 6 hodin 13 minut. Spokojenost.
V druhém depu jsem nijak nechvátal. S myšlenkou, nic se nemá uspěchat, jsem se v klidu převlékl, vzal si gel, kompletně se polil studenou vodou (jeden z nejpříjemnějších pocitů, který jsem zažil :-)
Počasí takto odpoledne bylo naprosto parádní - tedy pokud by ho člověk chtěl strávit u bazénu. Na běh to už tak konformní nebylo.
Do 9 běžeckých okruhů jsem vyrazil s plánem 1,5km běžet a cca 1 minutu jít. Bylo mi hned od začátku jasné, že to nemůžu zvládnout celé během. Plán relativně vycházel do cca 10. km, pak se postupně začaly běžecký úseky zkracovat. Alespoň jsem se pokoušel neprodlužovat chodecké vložky, jen byly častěji.
V posledním úseku kola mě už pekelně bolely nohy, příjemně mě překvapilo, že při běhu v podstatě přestaly bolet (kdo někdy běžel aspoň maraton, má představu co znamená "v podstatě" :-)
Problém byla ale celková únava organizmu, alespoň myslím. Bohužel se mi při plavání nějak rozbil hrudní pás, takže jsem neměl informace o tepu a nemohl jsem si být jistý.
Projevovalo se to tak, že i když jsem běžel velmi pomalu (6:30 - 7:00 min/km) tak po pár stech metrech jsem už dýchal, jako kdybych běžel závod na 1500m. Vinu na tom asi taky bude mít počasí, kolem páté hodiny se zatáhlo a udělalo se strašně dusno, ani déšť kolem osmé hodiny tomu moc nepomohl.
Běžecké okruhy probíhaly jeden jako druhý, pár set metrů běhu, chůze, běh, svlažení na občerstvovačce, atd. Ubíhalo to neuvěřitelně pomalu. V 7 okruhu jsem udělal skoro osudovou chybu. Z pohledu na gely, tyčinky a jiné srágory se mi dělalo špatně už od pohledu, tak jsem jedl jen ovoce, že už ty 2 okruhy nějak doklepu. Skoro jsem nedoklepal. V posledním okruhu už téměř definitivně došla energie a do cíle jsem dorazil jen s vypětím všech sil.
Maraton jsem zvládl zdolat za 6 hodin 2 minuty. Slušný čas při osobáku 3:29 :-)
Celkem mi celý závod trval 12 hodin 54 minut, pro převedení na trať s plným plaváním je potřeba přičíst cca 50 minut.
Docela mě překvapila rychlost regenerace po závodě. Už v neděli, dva dny po výkonu, mě nebolely téměř žádné svaly. Co je obtížnější, že se zadýchám i do prvního patra do schodů. Asi šla slušná zásoba z energetických rezerv a bude chvíli trvat, než se doplní.
Během závodu řekl asi 100x, že tohle už nikdy víc. Ale nikdy je moc dlouhá doba, aby to byla pravda napořád, že? :-)
Běžíme, nevšímáme si, nezastavujem.
Tak tyhle povely jsem slyšel celou cestu . Centrální park mě otevřel svou náruč. Tak tohle je jinej svět. Ale kde jsou lidi ??Vždyť je 9 hodin sluníčko začíná pálit. Teda sám tu nejsem přede mnou běžej dva chrti v zelenejch trikách a jedno koště ( promiň Deri) .
Centrální park zeje prázdnotou a my se blížíme k Prokopskému udolí.
Místní znalec nám vybírá vyhlídkovou trasu a už nám ukazuje krátkej kopeček na hráz a se slovy přece to nebudem obíhat se žene nahoru . Uf tohle mě brzo zabije. No musim říct že draci aspoň trochu naladily tempo abych chvili přežil . Mít takovéhle prostředí přímo za barákem je něco neskutečného.
