Domů 2012
Roční archiv: 2012
Čertovská desítka 2012
Pokud se vám podařilo v sobotu vyhlédnout z okna, určitě jste si řekli, že byste psa ven nevyhnali... dalo by se možná říct, že po prosněžených a zmrzlých dnech, se v sobotu ženili všichni čerti. Na loděnici u Bágráku tomu ale skutečně tak bylo. Čerti tam byli minimálně dva...
Videoklip „Kilometry pro zvířata“
Krátká videoupoutávka na projekt "Kilometry pro zvířata". Každá nové noha vítána!
N60 / 3
Kapitola jedenáctá
Čekání na světlo
Šlapeme na Petrov, Třeštibok vyhlídka na kontroliu K8 čas 4:30 Začínáme si stěžovat čím dál tím víc. máme za sebou už půlku a nekonečno před sebou . Těšíme se na světlo. Nejdřív se na jedné straně oblohy začla černá měnit na tmavě modrou . A je to tady už se to blíží.
Těšíme se .Přemýšlím že Pavlík vstává na Říp a Honza už by měl být v cíli.Nic ticho. Nikdo se neozývá. Ale tmavě modrá se mění na načervenalou a zesvětluje. Píp . Máš sms říká mi Lenka a probouzí mě ze stereotypu. To je Honza říkám lovím mobil a opravuji je to Pavel.
"Jak to jde"
odpovídám "40 máme dře to ale dojdem pomalu"
Pavlik "My už sedíme v busu. Tak se držte"
V duchu říkám díky Pavle.
Je 7 hodin ráno a pomalu svítá my jsme někde uprostřed lesa 9 hodin na cestě (kdoví jestli vůbec máme těch 40 za sebou?) a do cíle daleko.
Kapitola dvanáctá
Budiž slunce
Stejně jako jsme čekaly na světlo se teď těšíme na slunce je světlo je jasno ale slunce pořád za horizontem nebo za kopcem já ani nevím.
Zhasínám čelovku a uklízím do batohu, nezklamala vydržela celých 9,5 hodiny svítit. Lenka na tom byla hůř nabíjecí baterky jsme vyměnili po třech hodinách trošku brzo říkám no dobrá byly unavené teď tam půjdou kvalitní alkalicky ale ty po dalších 4 hodinách unaveně svítí jen na nejnižší režim a to je na ten led málo :) no máme ještě jedny nic jsme neponechaly nahodě. Honza má rád western ale já vlastně jsem podobná škola takže taky a to proč jsme měli místo jedněch náhradních baterek hned dvoje vysvětlím. V jednom westernu zase jeden hrdina zastřelí padoucha ale až druhou ranou protože první patrona selhala. Jeho hláška poté ve mě utkvěla protože v naprostém klidu prohlásil "Vždycky střílím dvakrát" od té doby také často střílím dvakrát a ono se to vyplácí :)) První vrták se zásadně láme v polovině hotové práce. A přesně tak i baterky chcíply (on za to asi mohl i ten mráz) přesně v půlce očekávané doby výdrže :))
Mluvím o Honzovi a najednou opět píp tentokráte už píše Honza ,že mu rozmrzl mobil , že doběhl v 7,17 a že čeká na taxi a drží palce. Je 8 hodin ráno děsně se ochladilo fakt nemám chuť vyndat ruce z rukavic.
ale jinak díky Honzo :) Drtíme kopec na panskou skálu na vyhlídku K10 čas 8:40 a 45km
Kapitola třináctá
Krásný sobotní den
Paprsky slunce žlutě kreslí po sněhu. Les hraje barvami. Stejně nemám chuť měnit baterky ve foťáku protože před chvílí když jsme fotily první světlo po 4té fotce s bleskem zhasl (asi pořád ta zima)
Pro jistotu se ptám Lenky chceš fotit ? Nechci . No nedivím se už neřešíme co nás bolí spíš si užíváme co zrovna chvíli nebolí :)) Ale tohle dojdeme třeba i pozadu .))
Píp zase sms kdo to může být je 9.27 máme za sebou skoro 11 a půl hodiny pochodu naštěstí se otepluje díky slunci. No Leona vstala a píše jako by nám četla myšlenky "že jsme dobrý že jsme došli tak daleko a že drží palce" odpovídám stroze "13km do cile neskutečně se tam těšíme" Ale to sem ještě netušil jak mohou být dlouhé. Leono díky :)
Kapitola čtrnáctá
Nekonečno
Ta cesta nemá konce ale máme další postupovej cíl most v Kameným přívoze tady se dostaneme na druhou stranu a naivně si myslím že sázavská stezka vedoucí podél vody je po rovině :)) Ale ještě tam nejsme střídáme značky hledáme napojení skoro bloudíme ale nakonec už jsme ve vlčí rokli a padáme z kopce. Po stranách balvany vypadá to tu nádherně. Při pohledu na jeden kámen říkám tady se musí dát i bouldrovat :) A během chvilky hned za zatáčkou proti nám vykouknou dva mladíci sápou se proti nám do kopce a jeden nese na zádech postel .)) Ne není to postel je to složená matrace zvaná bouldermatka :)) Lenka říká jsou blázni co tady dělají v tomhle mrazu jít bouldrovat :)) Nemohu si odpustit poznámku, že kdyby věděli co tu děláme my, že by asi padla otázka kdo z nás je ten blázen větší :)) Nakonec se doplahočíme až za most a odměnou je nám tajná kontrola a krabice s dobrotami .))
Kapitola patnáctá
Kroutí se to kroutí
Hláška "nedá si někdo teplou kolu právě sem jí vyndal z auta " mě zpět vrací do života beru sýr a úžasné slaninové sušenky ta chuť ve mě budí neskutečné pocity :) Doráží jeden samotář který nám pořád šlape na paty a obsluha "a ty si určitě dáš pivo " "jasan" No není na tom světě krásně ??
No nic už jen podél řeky a jsme doma .
Zrada značka nás tlačí do kopce pryč od řeky. Nějak neskutečně to obcházíme aby jsme se pak k té řece vrátily. V hlavě nám zní už jen kousek už jen kousek. Sakra velkej kousek to byl .))
Jsme konečně u řeky parádní výhledy ale po rovině to není :)) no už tam musíme být . Téměř zklamáni dorazíme a zíráme na ukazatel ještě 4 km . Ale ten šílený pocit, že už jsme ušli daleko víc a tohle obrovský číslo tam vůbec být nemělo .)
Kapitola šestnáctá
Ukradli nám most
Cesta se klikatí chvíli nad vodou chvíli nad skalami na kopci a za každým záhybem už se těšíme že na nás vykoukne most . V jednu chvíli cítím blažený pocit za zákrutou se něco na hladinou zalesklo jo je to konstrukce mostu . Přál jsem si to :( konstrukce mostu se během chvíle rozplynula v namrzlých větvích nad řekou a my se těšily na další zatáčku . Druhá pátá sedmá devátá a nic. Ta snad není možný . Nakonec jsme totálně vystřízlivěly protože se objevil ukazatel a na něm bylo 1 km do cíle . Tak tohle byl můj nejdelší kilometr v životě bylo to v hlavě jak říká Honza . Tak strašně jsme se těšily . Poslední zatáčka . A prd zase nic někdo nám ten most zase ukradl :) Takhle jsme prošli dalších aspoň duševně 8 km až konečně se za nevím ani kolikátou zatáčkou ten most konečně objevil.
