Domů 2012
Roční archiv: 2012
Černá je dobrá :)
Letos teda né. Jednou stačilo (jo batůžek byl dobrej ale jeden stačí) .
Z internetu na mě blejská nové zelené logo . Zelenou já rád :)
Ze všech stran se slyším " ty nejdeš " ? " ja jdu s dcerou, já se synem já taky .. No teda všichní tam budou . Asi zelené tričko a batůžek . Jasan jdu taky nohy už mám v cajku tak ať se snažej .
Číslo je jasný jen ten nápis. Hele co kdyby to triko bylo dobrý a dalo se nosit i na běhání . To chce něco uderného ať se stím dá běhat. Nakonec vyhrává hláška "Rozpouštím sádlo" ať se taky ostatní pobavěj :))
Teda snad lépe zvládnou vodu ale uvidíme.
Jaká barva je nejlepší na sluníčko ? Jaká barva je nejlepší na konci srpna ve 14.00 na běhání ? Jaká je šance že bude ošklivo ?? Jaká barva bude nejlépe vypadat v davu lidí ??
Takové blbé otázky.
Zeptej se radši na .
Na čem se nejlépe čte bílej text ? Jaká barva bude běžcům ladit s jejich kalhotama. Při jaké barvě nejlépe vyniknou barevné čepice ?
Najednou mi Pavel říká. Už se ví jaká budou trička . Černá. To si dělaš pr... Nedělám.
No hned druhej den mažu vyzvednout startovní balíček. Evidentně nejsem mladá holka tak mi jeden mladík naloží do náruče nějaké letáky čip pak i tričko. Spadnul mi čip . Shýbám se z trika mi padaj nejaké poukázky. Nějaká taška by nebyla ?? Neochotně štrachá pod pultem a vytahuje oranžovou idelitku . Je to vše ? Táži se . Jo ještě tady krém aby jste se nám nespálil. Kua cejtm tu ironii jenom já ??
Doma hned rozbaluji . Kontroluji . Potisky ale jo to jde celkem šikovné dát nápis dozadu aspoň bude co číst. Třeba až nebudu moct a bude přede mnou někdo s trikem "Pridej prďtka přidej" tak to povzbudí :)
Material je slaboučkej jemnej no paráda pokud bude pod mrakem bude to super .
Sobota ráno. Né nešel sem běhat jako někdo :))) Teda vlastně jo ale jen v počítači tam z toho bolej jen prsty a zadek od židle :)) Jejda vypínej ať seš tam včas .))
U železničního mostu hodlám přestoupit . Naivně cěkáme na tramvaj (prej budou posíleny ) . Jo tramvaj přijíždí, totálně přeplněnej jen jeden vůz. Asi řidič dostal buřta aby posílil :))))
No nic nastává 2km zrychlenej přesun. Nejsem sám. Aspoň zahřeju nohy. V protisměru se pár běžců už rozbíhá to budou asi závodníci :)) (mě by to zabilo)
Žluté lázně jedním slovem bordel :(( zvenku zatarasenej chodník du tedy k šatnám vnitřkem . Už chápu ty co se venku převlikaly na trávníku před areálem. V té nejjušší uličce nejdřív hromady lidi na záchody pak na batohy na zbylém metru se dva proti sobě jdoucí pruhy snaží prodrat každý svým směrem. Do toho Tů Tů sanitka si tudy čistí cestu . Není skoro kam uhnout, uhybám zrcátku a uvolněným pruhem se snažím dostat co nejdál. Lituju že sem nepřijel už oblečenej .
Uff už mám bílou pásku od batohu teď jen záchod naštěstí už je jen 10 minut do startu a tak největší tlačenice ustoupila ale stejně říkám to nestihnu :))
Hotovo jdu na start hledám žlutou vlajku ale potkávám Leonu nikoho dalšího sem ze známejch už nezahlíd. Najednou někdo s barevnejma vlajkama koridoru mizí směrem ke startu . Že by už bylo po závodě . Není všichni tu stojí.