Uff už nemužu hele lavička a hned vedle pani s jezevčíkem . Ještě sto metrů a sednu si :) "Nevšímáme si nezastavujem " Poslouchám běžim dál ale taková pěkná lavička to byla. Naštěstí probíháme takovou zarostlou kozí stezku sotva pro jednoho neni na mě vidět přecházím do chůze :))
Dostáváme se nad udolí nádhernej výhled pod námi rokle jako ... . Sice nemužu nejde mi to ale stejne jako pako provokuju hele tamhleten sráz samá skála dáme to dolu Stín by z nás měl radost :) No nedaly běžely jsme pořád podél okraje . Občas si opakujem nesmrtelné hlášky jako třeba "dva až tři kojoti utíkaj před tebou čtyři a víc už běžej za tebou." Dokonce když už i Deri byla zoufala z mého tempa tak mě poslaly zkratkou a samy si to oběhly celé. No aspoň sem neumřel tak brzo :)) Moje triko by se pomalu dalo ždímat jak to že se nepotěj ?? To je nespravedlivé :(( Nejak mi to nejde . Noha boli jen tak akorát ale to se musi rozběhat . No naštěstí točíme zase k domovu . Táhnou mě jak schnilou hrušku .
Deri potůček nechceš se koupat ?? " Běžíme nezastavujem" velí ten vepředu a jestě přidává " nevšímáme si" ach jo :))
Ty furt nadáváš jak ti to nejde . Máš se z toho radovat . Běžíš dobře . No jo jenže když kouknu na Deri tak psí oči neklamou a říkají " no kde jste vzaly toho šneka" . To jsem to dopracoval už nemůžu ani napsat trpěl jsem jak pes :) protože Deri ta byla uplně v pohodě.
No naštěstí byly skoro dvě hodky za náma moje kilometráž díky zkratkám naprosto tragická.
Ještě že ten Honza měl dobře vybavenou kuželkárnu :)) Ta tečka nakonec stála za to.
Těsně před koncem běhu
Tak s nima teda příště nejdu to mě nestojí za to
Po běhu
Tak za rok možná zase
Po 8 hodinách
No možná ještě letos
Druhej den
No pokud mě šneka zase vemou pujdu i příště :))
Frankfurt Marathon a nová kamarádka
Úvod: Frankfurt Marathon 2012, Nová kamarádka, Cíl, Jak na to, Kilomtery pro zvířata - plány
Nový tréninkový plán přináší u mě první úspěchy
Asi se ptáte, proč jsem dlouho o sobě nedal vědět? Odpověď je triviální, hodně jsem sportoval. Po mnohých měsících jsem se rozhodl změnit svůj jednoduchý tréninkový plán a zapojit více sportů najednou. Důsledkem toho byla moje váha. Ač sportovec na kole i při občasném běhu, žádné pořádné výsledky se nedostávaly, to břicho ne a ne jít dolů. Chce to změnu, a nejenom v tréninku, ale i v životasprávě, pomyslel jsem si a rozhodl se na to jít jinak, než doposud.
Ponechám kolo jako cestovní a tréninkový prostředek do práce a z práce, zapojím více běhů v týdnu, jeden 15 km běh ve Stromovce a dva 6 až 8 km běhy o víkendu v sobotu a v neděli, pokud budu moci, chodím každý den do posilovny, kde cvičím kruhový trénink horní půle těla a vždy procvičím břicho. Zároveň to chce hodně spánku, aby se tělo stačilo regenerovat. Ve svém jídelníčků nyní mám více zeleně, ovoce, mnohdy po šesté hodině už nejím a když mě překvapí hlad, tak si dám nízkotučný kefír nebo jablko, jogurt a snažím se vydržet do rána, kdy si dám snídani, pak oběd (hlavní jídlo bez polévky) a odpoledne nějaké to ovoce, anebo už vůbec nic. Vím, že to není úplně špičková životaspráva, ale jak ubíhá čas, dostávám se pomalu na správný styl životasprávy, kdy jím 5x až 6x denně v malých dávkách.
Výsledky. Po dvou týdnech každodenního cvičení, mnohdy dvoufázových i třífázových tréninků jsem docela rychle shodil 4 kg své váhy, a co je důležité, pohublo i trošku břicho, což je důvod, proč to hlavně dělám a zatím vytrvávám. Myslím, že po dvou měsících se to asi zarazí a váha klesat už nebude, popř. ne tak rapidně, cvičím tak měsíc a půl v tomhle stylu. Ohromně se mi zvětšila fyzička a chuť do práce, má to ale své nevýhody. Je to dost náročné na čas (i pro rodinu), skloubit práci a tolik sportu a nezapomínat na spánek, musím přiznat, že občas se mi přihodilo i to, že jsem neměl čas ani na jídlo, prostě jsem doma se sebou jenom „buchnul“ na postel a probudil mě až ráno budík do práce. Je to mazec, ale líbí se mi to. Líbí se to i mému tělu, resp. hlavě, která to chce víc a víc. Asi je ze mě na chvíli závislák. Je pravda, že občas se stane, že z pracovních důvodů nemůžu jeden den vůbec sportovat, tělo si zase pořádně odpočne a já můžu podávat druhý den lepší výkony.