Kapitola sedmnáctá a poslední
A je to :)
Most ze kterého jsem na konci prázdnin pozoroval vodáky jak v žlutých banánech sjíždějí poslední peřeje své Sázavy .)) Most na kterém jsme před 7a půl hodinami stály a málem to zabalili. Most od kterého nás dělila zelená louka prosluněná sluncem. Jaký to byl nádherný pocit :)) Teď jen kousek do kopečka do hospody kde byla poslední pro nás i cílová kontrola. Ještě jeden dům a pak doprava. Konečně dveře od hospody.
Hromada ospalých tváří pohledy přejíždíme po stolech a snažíme se poznat kde je ta kontrola. Nakonec úspěšně objevujeme. Podáváme papír. "jdete dál ?" zní naučená otázka "ne končíme jedeme jen půlku "to nevadí tak příští rok"
V duchu si řikám já teda určitě né do smrti už nechci o žádném pochodu ani slyšet :))
Dostáváme pamětní list pečlivě uklízíme nejcennější věc a to potem a zimou poničený papír s kontrolami a nakonec usedáme velmi opatrně na dřevěnou židli k polívce .
ps. Ještě jednou díky Olafe
Čekání na světlo
Šlapeme na Petrov, Třeštibok vyhlídka na kontroliu K8 čas 4:30 Začínáme si stěžovat čím dál tím víc. máme za sebou už půlku a nekonečno před sebou . Těšíme se na světlo. Nejdřív se na jedné straně oblohy začla černá měnit na tmavě modrou . A je to tady už se to blíží.
Těšíme se .Přemýšlím že Pavlík vstává na Říp a Honza už by měl být v cíli.Nic ticho. Nikdo se neozývá. Ale tmavě modrá se mění na načervenalou a zesvětluje. Píp . Máš sms říká mi Lenka a probouzí mě ze stereotypu. To je Honza říkám lovím mobil a opravuji je to Pavel.
"Jak to jde"
odpovídám "40 máme dře to ale dojdem pomalu"
Pavlik "My už sedíme v busu. Tak se držte"
V duchu říkám díky Pavle.
Je 7 hodin ráno a pomalu svítá my jsme někde uprostřed lesa 9 hodin na cestě (kdoví jestli vůbec máme těch 40 za sebou?) a do cíle daleko.
Kapitola dvanáctá
Budiž slunce
Stejně jako jsme čekaly na světlo se teď těšíme na slunce je světlo je jasno ale slunce pořád za horizontem nebo za kopcem já ani nevím.
Zhasínám čelovku a uklízím do batohu, nezklamala vydržela celých 9,5 hodiny svítit. Lenka na tom byla hůř nabíjecí baterky jsme vyměnili po třech hodinách trošku brzo říkám no dobrá byly unavené teď tam půjdou kvalitní alkalicky ale ty po dalších 4 hodinách unaveně svítí jen na nejnižší režim a to je na ten led málo :) no máme ještě jedny nic jsme neponechaly nahodě. Honza má rád western ale já vlastně jsem podobná škola takže taky a to proč jsme měli místo jedněch náhradních baterek hned dvoje vysvětlím. V jednom westernu zase jeden hrdina zastřelí padoucha ale až druhou ranou protože první patrona selhala. Jeho hláška poté ve mě utkvěla protože v naprostém klidu prohlásil "Vždycky střílím dvakrát" od té doby také často střílím dvakrát a ono se to vyplácí :)) První vrták se zásadně láme v polovině hotové práce. A přesně tak i baterky chcíply (on za to asi mohl i ten mráz) přesně v půlce očekávané doby výdrže :))
Mluvím o Honzovi a najednou opět píp tentokráte už píše Honza ,že mu rozmrzl mobil , že doběhl v 7,17 a že čeká na taxi a drží palce. Je 8 hodin ráno děsně se ochladilo fakt nemám chuť vyndat ruce z rukavic.
ale jinak díky Honzo :) Drtíme kopec na panskou skálu na vyhlídku K10 čas 8:40 a 45km
Kapitola třináctá
Krásný sobotní den
Paprsky slunce žlutě kreslí po sněhu. Les hraje barvami. Stejně nemám chuť měnit baterky ve foťáku protože před chvílí když jsme fotily první světlo po 4té fotce s bleskem zhasl (asi pořád ta zima)
Pro jistotu se ptám Lenky chceš fotit ? Nechci . No nedivím se už neřešíme co nás bolí spíš si užíváme co zrovna chvíli nebolí :)) Ale tohle dojdeme třeba i pozadu .))
Píp zase sms kdo to může být je 9.27 máme za sebou skoro 11 a půl hodiny pochodu naštěstí se otepluje díky slunci. No Leona vstala a píše jako by nám četla myšlenky "že jsme dobrý že jsme došli tak daleko a že drží palce" odpovídám stroze "13km do cile neskutečně se tam těšíme" Ale to sem ještě netušil jak mohou být dlouhé. Leono díky :)
Kapitola čtrnáctá
Nekonečno
Ta cesta nemá konce ale máme další postupovej cíl most v Kameným přívoze tady se dostaneme na druhou stranu a naivně si myslím že sázavská stezka vedoucí podél vody je po rovině :)) Ale ještě tam nejsme střídáme značky hledáme napojení skoro bloudíme ale nakonec už jsme ve vlčí rokli a padáme z kopce. Po stranách balvany vypadá to tu nádherně. Při pohledu na jeden kámen říkám tady se musí dát i bouldrovat :) A během chvilky hned za zatáčkou proti nám vykouknou dva mladíci sápou se proti nám do kopce a jeden nese na zádech postel .)) Ne není to postel je to složená matrace zvaná bouldermatka :)) Lenka říká jsou blázni co tady dělají v tomhle mrazu jít bouldrovat :)) Nemohu si odpustit poznámku, že kdyby věděli co tu děláme my, že by asi padla otázka kdo z nás je ten blázen větší :)) Nakonec se doplahočíme až za most a odměnou je nám tajná kontrola a krabice s dobrotami .))
Kapitola patnáctá
Kroutí se to kroutí
Hláška "nedá si někdo teplou kolu právě sem jí vyndal z auta " mě zpět vrací do života beru sýr a úžasné slaninové sušenky ta chuť ve mě budí neskutečné pocity :) Doráží jeden samotář který nám pořád šlape na paty a obsluha "a ty si určitě dáš pivo " "jasan" No není na tom světě krásně ??
No nic už jen podél řeky a jsme doma .
Zrada značka nás tlačí do kopce pryč od řeky. Nějak neskutečně to obcházíme aby jsme se pak k té řece vrátily. V hlavě nám zní už jen kousek už jen kousek. Sakra velkej kousek to byl .))
Jsme konečně u řeky parádní výhledy ale po rovině to není :)) no už tam musíme být . Téměř zklamáni dorazíme a zíráme na ukazatel ještě 4 km . Ale ten šílený pocit, že už jsme ušli daleko víc a tohle obrovský číslo tam vůbec být nemělo .)