Jeden veliký černý dav jen barevná čepice ruší stereotyp. Začíná mrholit ale to se nám (mě) běžcům líbí v tom se suprově poběží. Jen podle řevu poznáváme že bylo odstartováno a po 6ti minutách se dostáváme ke startovní bráně a rozbíháme. Rozhlížím se . Honza nikde . Bubo nikde . Pavel nikde :)
Jana vedle Leony má výraznou zelenou čepici. Super mám svého vodiče.
Stejně ji po chvíly ztrácím v davu . No nehoním se ale říkám si hodina by byla dobrá.
5km 32:30 a sakra nějak sem se flákal musim to rozbalit . Trošku přidávám otáčky ale přece jenom ještě 5 km má můj respekt.
3km Zkus to napálit stejně vo nic nejde aspoň si to zkusíš. Plyn letí k podlaze a sádlo chytá setrvačnost :)
Panečku na chvost je to dost rychlé (asi 5:00 - 5:30) začínám předbíhat.
Mrholí . Přede mnou mírnej kopec dolů na nábřeží pod most a mokrá dlažba. Tady by to stín rozbalil. Činím totéž a říkam uklozneš a letíš až do vltavy . No Stin my držel palce předbíhám další spousty lidí .
Makám . Tlačim to. Hledám nějaký povzbuzující nápis. Nic extra nevidím. No nic v duchu pronáším "vydrž prďka vydrž" a už sem v cíly . Uff mam to za sebou mokré triko nalepené na tělo (být bíle bylo by to super miss mokrá trička - škoda jsou černá :(( ) Hodinky ukazujou pruměrku 5.59 a já su spokojenej .
Byl to prostě vydařenej den :))
Půlmaraton moravským krasem
Aktuálně ze včerejška:
Přežila, nevzdala a hlemýždím tempem se doplazila do cíle těsně před časovým limitem, což mě samotnou vzhledem k okolnostem překvapuje (že vůbec), takže příště už to může být (doufám) jenom lepší.
Krásné září a ať Vám to běhá! :-) .
Než listí opadá
Mám velmi rád toto období, kdy léto již není v plné síle a na stromech jsou patrny první známky blížícího se podzimu. Ten čas světel, kdy obloha mění nahodile barvy a fotografové jásají nad zajímavým osvícením krajiny. Ty chvíle, kdy vítr stále ještě více chladí než studí a běžec ještě zdolá většinu stezek suchou nohou.
Abych se cestou zpět vyhnul škvorecké "polňačce", rozhodl jsem se běžet už z Třebohostic po silnici mylně se domnívaje, že doběhnu do Sibřiny. Můj omyl byl odhalen již po půl kilometru, kdy se tato silnice napojovala na hlavní se štrůdlem vozidel spěchajících z Říčan do Kolína a zpět... Jako zázrak se zjevila používaná polní cesta. Vydal jsem se po ní. Směr měla příznivý a říkal jsem si, že taková pěkná cesta nemůže končit někde uprostřed polí. Končila. Vedla jen k malému modelářskému letišti. Nu což, už bylo po sklizni, ale ještě nezoráno, a tak jsem pelášil dál po poli. Nevěřil bych, v jak malé brázdě může ležet zajíc. Takřka jsem o něj zakopl a on chudák vyrušen a zmaten vyběhl na Třebohostice. Po strništi jsem skotačil ještě asi kilometr a přitom stočil své kroky k houští, odkud se ozývala motorová pila. Její zvuk mě navedl na cestu k poli s řepou. Záhy jsem se napojil na známou stezku přes Rohožník a zamířil k domovu.
V těchto dnech mě táhne vůně Země více do volného prostoru než do lesa. Možná je to tím, že ten se tiše připravuje na zimu, zatímco vítr si ještě vesele duje po mezích v krajině. Navštěvuji proto místa rozesetá po okolí. Některá znají jen místní, jiná jsou známa i za humny a přitahují více poutníků. Tak jako sv. Donát, kterého jsem oběhl minule. Za dnešní cíl jsem zvolil zčásti zatopený lom Na Plachtě. Jde o tichý kout Země, který cizinec nalezne jen stěží. Je přírodní památkou a zřejmě jen díky jeho nepřístupnosti si zachoval čistotu a všeobjímající mír pro vše živé bez úmyslů.