Blíže ke cvičení. Tréninky jsou tedy z devadesáti procent dvoufázové, vždy je to posilovna a k tomu nějaký sport, ať kolo nebo běh. Někdy stihnu všechny tři disciplíny: kolo, posilovna, běh.
Posilovna. 45 až 60 minut, 6x – 7x v týdnu. Snažím se cvičit kruhově tak, aby mě to nepřestalo po delším čase bavit. Vždy dávám různé cviky na břicho, min. tři série po deseti až padesáti opakování v závislosti na cviku, který provádím, na břicho používám zátěž (činky nebo stroje), výsledky jsou mnohem rychleji vidět, než když cvičíte jen „obyčejné“ sklapovačky, leh-sedy apod. Na další partie jako je triceps, biceps, záda, prsa, ramena, trapézy apod. provádím vždy tři série cviků, cvičím s činkami i na strojích; není výjimkou, že procvičím bicepsy i dva dny po sobě. Váhy používám různě podle toho, jak se cítím, někdy si naložím více, někdy méně tak, aby se tělo stačilo regenerovat.
 |
| Cviků na břicho není nikdy dost, klidně lze cvičit každý den. :) |
Běh. 1x cca 15 km běh ve Stromovce, který vychází na pondělí, popř. úterý v týdnu. V sobotu a v neděli jde o 6 až 8 km běh. Běh ve Stromovce je v pohodovém tempu – takový jogging a zvládám ho za dvě hodiny, víkendové běhy jsou hodinové.
 |
| Bez MP3-přehrávače ani nevyběhnu! |
Kolo. Pravidelné cestování do práce a z práce od pondělí do pátku, cca 18 – 19 km podle výběru cesty. Každý den dvakrát, vyjma pondělí a pátku, pokud do toho nevlezou pracovní povinnosti.
 |
| Ve dvou se to vždy lépe táhne, nicméně jezdím většinou sám. |
Důležité je nezapomínat na regeneraci a tedy hodně spát!!! Vše jsem pro lepší názornost uvedl do následující tabulky (viz tab. č. 1).
Tab. č. 1 – Tréninkový plán
DNY | Sport 1. v pořadí | Sport 2. v pořadí | Sport 3. v pořadí |
Pondělí | Běh – cca 15 km Strom. | Kolo – cca 18 km | popř. posilovna (před během) |
Úterý | Kolo – cca 18 km | Posilovna – cca 1 h | Kolo – cca 18 km |
Středa | Kolo – cca 18 km | Posilovna – cca 1 h | Kolo – cca 18 km |
Čtvrtek | Kolo – cca 18 km | Posilovna – cca 1 h | Kolo – cca 18 km |
Pátek | Kolo – cca 18 km | Posilovna – cca 1 h | - |
Sobota | Běh – cca 6 až 8 km | Posilovna – cca 1 h | - |
Neděle | Běh – cca 6 až 8 km | - | - |
Samozřejmě, že tento tréninkový plán není dogma a občas si ho musím upravit, ať k mé spokojenosti, kdy se mi povede dát i třífázové tréninky, anebo musím strpět, že nejdu cvičit vůbec či stihnu jen jeden sport. Jenom vytrvat. Běhu, kolu a posilovně zdar!
Přechod Západních Tater od Z na V
Několik týdnů jsem se snažila zorganizovat výlet do Rumunska, kde jsem chtěla zdolat hřebenovku nejvyššího pohoří Fagaraš. Bohužel ze všech zájemců jsme dali volný čas a finance dohromady jen Hela a já. V takovém složení by nás do Rumunska samozřejmě nikdo ze známých nepustil, takže jsme musely vymyslet náhradní plán. Shodli jsme se na přechodu Západních Tater, ke kterým je Fagaraš často přirovnáván.
Vyrazili jsme vlakem z Ostravy, okolo poledne jsme dorazili na chatu Zverovka. Myslím, že jsme...