Kapitola šestnáctá
Ukradli nám most
Cesta se klikatí chvíli nad vodou chvíli nad skalami na kopci a za každým záhybem už se těšíme že na nás vykoukne most . V jednu chvíli cítím blažený pocit za zákrutou se něco na hladinou zalesklo jo je to konstrukce mostu . Přál jsem si to :( konstrukce mostu se během chvíle rozplynula v namrzlých větvích nad řekou a my se těšily na další zatáčku . Druhá pátá sedmá devátá a nic. Ta snad není možný . Nakonec jsme totálně vystřízlivěly protože se objevil ukazatel a na něm bylo 1 km do cíle . Tak tohle byl můj nejdelší kilometr v životě bylo to v hlavě jak říká Honza . Tak strašně jsme se těšily . Poslední zatáčka . A prd zase nic někdo nám ten most zase ukradl :) Takhle jsme prošli dalších aspoň duševně 8 km až konečně se za nevím ani kolikátou zatáčkou ten most konečně objevil.
Kapitola sedmnáctá a poslední
A je to :)
Most ze kterého jsem na konci prázdnin pozoroval vodáky jak v žlutých banánech sjíždějí poslední peřeje své Sázavy .)) Most na kterém jsme před 7a půl hodinami stály a málem to zabalili. Most od kterého nás dělila zelená louka prosluněná sluncem. Jaký to byl nádherný pocit :)) Teď jen kousek do kopečka do hospody kde byla poslední pro nás i cílová kontrola. Ještě jeden dům a pak doprava. Konečně dveře od hospody.
Hromada ospalých tváří pohledy přejíždíme po stolech a snažíme se poznat kde je ta kontrola. Nakonec úspěšně objevujeme. Podáváme papír. "jdete dál ?" zní naučená otázka "ne končíme jedeme jen půlku "to nevadí tak příští rok"
V duchu si řikám já teda určitě né do smrti už nechci o žádném pochodu ani slyšet :))
Dostáváme pamětní list pečlivě uklízíme nejcennější věc a to potem a zimou poničený papír s kontrolami a nakonec usedáme velmi opatrně na dřevěnou židli k polívce .
A je to !
N60 / 2
Kapitola čtvrtá
Ztracená kontrola
Od Závisti pokračujeme dále ale ještě než jsme začali padat směrem na Jarovské údolí překvapuje nás tajná kontrola. Konečně se cesta láme a my jdeme první kopec dolu. Jak bylo naivní si říkat kopce dolu budeme běhat :)) Nevím co je větší jestli to, že mám strach abych pak brzo nechcípnul nebo to, že si hned na začátku rozbiju hubu. Cesta je lehce namrzlá kameny kloužou hlína klouže listí klouže vlastně jediné co neklouže jsou stromy které se občas dají obejmout :)) Jsme dole v Jarovském údolí červená značka a mě napadá, že nás asi čeká ten kopec a šílené serpentiny nahoru ke Zvoli. Taky že jo. Pole se pořád ještě neroztrhalo natolik aby nad námi nebyly vidět lucerny po celé trase. Cik cak cik cak až do nebe .
Uff jsme skoro nahoře. Beru papír s kontrolami koukám kde bude další, na hodinkách mam 11,7 km. A doprčic v iterináři je kontrola napsaná na 10,5 km ale to bylo pod kopcem to jsme museli přehlédnout. Chybějící kontrola znamená diskvalifikaci :( V duchu vyslovuji hromadu sprostých slov . Ale vracet se dolu nechci na to nemám to radši dojdu bez té kontroly. Mezitím co se rozhodujem co dál nás dohaní skupina. Ptám se na kontrolu taky ji nemají. Prý musí být nahoře. Jdeme tedy dál a až nahoře na stromě K4 ona ztracená kontrola není na 10,5 ale na 11,7 km. No to mi teda spadl kámen ze srdce zapisujeme čas 00:30
Kapitola pátá
Nejlepší čaj na světě
Zase padáme nějakým kopcem k vodě. U vody je děsná zima. Noc se přelomila do soboty a jinovatka na našem oblečení a čepicích nám jasně dává najevo, že se potíme ale hned to mrzne :) Cesta vede po silnici podél vody až někam k mostu prej ?
Teď už máme v popisu Vrané nad Vltavou železniční přejezd po červené pak chvilka hledaní napojujeme se na žlutou a jdeme směrem k nádraží. A teď po silnici na Skochovice.Cesta je doznačena vlastními značkami Olafa ala černá turistická značka (mám tušení že jistou roli si zde zahrála i černobílá tiskárna :)))) Nicméně perfektnímu značení není co vytknout:)) Potkávám prvního co se vrací. Má něco s kolenem. No smůla. My jsme zatím v pohodě máme za sebou 15km a trošku nás děsí co přijde.
Noc je dlouhá silnice nudná od vody hnusně táhne. Najednou před námi auto a spousta lidí .
Kontrola dokonce vidím i samotného Olafa který se sem přesunul ze startu . Vedle auta krabice a na jedné krabici stará dobrá várnice (fakt nevím jestli se to nejmenuje jinak ) velká nádoba s kohoutkem a z ní teče nejlepší čaj na světě.
Diky Olafe :)
Kapitola šestá
A teď kudy ?
Je krátce po půlnoci a docela neradi opouštíme toto příjemné místo ale musíme. Takže pár fíků do ruky a jde se dál. Vím že podle mapy se máme dostat do místa kde nevede ani žádná neznačená cesta směrem nahoru . To sem zvědavej co nás čeká. No to co přišlo stálo opravdu za to . Před námi se postavil prudký kopec a černé Olafovi šipky ukazovaly tudy rovně přímo nahoru . To si dělá srandu ? Nedělal takže jdeme, občas po čtyřech . Možná dokonce víc po čtyřech . Ve světle čelovky se občas zablesknou hrany skal. Vůbec si radši nepředstavuji co je kousek pod námi a co by se stalo kdyby někdo uklouzl a padal doprava :) Nahoře nás čeká K6 fixem zapisujeme 1.50 ráno.
Nakonec vylézáme nahoru a napojujeme se na červenou směr Libřice a Davle nádraží. Tady už to trošku znám opačným směrem jsem to párkrát běžel do Prahy takže přesně vím co přijde . Tady by se dalo i běžet. Ale nikdo nemá chuť ani já ani Lenka.
Kapitola sedmá
Znalci mají pastelky
Potkáváme dvojici na kterých je jasně vidět že podobnou věc nejdou poprvé . To co obdivuji nejvíce je že u každého řádku seznamu trasy mají vybarvené barevné okénko podle barvy značky po které máme jít . Říkám dobrá příprava :) Úsměv a odpověď "to musíte sebou mít pastelky :))" Potom jsme je potkali ještě párkrát a musím uznat že tento trik velmi zjednodušuje bloudění. Já pořád koukal do textu jestli v tom řádku je napsaná žlutá červená nebo modrá a přitom stačilo málo :)
Kapitola osmá
Kdo to za mnou funí
Krajina posypaná sněhem. Lenka zase chvilku táhne mě šlapu za ní myslím jen na krajinu kolem nevím proč se mi najednou v hlavě vybavuje Jack London Aljaška, zlatokopové, vlci . Poslouchám dusot svých a Lenčiných nohou a do toho nějaký divný zvuk. Zpozorním né není to chrastění něčeho z batohu. Za mnou něco funí. V hlavě zase bleskne "London" "Aljaška" "Vlci" . Fakt za mnou funí něco jako zvíře. Nevěřím tomu ale pořád to slyším a blíží se to. Otáčím se a ve světle čelovky se rozsvítí dvě zelené baterky.