Nebojte, nenechám si pro sebe, kdeže ten lahodný kout leží. Od nás z kraje Prahy stačí doběhnout do Škvorce a pak následovat červenou na Babice. Trochu mě ale štve ta cesta do Škvorce. Poté, co se prosmýknu z Rohožníku mezi polemi, vede značka asi dva kilometry po silnici. Co silnici, spíše polní vyasfaltované cestě, která se pyšní označením 3. třída. Rád tu běhám v zimě v závějích a zřídkakdy zde potkám automobilistu. Teď je to jiné. V Úvalech ne a ne dokončit opravu kousku silnice a tak tahle bývalá polňačka musí kromě běžce snést i štrůdl aut spěchajících od Říčan na Kolín a zase zpátky. Stejně jako minule i dnes ve mě sílilo odhodlání, že zpátky tudy určitě nepoběžím. Copak minule od sv. Donáta, tam to bylo jednoduché. Od něj do Úval vede bývalá obchodní cesta. Nyní již tak zarostlá, že jsem měl pocit, že se jí prodírám letos první. Ale kudy se vrátím dnes? Běžím přeci jen trochu jiným směrem. Však ono to nějak dopadne.
Červená značka ve Škvorci zase změnila trasu. Jak přibývají domky novousedlíků, je značka vytlačována a zakrucována, až jsem se bál, že lom vůbec nenajdu. Značka navede běžce na silnici na kraj Třebohostic a protáhne jej celou vsí. Však ono to má také svůj význam. Hostinec u silnice zářící nově omítnutou fasádou, který bych dříve minul, volá kolemběžící na doušek či dva trkavého moku.
Stejně jako před lety, kdy jsem s kolem a mapou v ruce lom hledal (a napoprvé ani napodruhé nenašel), jsem byl neúspěšný. Doběhl jsem až k lesu vedoucímu k Babicům a lom nikde. Hledal jsem v paměti střípky, které by mi pomohly vybavit, kde lom vlastně leží. Vracel jsem se zpátky a přitom jsem věděl, že lom je nad cestou po které běžím - ve směru od Babic napravo. Od mé poslední návštěvy přibyl u cesty bike park, až jsem se zděsil, že stojí na místě bývalého lomu. Naštěstí tomu tak není. Jezdci využívají k nájezdu na rampy od cesty téměř nepostřehnutelnou pěšinu. Po pár krocích po ní má paměť ožila. To je ta cesta k lomu!
Abych se cestou zpět vyhnul škvorecké "polňačce", rozhodl jsem se běžet už z Třebohostic po silnici mylně se domnívaje, že doběhnu do Sibřiny. Můj omyl byl odhalen již po půl kilometru, kdy se tato silnice napojovala na hlavní se štrůdlem vozidel spěchajících z Říčan do Kolína a zpět... Jako zázrak se zjevila používaná polní cesta. Vydal jsem se po ní. Směr měla příznivý a říkal jsem si, že taková pěkná cesta nemůže končit někde uprostřed polí. Končila. Vedla jen k malému modelářskému letišti. Nu což, už bylo po sklizni, ale ještě nezoráno, a tak jsem pelášil dál po poli. Nevěřil bych, v jak malé brázdě může ležet zajíc. Takřka jsem o něj zakopl a on chudák vyrušen a zmaten vyběhl na Třebohostice. Po strništi jsem skotačil ještě asi kilometr a přitom stočil své kroky k houští, odkud se ozývala motorová pila. Její zvuk mě navedl na cestu k poli s řepou. Záhy jsem se napojil na známou stezku přes Rohožník a zamířil k domovu.
Dvanáct statečných přenocovalo na atletickém stadionu :-)
Kdo se bojí, ať nechodí v noci na stadion. A kdo ne, mohl tam s námi strávit poslední srpnovou noc...
Leadville 2012 – Twin Lakes (5.díl)
Myslim, ze z etapy do Twin Lakes si pamatuju nejmene. Jsou to takovy utrzky, vjemy, chute a vune. Nedokazu popsat presne kudy jsme bezeli, jen nesouvisle obrazy z trati. Pak taky lidi kolem. V kazdem obraze jsou jini, ale jak se to od jednoho k druhemu...