Chvilka napětí ze tmy se vynořuje psí čumák ale za ním hned na popruhu dívčina :)) Nakonec se dovídáme že on jde jen půlku a ona že se chystá pokračovat na zbytek trasy sama aby si napravila loňskou reputaci. Z hlasu jí zní velké otazníky které ale přehlušuje velké odhodlání.
Kapitola devátá
Každý má svůj příběh
Tak jako tenhle, už můžu říct pochod (protože vím že na běh nemáme) píše náš příběh, tak jak časem potkáváme další skupinky, dvojice a jednotlivce tak začínáme číst i jejich příběhy :) Otec se synem . Otec štíhlý v elasťákách bez známky únavy vede dvojici občas i poklusává. Syn dá se říct že vlaje za ním nemluví . Sešmajdané boty a nejistý krok sice naznačuje, že něco takového jde poprvé . Ale to ostatně i my :)) Přesto stíhá nedá se zahanbit a dokonce někde před koncem naší půlky nás naposled předbíhají a ukazují nám záda. Děvče s kilovou nabíjecí baterkou v ruce (z Polska my ji kdysi podobnou přivezla máma a hodí se fakt na chalupu nebo do sklepa) Docela by mě zajímala co dělala po té co se jí baterka vybyla. Trojice asi maďarů skoro sem jim nerozuměl ale turisté protože v klidu šli a neběhali. Jednotlivci různého ražení a oblečení . Sporťáci už jsou dávno vepředu ty už nám dávno utekly :))
Kapitola desátá
Skoro půlka půlky
Cesta je pořád stejná jen hodiny nám odtikávají naše metry chvíli do kopce, chvíli z kopce . Už to není jako na začátku, už se to zhýčkanému tělu nelíbí a přestože nějaký ten půlmaratón máme za sebou čas udělal své a tělo začíná naznačovat "Hele a fakt to myslíš vážně" Lenka si trošku začíná stěžovat na kyčle mě zase tuhnou kolena. Občas poklusáváme aby jsme rozbily stereotyp ale jde to čím dál hůř. Blížíme s k další kontrole a krizovému místu v Pikovicích . Je zde kontrola ale není to cil na to budeme muset ještě obejít pěkný kus krajiny kolem Jílového pěkně dozadu aby jsme se vrátily ke Kamennému přívozu přešly most a sázavskou stezkou se vrátili zpět do Pikovic tentokráte už do opravdového cíle ale to až za dlouho a dlouho.
Pořád je noc hodinky ukazuji 3:25 zapisujeme kontrolu K7 a užíváme přítomnosti občerstvovačky .
Ještě nemáme ani půlku za sebou ale máme toho plné kecky :) asi oba stejně. Nebýt to organizovaná akce jistě by jsme přehodnotili své záměry sklaply křídla a šli na vlak. Jenže tohle je půlka půlky většina kolem nás jde celou trasu takže oni jsou ve své čtvrtině ne tohle musíme zkusit proto tady jsme zjistit co v nás je a také kdo z koho :))
ani nevím zda mám zejtra uveřejnit jak to dopadlo ?
Ztracená kontrola
Od Závisti pokračujeme dále ale ještě než jsme začali padat směrem na Jarovské údolí překvapuje nás tajná kontrola. Konečně se cesta láme a my jdeme první kopec dolu. Jak bylo naivní si říkat kopce dolu budeme běhat :)) Nevím co je větší jestli to, že mám strach abych pak brzo nechcípnul nebo to, že si hned na začátku rozbiju hubu. Cesta je lehce namrzlá kameny kloužou hlína klouže listí klouže vlastně jediné co neklouže jsou stromy které se občas dají obejmout :)) Jsme dole v Jarovském údolí červená značka a mě napadá, že nás asi čeká ten kopec a šílené serpentiny nahoru ke Zvoli. Taky že jo. Pole se pořád ještě neroztrhalo natolik aby nad námi nebyly vidět lucerny po celé trase. Cik cak cik cak až do nebe .
Uff jsme skoro nahoře. Beru papír s kontrolami koukám kde bude další, na hodinkách mam 11,7 km. A doprčic v iterináři je kontrola napsaná na 10,5 km ale to bylo pod kopcem to jsme museli přehlédnout. Chybějící kontrola znamená diskvalifikaci :( V duchu vyslovuji hromadu sprostých slov . Ale vracet se dolu nechci na to nemám to radši dojdu bez té kontroly. Mezitím co se rozhodujem co dál nás dohaní skupina. Ptám se na kontrolu taky ji nemají. Prý musí být nahoře. Jdeme tedy dál a až nahoře na stromě K4 ona ztracená kontrola není na 10,5 ale na 11,7 km. No to mi teda spadl kámen ze srdce zapisujeme čas 00:30
Kapitola pátá
Nejlepší čaj na světě
Zase padáme nějakým kopcem k vodě. U vody je děsná zima. Noc se přelomila do soboty a jinovatka na našem oblečení a čepicích nám jasně dává najevo, že se potíme ale hned to mrzne :) Cesta vede po silnici podél vody až někam k mostu prej ?
Teď už máme v popisu Vrané nad Vltavou železniční přejezd po červené pak chvilka hledaní napojujeme se na žlutou a jdeme směrem k nádraží. A teď po silnici na Skochovice.Cesta je doznačena vlastními značkami Olafa ala černá turistická značka (mám tušení že jistou roli si zde zahrála i černobílá tiskárna :)))) Nicméně perfektnímu značení není co vytknout:)) Potkávám prvního co se vrací. Má něco s kolenem. No smůla. My jsme zatím v pohodě máme za sebou 15km a trošku nás děsí co přijde.
Noc je dlouhá silnice nudná od vody hnusně táhne. Najednou před námi auto a spousta lidí .
Kontrola dokonce vidím i samotného Olafa který se sem přesunul ze startu . Vedle auta krabice a na jedné krabici stará dobrá várnice (fakt nevím jestli se to nejmenuje jinak ) velká nádoba s kohoutkem a z ní teče nejlepší čaj na světě.
Diky Olafe :)
Kapitola šestá
A teď kudy ?
Je krátce po půlnoci a docela neradi opouštíme toto příjemné místo ale musíme. Takže pár fíků do ruky a jde se dál. Vím že podle mapy se máme dostat do místa kde nevede ani žádná neznačená cesta směrem nahoru . To sem zvědavej co nás čeká. No to co přišlo stálo opravdu za to . Před námi se postavil prudký kopec a černé Olafovi šipky ukazovaly tudy rovně přímo nahoru . To si dělá srandu ? Nedělal takže jdeme, občas po čtyřech . Možná dokonce víc po čtyřech . Ve světle čelovky se občas zablesknou hrany skal. Vůbec si radši nepředstavuji co je kousek pod námi a co by se stalo kdyby někdo uklouzl a padal doprava :) Nahoře nás čeká K6 fixem zapisujeme 1.50 ráno.
Nakonec vylézáme nahoru a napojujeme se na červenou směr Libřice a Davle nádraží. Tady už to trošku znám opačným směrem jsem to párkrát běžel do Prahy takže přesně vím co přijde . Tady by se dalo i běžet. Ale nikdo nemá chuť ani já ani Lenka.
Kapitola sedmá
Znalci mají pastelky
Potkáváme dvojici na kterých je jasně vidět že podobnou věc nejdou poprvé . To co obdivuji nejvíce je že u každého řádku seznamu trasy mají vybarvené barevné okénko podle barvy značky po které máme jít . Říkám dobrá příprava :) Úsměv a odpověď "to musíte sebou mít pastelky :))" Potom jsme je potkali ještě párkrát a musím uznat že tento trik velmi zjednodušuje bloudění. Já pořád koukal do textu jestli v tom řádku je napsaná žlutá červená nebo modrá a přitom stačilo málo :)
Kapitola osmá
Kdo to za mnou funí
Krajina posypaná sněhem. Lenka zase chvilku táhne mě šlapu za ní myslím jen na krajinu kolem nevím proč se mi najednou v hlavě vybavuje Jack London Aljaška, zlatokopové, vlci . Poslouchám dusot svých a Lenčiných nohou a do toho nějaký divný zvuk. Zpozorním né není to chrastění něčeho z batohu. Za mnou něco funí. V hlavě zase bleskne "London" "Aljaška" "Vlci" . Fakt za mnou funí něco jako zvíře. Nevěřím tomu ale pořád to slyším a blíží se to. Otáčím se a ve světle čelovky se rozsvítí dvě zelené baterky.
Chvilka napětí ze tmy se vynořuje psí čumák ale za ním hned na popruhu dívčina :)) Nakonec se dovídáme že on jde jen půlku a ona že se chystá pokračovat na zbytek trasy sama aby si napravila loňskou reputaci. Z hlasu jí zní velké otazníky které ale přehlušuje velké odhodlání.
Kapitola devátá
Každý má svůj příběh
Tak jako tenhle, už můžu říct pochod (protože vím že na běh nemáme) píše náš příběh, tak jak časem potkáváme další skupinky, dvojice a jednotlivce tak začínáme číst i jejich příběhy :) Otec se synem . Otec štíhlý v elasťákách bez známky únavy vede dvojici občas i poklusává. Syn dá se říct že vlaje za ním nemluví . Sešmajdané boty a nejistý krok sice naznačuje, že něco takového jde poprvé . Ale to ostatně i my :)) Přesto stíhá nedá se zahanbit a dokonce někde před koncem naší půlky nás naposled předbíhají a ukazují nám záda. Děvče s kilovou nabíjecí baterkou v ruce (z Polska my ji kdysi podobnou přivezla máma a hodí se fakt na chalupu nebo do sklepa) Docela by mě zajímala co dělala po té co se jí baterka vybyla. Trojice asi maďarů skoro sem jim nerozuměl ale turisté protože v klidu šli a neběhali. Jednotlivci různého ražení a oblečení . Sporťáci už jsou dávno vepředu ty už nám dávno utekly :))
Kapitola desátá
Skoro půlka půlky
Cesta je pořád stejná jen hodiny nám odtikávají naše metry chvíli do kopce, chvíli z kopce . Už to není jako na začátku, už se to zhýčkanému tělu nelíbí a přestože nějaký ten půlmaratón máme za sebou čas udělal své a tělo začíná naznačovat "Hele a fakt to myslíš vážně" Lenka si trošku začíná stěžovat na kyčle mě zase tuhnou kolena. Občas poklusáváme aby jsme rozbily stereotyp ale jde to čím dál hůř. Blížíme s k další kontrole a krizovému místu v Pikovicích . Je zde kontrola ale není to cil na to budeme muset ještě obejít pěkný kus krajiny kolem Jílového pěkně dozadu aby jsme se vrátily ke Kamennému přívozu přešly most a sázavskou stezkou se vrátili zpět do Pikovic tentokráte už do opravdového cíle ale to až za dlouho a dlouho.
Pořád je noc hodinky ukazuji 3:25 zapisujeme kontrolu K7 a užíváme přítomnosti občerstvovačky .
Ještě nemáme ani půlku za sebou ale máme toho plné kecky :) asi oba stejně. Nebýt to organizovaná akce jistě by jsme přehodnotili své záměry sklaply křídla a šli na vlak. Jenže tohle je půlka půlky většina kolem nás jde celou trasu takže oni jsou ve své čtvrtině ne tohle musíme zkusit proto tady jsme zjistit co v nás je a také kdo z koho :))
ani nevím zda mám zejtra uveřejnit jak to dopadlo ?
N60 / 1
Kapitola první
Kde se vzal tu se vzal byl tu nápad
O nějakém závodě na konci roku jsem přemýšlel už od jara. Ve hře byl hlavně Koloběh ale jeho termín přímo kolidoval i s Pražskou stovkou o jejíž části jsem přemýšlel již loni. Nakonec jsme s parťákem na Koloběh takticky prošvihly registraci a dá se říct, že jsme unikly hrobníkovy z lopaty. Takže nakonec tu byla ta Pražská stovka ale ta byla i loni a taky sem tak dlouho váhal až jsem zaváhal. Naštěstí jsou mezi námi ti kteří moc neváhají. První kapky přinesl Honza když i přes množství práce nakonec nevzdal a naplánoval Noční 60ku. No a poslední kapku tomu dala dcerka Lenka která mi na ICQ napsala
Lenka: http://www.dalkovepochody.cz/ps.htm co ten nocni dalkovej pochod ?
já: nevim spis sem to odpiskal
Lenka: asi lenost a strach z te dalky
Lenka: a sam to vis nic moc
Já: copa prestava te bolet koleno a mas roupy ?
........
no takhle nějak to začalo :))
Kapitola druhá
Jdeme na start
Zaregistrovali jsme se zaplatily a začali chystat. Sledování vývoje počasí nás strašilo i ve spaní. Bude mráz. Zase to má jistou výhodu že nebude pršet. A co udělá mráz s unaveným tělem po třeba 10 hodinách to bylo ve hvězdách. Srandovní byla trosku Lenka když prohlásila já čelovku nepotřebuji odejdu to s baterkou v ruce :)) No super to si klidně vezmi tu s tou klikou co máme a nemusíš tahat ani baterie :))) Budeš si celou cestu točit klikou :)) (nakonec jsme tuto baterku braly jako záložní a Lenka měla novou čelovku). Pátek jsem strategicky zvolil dovolenou na poslední nákupy potravin a relaxaci :) Odpoledne jsem vyrazil na registraci s tím že ji vyzvednu vrátím se domu a na start vyrazíme tak akorát aby jsme tam nemrzli:))
Registrace se moc nevydařila :( Asi nestíhaly takže se vše asi o hodinu zdrželo a ve finále jsme dostali pouze startovní listinu s popisem trasy která se jistě dala tisknout z internetu a potvrdit třeba na startu. Nakonec stíhám zpět domu ještě chvilku klídek a vyrážíme. Do bráníka dorážíme v 21.40 . Honza volá že sedí v hospodě ale tu už nestíháme snad se potkáme na startu . Startuje se hned za tunelem . Lidi, čelovky, foťáky, hůlky blikačky a do toho "pět" "čtyři" přidáváme se "tři" "dva" "jedna" "Start"
A je to tady :))
Kapitola třetí
Jako světlušky
Startovní pole se pohnulo. Honzu jsme asi prošvihly co se dá dělat. Vyrážíme rychlým krokem s ostatními co nezačli běžet. Čeká nás 60km (Olafových takže snad to nebude o moc horší :))))
Prvni 4km jsou po rovince až ke zbraslavskému mostu a pak hned první zahřívací kopeček kolem kaple na závist po žluté. To znám, dokonce v tom kopci mam svoje ztracené plíce když jsem se to pokoušel jednou běžet s Pavlikem. Jo plíce jsou za pátym dubem jak se to točí doprava :)) Ještě nejsme ani u mostu a už vidíme jak se v kopci kroutí had světlušek a některé jsou už až nahoře . Šílený oni snad běží :)) No my to jdem někde na chvostě a o běhu nemůže být ani řeč. Na závisti je první kontrola a nám už není teplo ale vedro i když venku je kolem -6 stupnů. čekáme frontu na barevný fix a zapisujem si první kontrolu .