MTBO – cyklistická část výkonu
Ze všech možných disciplín cyklistiky je MTBO nejpodobnější individuální časovce. Pokud tedy chvilku nebudeme uvažovat o závodech s hromadným startem. Ale těch je málo. Časovky se jako vrcholné závody jezdí převážně na silnici, takže na první pohled jsou tu jasné … Continue reading →
Šleha účastníkem zájezdu aneb svéráz tureckého běhu
Hyperaktivní člobrda na pláži, Bez běhu ani ránu, Jde se na to, Výběh č. 2 – je libo trochu adrenalinu?, Výběh č.3 – dál a dál, výš a výš, …aby to někomu nebylo líto!
Maximální tepová frekvence
Řada tréninkových prvků či postupů založená na měření Tepové Frekvence – TF, používá jako určující prvek její maximální hodnotu. Tedy maximální tepovou frekvenci, TFmax nebo prostě maximálku. Její nejpřesnější určení je samozřejmě laboratorní měření. Jenže ne každý má laboratoř za … Continue reading →
Halfironman Podersdorf 2012
Najprv o závode - trať kola aj behu úplná rovina, ale vietor. Na štarte je Ironmanov 200, Halfironmanov asi 500, a spolu asi 150 štafiet, všetci štartujú naraz o 7.00.
Plávanie
Po štarte očakávaná mela, nedostal som toľko úderov ako v...
Běh temnotou
Ač je mé pobíhání v poslední době, dalo by se říct, bezcílné, přeci jen jsem se v červenci pokusil dát tréninku alespoň nějaký řád. Vzhledem k tomu, že Dresdner Nachtlauf, na který jsem se chystal, má délku 13,6 km, bylo nutno si tuhle vzdálenost párkrát zaběhnout i v tréninku. Ani ne tak proto, abych mohl atakovat ať už jakýkoliv čas, ale hlavně proto, abych se moc netrápil na štrece, kterou jsem již drahnou řádku měsíců, ba co dím let, neběžel.
Jenže to by nebylo ono, aby tahle příprava probíhala bez problémů. To by snad jednoho ani nebavilo, kdyby mu život nekladl do cesty překážky. Aneb házej to sem po kilech či lej to sem po litrech.
7. srpna jsme u Šimona objevili tříselnou kýlu. V nejbližším možném termínu jsme se s ním objevili u dětské lékařky. Ta doporučila MUDr. Kvasničku, dětského chirurga ordinujícího jak v Karlovarské nemocnici, tak v Nejdecké poliklinice. Okamžitě se objednáváme, a to do Nejdku na pondělí 13. srpna. Kýla je prý dost velká a doktor Kvasnička by s operací neváhal. Klidně by jí i provedl, ale u tak malého dítěte by se prý v Karlovarském kraji nenašel nikdo, kdo by si troufl na anestézii. Doporučuje Plzeň nebo Motol. Když se dovídá, že máme za dva dny v Motole kontrolu již neexistující bulky na hlavě, doporučí nerušit ji a prostě si v Motole zajít i na dětskou chíru. Prý by nás, na rozdíl od Plzně, mohli vzít možná ihned. Ve středu tedy míříme ověšení taškami s věcmi pro případnou hospitalizaci do Motola. UZ hlavy mění lékařka na onkologii s radostí na UZ břicha. Na chirurgii dostáváme nejbližší možný termín operace – 17.9. A to prý jen proto, že jde o takového drobka. Jinak je volno až v listopadu. Odjíždíme domů vystresování tím, že nás čeká měsíc nekonečného neustálého uklidňování ukřičeného uzlíčku, aby se mu kýla neuskřinula. V noci je malý neklidný, možná neklidnější než jindy, ale nepřikládáme tomu moc váhu. Stává se to. A v poslední době, co zjistil, jak moc lze používat plíce, o dost častěji. Kolem poledního druhého dne, ale začíná jeho křik nabírat na síle a brzy se dá označit za neutišitelný. Rozbalujeme plínu, a to, co na nás vybafne, nás opravdu vyděsí. Šimonův šourek vypadá natekle a je tvrdý na omak. Klička střev se mu dostala do šourku, a tak alarmujeme ambulanci v Motole, aby poradili. Radí Karlovarskou nemocnici, kde se to mají pokusit zreponovat. Ve Varech si nás ovšem přehazují jako horký brambor. MUDr. Kvasnička, jediný dětský chirurg na Karlovarsku, má dovolenou (což pro nás není žádné překvapení, protože nám to v pondělí oznámil), z dospělé chirurgie nás rovnou posílají na urologii a tamní lékař nám suše oznámí, že to nikdy nedělal, tudíž ani dnes dělat nebude. A to aniž by se vůbec alespoň podíval na ten řvoucí uzlíček do autosedačky, natož snad, že by mu dokonce sundal dupačky, aby viděl, o co vůbec jde. Řítím se tedy se řvoucím Mikroyamou za zády po mokrých silnicích do Prahy. Ještě tentýž večer jde na sál. Já dorážím domů okolo desáté, totálně zničený.