Blíží se půlnoc a nebe je plné hvězd.
a pokračování zítra.
Kde se vzal tu se vzal byl tu nápad
O nějakém závodě na konci roku jsem přemýšlel už od jara. Ve hře byl hlavně Koloběh ale jeho termín přímo kolidoval i s Pražskou stovkou o jejíž části jsem přemýšlel již loni. Nakonec jsme s parťákem na Koloběh takticky prošvihly registraci a dá se říct, že jsme unikly hrobníkovy z lopaty. Takže nakonec tu byla ta Pražská stovka ale ta byla i loni a taky sem tak dlouho váhal až jsem zaváhal. Naštěstí jsou mezi námi ti kteří moc neváhají. První kapky přinesl Honza když i přes množství práce nakonec nevzdal a naplánoval Noční 60ku. No a poslední kapku tomu dala dcerka Lenka která mi na ICQ napsala
Lenka: http://www.dalkovepochody.cz/ps.htm co ten nocni dalkovej pochod ?
já: nevim spis sem to odpiskal
Lenka: asi lenost a strach z te dalky
Lenka: a sam to vis nic moc
Já: copa prestava te bolet koleno a mas roupy ?
........
no takhle nějak to začalo :))
Kapitola druhá
Jdeme na start
Zaregistrovali jsme se zaplatily a začali chystat. Sledování vývoje počasí nás strašilo i ve spaní. Bude mráz. Zase to má jistou výhodu že nebude pršet. A co udělá mráz s unaveným tělem po třeba 10 hodinách to bylo ve hvězdách. Srandovní byla trosku Lenka když prohlásila já čelovku nepotřebuji odejdu to s baterkou v ruce :)) No super to si klidně vezmi tu s tou klikou co máme a nemusíš tahat ani baterie :))) Budeš si celou cestu točit klikou :)) (nakonec jsme tuto baterku braly jako záložní a Lenka měla novou čelovku). Pátek jsem strategicky zvolil dovolenou na poslední nákupy potravin a relaxaci :) Odpoledne jsem vyrazil na registraci s tím že ji vyzvednu vrátím se domu a na start vyrazíme tak akorát aby jsme tam nemrzli:))
Registrace se moc nevydařila :( Asi nestíhaly takže se vše asi o hodinu zdrželo a ve finále jsme dostali pouze startovní listinu s popisem trasy která se jistě dala tisknout z internetu a potvrdit třeba na startu. Nakonec stíhám zpět domu ještě chvilku klídek a vyrážíme. Do bráníka dorážíme v 21.40 . Honza volá že sedí v hospodě ale tu už nestíháme snad se potkáme na startu . Startuje se hned za tunelem . Lidi, čelovky, foťáky, hůlky blikačky a do toho "pět" "čtyři" přidáváme se "tři" "dva" "jedna" "Start"
A je to tady :))
Kapitola třetí
Jako světlušky
Startovní pole se pohnulo. Honzu jsme asi prošvihly co se dá dělat. Vyrážíme rychlým krokem s ostatními co nezačli běžet. Čeká nás 60km (Olafových takže snad to nebude o moc horší :))))
Prvni 4km jsou po rovince až ke zbraslavskému mostu a pak hned první zahřívací kopeček kolem kaple na závist po žluté. To znám, dokonce v tom kopci mam svoje ztracené plíce když jsem se to pokoušel jednou běžet s Pavlikem. Jo plíce jsou za pátym dubem jak se to točí doprava :)) Ještě nejsme ani u mostu a už vidíme jak se v kopci kroutí had světlušek a některé jsou už až nahoře . Šílený oni snad běží :)) No my to jdem někde na chvostě a o běhu nemůže být ani řeč. Na závisti je první kontrola a nám už není teplo ale vedro i když venku je kolem -6 stupnů. čekáme frontu na barevný fix a zapisujem si první kontrolu .
Blíží se půlnoc a nebe je plné hvězd.
a pokračování zítra.
Kam v 2013
Tak když už mi to teď vůbec neběhá, hodil jsem si pro sebe "na papír" příští rok:
Palestra Kbelská 10 - 2.3.2013
Hervis 1/2Maraton Praha - 6.4.2013
Volkswagen Maraton Praha - 12.5.2013
1/2Maraton Karlovy Vary - 25.5.2013
Baroko Maraton Plasy - 7.9.2013
No, je to nabitý :-)
Touha po běhání a touha po normálnu
V červnu jsem z chodby v nejvyšším patře Karlovarské nemocnice pravidelně a velmi teskně shlížela na zalesněné kopce v dáli za výpadovkou na Ostrov. Chtělo se mi běžet přes všechny, které jsem viděla. Při ultraběhu, takovém tom pomalém nekonečném běhu, kdy plížící se bolest těla pomalu vytlačuje bolestivé myšlenky a zůstávají jen ty, jak vydržet běžet, se vždy dostávám do rovnováhy. Naposledy jsem kratičký závod Slavkovský podzimní kros běžela na konci října 2010, pak ještě 4 poběháníčka a na dlouhou dobu tipec. Lidé se mě ptají, jak se mám a jestli je vše v pořádku. No, už se mi to nechce pořád opakovat, ale pořád to úplně normální není. Ale snad už brzo bude.
Šimonek je více než vymodlené dítě a ženská je v touze po dítěti schopná udělat cokoliv. Ale příchod miminka na svět, kdy si samo neví se životem rady a je odkázáno na lékařskou péči, byl pro mě téměř zdrcující. Při ultramaratonu člověk zjistí jednoduchou poučku: "Když si myslíš, že už nemůžeš, stále ještě můžeš." A taky to, že tělo hlavu prostě poslechne a znovu se rozeběhne. Je to o soustředění myšlenek. To bylo asi nejtěžší po té, co jsem poprvé uviděla svoje vytoužené miminko trpět v inkubátoru s podporou dechu. Soustředit myšlenky na to, abych fungovala dál. Další den se Šimonek ještě zhoršil, a když jsem za ním přišla na novorozeneckou JIP (nejvyšší patro nemocnice, odkud byl ten nejhezčí výhled na zalesněné kopce v dáli), byl zaintubovaný a utlumený léky, takže se v podstatě nehýbal. Tehdy je strašně těžké poručit hlavě, že má myslet na něco jiného. Když jsem ležela na pokoji se dvěma maminkami, které měly svoje miminka u sebe, a přitom to moje leželo úplně někde jinde a já ho mohla pouze krátce pohladit. Navíc Matoušek dostal neštovice a tak jsem ho následující dva týdny viděla jen ve foťáku.Jirka mi na něm ukazoval Matouška, já jemu Šimonka.
Normální je, když maminka drží dítě hned po porodu, nebo v případě narkózy po probuzení. Já si Šimonka pochovala 6 dní po porodu. Ač nejsem na žvatlání zdrobnělinek na miminka a vždy mi to přišlo legrační, nešlo to jinak. Šimon týden po porodu shodil 300 g, a když jsem ho vzala prvně do náručí, vážil 1,7 kg. Normální je, když maminka přiloží čerstvě narozené miminko k prsu a ono saje a mlíčko se spustí. Třetí den po porodu jsem dostala do ruky odsávačku a starej se. Při odsávání jsem seděla u inkubátoru a dívala se na Šimona, jak nehybně leží a jednou za deset minut pohne pusinkou. Šimon dostával mateřinku hadičkou nosem přímo do žaludku (jak je vidět z fotky zveřejněné již před časem). Mlíčko se nakonec spustilo. Ohromný povzbuzující účinek na mě mělo, když sestřička další den dala Šimonovi moje čerstvě odsáté mléko. 7 dní po porodu jsme ho poprvé přiložili k prsu, bylo to po ránu, tak ani nemusel tahat, samo mu to teklo do pusy. Tak se učil polykat. Den za dnem se učil nové věci. Trvalo ještě dalších 10 dní, než zvládl všechna kojení sám. To říkám hlavně pro maminky, které kojení vzdají při prvním problému a začnou krmit mimčo z lahve. Normální je po narození miminka cítit lásku. V mém případě to byl strach, panika, pak zodpovědnost a teprve po čase láska.
A co to ještě znamená mít předčasně narozené dítě? Šimon se narodil 7 týdnů před termínem a říká se, že je středně nezralý (tedy mohlo to být i horší). Znamená to, více komplikací, více návštěv u lékařů (naštěstí jde spíše o preventivní sledování). Předčasně narozená miminka špatně usínají, lehce se budí a ze spaní vydávají různé zvuky. K různým komplikacím jsou více náchylní. Šimon ve druhém měsíci prodělal operaci tříselné kýly, která se, žel, uskřinula (více tady). Po operaci jsme ho hodně šetřili z obavy další kýly. Má také reflux, což v podstatě znamená, že po kojení ublinkává. No, ona ublinkávají všechna miminka, že? My však máme samostatný koš na látkové plíny, kam jsme házeli první měsíce kolem 8 plen denně – poblitých. A to jsme Šimona po každém kojení, i když několikrát odříhnul, drželi hlavou výše téměř hodinu. Kombinace nedonošení a bránění v pohybu z důvodu strachu z další kýly a přílišného ublinkávání nás přivedla k nemilému zjištění, že je Šimon v psychomotorickém vývoji výrazně opožděný. Nesnáším pláč mimina, natož pak řev. Chtě nechtě musela jsem začít chodit se Šimonem na rehabilitace a cvičit s ním několikrát denně Vojtovu metodu. Není to jen tak obyčejné cvičení, je to týrání matek. Ač Šimona, to že mu stisknu tlakové body, nebolí, řve jako pominutý, protože ho to nutí cvičit, i když on chce dělat úplně něco jiného. Naštěstí jsou vidět pokroky.
A jakpak je to vlastně s tím mým během? Samozřejmě jsem měla ze začátku dilema mezi přínosem pro mě a újmou Šimona v důsledku aplikace inhalačního léku, který si musím aplikovat před zátěží, tzn. před každým během. Na konci srpna to vyhrála moje touha po běhání. První běh po tak dlouhé době neběhání a ještě po takové zátěži, kterou je rizikové těhotenství, porod císařským řezem a hojení ve stresu, bych nejlépe přirovnala k prvnímu běhu dospělého nesportovce. Akorát s tím rozdílem, že já už vím, jaké to je, když člověk běhá s radostí. A tak se to počáteční poklusávání, při kterém bolí celé tělo a člověk je zadýchaný v podstatě z ničeho, dalo přežít a na závěr prvních dvou kilometrů jsem měla úžasný pocit. V dalších dnech jsem postupně zvyšovala zátěž o 400 m. Dostala jsem se i k běhání 4x týdně v průměru 6-8 km, ale to už jsem začala být pod velkým tlakem z toho, že doma jsem pořád ve skluzu a nestíhám. Takže teď běhám 2x týdně 7-10 km a tak nějak to stíhám.
Taky jsem se už nechala vidět na pár závodech v okolí (Abertamy, Chodov, Klášterec, Ostrov). Vybrali jsme si je pro to, že mají v časovém rozpisu samostatný běh pro ženy a pro muže, abychom se mohli s Jirkou vystřídat v hlídání našich klučíků. Málokdy se však pořadatel nedostal do skluzu, a tak Jirka musel kočárek na chvíli, než jsem doběhla, vrznout tu kamarádce, tu pro nás cizí paní.
Stihla jsem i přičichnout k ultramaratonské atmosféře, a to ve Františkových Lázních na charitativní třiadvacetihodinovce. Jirka šel se Šimonem v kočárku, já jsem první kola běhala střídavě s Matouškem, a sama, později jen sama. Všechno se ale dosud řídí Šimonovým kojením. Nakojila jsem v autě a pak dala ještě tři kolečka. Více už se nedalo, neboť jsem si před kojením auto nevytopila a tak jsem stihla trochu prochladnout a pak jsem se už ani při běhu nerozehřála. Navíc už se to nelíbilo ani Matoušovi a tak jsme spěchali domů. V letošním roce poprvé od doby, kdy jsem začala běhat maratony, ani jeden neuběhnu. (I když jsem si malou chvilku pohrávala s myšlenkou, že za těch třiadvacet hodin bych ho ve Františkových Lázních mohla natočit.) O to víc se budu těšit na příští rok.
Zdá se, že přicházíme do normálu, Šimonek přibírá na váze pravidelně půl kila měsíčně, za tři týdny jdeme na první očkování (miminka narozená v termínu ho už mají několik měsíců za sebou), v noci spánek protáhl pravidelně na 6 hodin (někdy i více), konečně vydrží spát cca 1,5 hodiny v kuse v postýlce na zádech. Psychomotorický vývoj holt bude ještě nějakou dobu dohánět, nezbývá než cvičit a cvičit a smířit se s tím.
Zvonec
…a je konec…
Ano, chtěl jsem si dát dva až tři týdny pauzu. Ano, chtělo to voraz. Ano, plánoval jsem přispět trochu do fondu hojení všech běžeckých bolístek. Ale takhle to být nemělo.
V týdnu před Františkolázeňskou třiadvacetihodinovkou mě zničehonic (ten den, ani den předtím, jsem přitom neběhal) rozbolela pata. Ale příííšerně. V dalších hodinách a dnech zjišťuju, že je ta pata rozehraná na hračky (v předchozím trojsloví si za libovolné písmeno dosaďte jiné Vámi zvolené). Bez pajdání neujdu ani pár kroků. Noha se sice dá do startu třiadvacetihodinovky natolik do pořádku, že jsem tam schopen povětšinou chůzí absolvovat více než půlmaraton a dokonce z této sumy nějakých osm kilometrů uběhnout, ale druhý den je (samozřejmě) vše zpátky. (Jenže tu podvečerní F.L. atmosféru jsem si prostě nechat ujít nemohl.)