Byť operace dopadla dobře a do Drážďan se neuvěřitelně těším pro tu možnost se dokonale odreagovat, odjíždím tam psychicky absolutně vyčerpaný. Unavený, jakobych snad poslední týden ani nespal. Vycucaný jako plátek citrónu použitý k pití tequilly.
Částečně mě přejde únava při setkání s kamarády, se kterými do Drážďan míříme a částečně, když mě vtáhne atmosféra města, oslav i závodu. Jenže ani tak se únavy úplně nezbavím. Pokusím se dodat si energii jedním koupeným bratwurstem s tím, že očekávám spíš pomstychtivou dietní chybu, než nějaký příval energie. Prezentace odsýpá, přestože platíme až na místě. K dispozici je česky mluvící pořadatel, takže je vše bez problémů, i když si nepamatuji startovní číslo, které mi bylo přiděleno.
K dispozici je vše od převlékáren, přes slušné množství toitoiek (po bratwurstu se hodí), až po úschovnu. A i když vše nevyužiju, musím ocenit německou preciznost. Před čtvrt na devět se stavíme do startovního koridoru a ve 20:23, společně se západem slunce, je odstartováno. Startovní brána (i celý koridor) je hodně úzká, a tak mi cesta na start, přestože jsem zařazen do bloku A, hned za elitu, trvá čtyřicet vteřin. Ještě chvíli si s ostatními běžci překážíme a vzájemně se motáme pod nohy, pak se ale pole roztáhne, koridor běžecké tratě rozšíří a už není problém.
Sice jsem nepřijel honit žádný čas, ale pohodově si klusat taky nemám v úmyslu. Takže je nutné si jednotlivé kilometry stopnout. Hlavně proto, abych to s tempem nepřehnal. …a přehnal. V tempu brazilských samba-bubeníků rozmístěných u trati dávám první kilometr, po odečtení 40 vteřin cesty na start, za 4:27. A to je na čtrnáctikilometrovou štreku opravdu příliš. Tedy příliš málo. Dál už ale pokračuju rozumněji. Někde mezi 4:45 a 5:00. Rychlejší kilometry mám vždy, když se chytnu nějaké běžkyně. Musím říct, že jsem si vybral celkem pět atraktivních modelů. Jedním dechem je však nutno dodat, že všem těmto modelům se podařilo během několika stovek metrů až několika kilometrů, mi utéct.
Trasa závodu je vedena prakticky výlučně okolo Labe, a tak jsem mohl v úvodu závodu alespoň obdivovat osvětlené památky rozeseté na jeho břehu, včetně Rosengarten, když to tenkrát při zdejším maratónském doběhunebylo vinou vyčerpání a totální dehydratace možné.
Někde za třetím kilometrem probíháme pod právě rekonstruovaným (či snad nově budovaným) Waldschlösschenbrücke, takže vlastně skrze stavbu. Přemýšlím, proč mám najednou jazyk jako jemný smirkový papír, stačí se však podívat proti světlu a hned je mi vše jasné. Běžecký had před námi víří na stavbě jemný písek a prach snad víc než Loebovo Citroen. Na pátém kilometru nás čeká občerstvení, tak ten šmirgl opláchnu vodou. Pak už jen kousek, uděláme kličku pro diváky a už se tlačíme po schodech na Loschwitzerbrücke …a to doslova. Běžet se tu nedá, těch třicet schodů vzhůru mi trvá asi 20 sekund, běžci (tedy v tuto chvíli spíš chodci) to tu totálně zašpuntovali. Pokud lze nějaké místo nazvat hrdlem trati, pak to není mnou nepříliš vychválený startovní koridor, ale tyhle krátké schůdky.
Nahoře desítky a možná i stovky nohou most rozhoupou tolik, že si připadám tak trochu jako v lanovém centru. Jakoby mi most šel při dopadu nohou naproti, takže o to víc můj běh připomíná sloní dusot. Seběhneme z mostu a zatočíme na temné nábřeží pod „hradem“ Eckberg. Temnota by ani moc nevadila, problémem je však její spojení s netradičně velkými kočičími hlavami. Nebál bych se je nazvat tygřími… Tenhle kilometr kvrdlám kotníky zhruba za 5:20. Těch pár lamp mdle osvětlujících nábřeží moc nepomůže. Sem tam do někoho vrazím, sem tam někdo vrazí do mě. Vzájemně se omlouváme. Všude vůkol zní „entschuldigung“, „pardon“ a „sorry“. Když se dostaneme na asfalt, jsou podél něj naházeny tyčinky svítící chemickým světlem. Možná by se víc hodily vzadu za námi na kostkách. Cestou nám zahraje i dechovka, ale sil na to, abych si před ní skočil pár polkových kroků, se mi už nedostává. Znovu spolykám hrst prachu pod mostem Waldschlösschen.
Konečně tu jsou slibované pochodně. Atmosféra je hned o kus kouzelnější, i když jde vlastně jenom o jakési hořící plechovky. Vlevo před námi přes řeku už nám ale dělá kulisu osvětlené historické jádro Drážďan. Na břehu kotví flotila Drážďanské paroplavby. Ještě stále dost běžců předbíhám, ale většinou mě početné běžecké skupinky prosívají za sebe.
Ještě přeběhnout Albertbrücke. Už sotva motám nohama a most se mi zdá strašně do kopce. Sakra, takhle hrozný nejsou snad ani sjezdovky v Krušných horách! Do cíle zbývá něco přes kilometr. Zkusím si zase trošku zasprintovat. Posledních šest set metrů dávám tempem 4:20 na kilák, když zrychlení přichází až na poslední dvoustovce. Nicméně to stejně není nic k chlubení, protože toto video v čase 0:10 – 0:12 jednoznačně prozrazuje šourajícího se tlouštíka v modrém tílku a v bílých podkolenkách.
Za cílem dostáváme od roztleskávaček, které se před startem vyhazovaly vysoko do vzduchu, vkusnou medaili, u stánků pak banány, jablka, vodu, kolu, jablečné, pomerančové či grapefruitové minerálky a pro mnohé téměř nezbytné pivo. K vytištění je okamžitě připravený diplom, a pokud by se někomu chtělo přidat k už uběhnuté vzdálenosti ještě pět set metrů (což mě se absolutně nechce), pak mu jsou k dispozici i sprchy. A pokud byste přijeli o den dříve, můžete se zúčastnit pasta party.
Užil jsem si tu atmosféru dvou a půl tisíce běžců vrchovatě. Už mi nějaký ten masák dlouho chyběl. Na půlmaratón si s tím minimem tréninku a neustálými bolestmi achilovek netroufám a noční běh Prahou jsem po několika ne zrovna příznivých zkušenostech tentokrát nehodlal pokoušet. Tady se mi za 15 € (při dřívější registraci byla cena ještě příznivější) dostalo všeho, co od takového běhu očekávám. Příští rok bych jel klidně znovu.
Výsledky. (Můj čas 1:06:31; RT: 1:05:50)