Františkolázeňské třiadvacetihodinovky se zúčastnila skutečně celá koyamas family
Od té doby neběhám a doufám, že zhruba za týden budu moct začít. Mám před s sebou nutné nabírání objemů. Rád bych se na konci května zúčastnil ME v silničním běhu veteránů v Úpici. Sice jsem už před nějakou dobou ztratil ambice cokoliv si dokazovat (natož komukoliv jinému), ale vlát tam několik desítek vteřin za předposledním nemíním. Tudíž se potřebuju řádně připravit. Jinak to ani nemá valného smyslu kamkoliv jezdit. Jenže ta pata bolí. Tedy chodím bezbolestně, popobíhat jsem nezkoušel, a to hlavně proto, že vyjádřit jakýkoliv dotek paty jako nepříjemný, je příliš slabé. K doktorům se mi nechce. Zatím jsem totiž narazil jen na dva poddruhy tohoto druhu.
Poddruh jedna: „Neběhejte, tak tři, čtyři, pět, možná šest měsíců a ono to přejde. Nebo víte co? Raději neběhejte vůbec. Ona je to extrémní zátěž pro Vaše tělo a mohlo by se stát, že za pět, deset, patnáct let, budete potřebovat nahradit tenhle kloub a tenhle a možná i tenhle….“
Poddruh dva: „ Jó, to je jednoduchý. To je tohleto …… na to stačí, jen když vám tohle vyřízneme, tohle zkrátíme, tady poupravíme, tuhle vyškrábneme, onde zbrousíme a za chvíli běháte jako zajíc.“
A ani jedním z těchto poddruhů se teď momentálně nechci nechat zkoumat.
Je mi jasné, že budu zase začínat téměř od začátku. Ale já vlastně ani neměl moc z čeho ztrácet, odkud jít na začátek, protože tahle sezóna stála za jedno obrovské cacas. Zaběhl jsem si pár závodů, vesměs s mizernými výsledky, a když se narodilo naše druhé vytoužené zlatíčko, přehodil jsem výhybku a běhání bylo odstaveno na tu úplně nejzapadlejší vedlejší kolej. A pomalu ta kolej začíná zarůstat. Kolej plevelem, já špekem. A reznou. Kolej i mé tělo…a vlastně i má běžecká mysl. Momentálně nejsem daleko k pocitu, že už je nepromažu, nerozhýbu. Ať budu dělat, co budu dělat. Do tréninků jsem se v poslední době spíš nutil a netuším, zda budu mít sílu nutit se dál.
Chtělo by to nějaký restart. Něco, co by mě, vrátilo na trať, co by mě nakoplo. Něco, co by zapříčinilo návrat radosti z běhání nebo alespoň pocitu z dobře odvedené práce po běhu. Věc, myšlenka, rada…cokoliv. Jestli něco máte, tak se neupejpejte a, prosím, sem s tím. Protože jinak se může klidně stát, že i když pata za týden dovolí, zůstanou moje běžecké hadry ve skříni a boty v botníku.
Lázně bez hranic
Letošní návštěva snad nejhezčích českých lázní měla zcela jiný charakter než ta před třemi lety. Žádné cíle lámání rekordů, jen vidina příjemně prožitého víkendu, který dává smysl. Jednalo se čtvrtý ročník charitativní akce konané u příležitosti památného 17.listopadu, jejíž výtěžek byl věnován občanskému sdružení Joker.
Z Prahy jsme vyrazili v sestavě, která se osvědčila v červnu v Novohradských horách. Tři ženy a já. Ta nejmenší sice první kilometry dlouhé cesty protestovala, ale zbytek víkendu už prožila spokojeně stejně jako dospělí účastníci zájezdu. Do Františkových lázní jsme dorazili v pátek kolem půl osmé večer. Ženy se najedly a šly spát a já kolem deváté vběhl do lázeňského parku.
Sotva jsem se u sčítacího týmu přihlásil jako 166. účastník, proběhl kolem Miloš Škorpil. Zahájil jsem tak symbolicky své kroužení po boku toho, kdo stál u mé běžecké kolébky a dlouho mi měnil trenky, běžecké plány i boty. Protože jsem byl čerstvý, zakrátko jsem se od Miloše odpoutal a koloval parkem jednomužně. Nemohl jsem zde napsat sám, protože parkem po vytyčeném okruhu probíhala a procházela spousta lidí. Lidí bez rozdílu výkonnosti. Lidí s různým vyznáním a životním příběhem. Mladí, mladší i ti úplně nejmladší, zralí, zralejší i ti nejzralejší. S těmi, jenž jsem míjel v protisměru jsme si měnili úsměvy. Se všemi pak společně radost z nevyřčeného. Běháme a chodíme tu pro sebe i pro druhé. Lidé spojeni v jeden kruh lidské sounáležitosti a jednoty. Povzbuzení se dostalo všem. Nejvíce těm, pro které byl jeden okruh délky 1150 metrů takovou vzdáleností, jako pro jiné představuje 11500 i více metrů.
Kolem jedenácté večerní jsem z okruhu odbočil k náruči peřin. V sobotu po snídaní vyběhla do parku Radka. Byla již 202. účastnice této akce a ve svižném tempu nakroužila přes 30 kilometrů, poslední kola i s Lucinkou v kočárku. Na náš rodinný účet jsem před polednem vyběhl zase já. Byl jsem přitom svědkem splněného snu Simi Buchnerové, citace (bezeckaskola.cz): "která – byť je odkázána na život v křesle – několik týdnů před 23hodinovkou prohlásila: „Já si ten jeden okruh obejdu“." konec citace. Zážitek, na který se nezapomíná.
.JPG)
Do parku jsme se vrátili ještě dvakrát. Při večerní procházce s Lucinkou a potom v neděli ráno, kdy jsme náš běžecký účet ve Františkových lázních sečetli u zřídla Natálie. Zde jsme se shodli, že tento překrásný kout naší Země chceme navštívit i na jaře. Zažít tak probouzející se přírodu, která nyní jen v polospánku dává tušit, jakou přenádherou oplývá.
Z Prahy jsme vyrazili v sestavě, která se osvědčila v červnu v Novohradských horách. Tři ženy a já. Ta nejmenší sice první kilometry dlouhé cesty protestovala, ale zbytek víkendu už prožila spokojeně stejně jako dospělí účastníci zájezdu. Do Františkových lázní jsme dorazili v pátek kolem půl osmé večer. Ženy se najedly a šly spát a já kolem deváté vběhl do lázeňského parku.
Sotva jsem se u sčítacího týmu přihlásil jako 166. účastník, proběhl kolem Miloš Škorpil. Zahájil jsem tak symbolicky své kroužení po boku toho, kdo stál u mé běžecké kolébky a dlouho mi měnil trenky, běžecké plány i boty. Protože jsem byl čerstvý, zakrátko jsem se od Miloše odpoutal a koloval parkem jednomužně. Nemohl jsem zde napsat sám, protože parkem po vytyčeném okruhu probíhala a procházela spousta lidí. Lidí bez rozdílu výkonnosti. Lidí s různým vyznáním a životním příběhem. Mladí, mladší i ti úplně nejmladší, zralí, zralejší i ti nejzralejší. S těmi, jenž jsem míjel v protisměru jsme si měnili úsměvy. Se všemi pak společně radost z nevyřčeného. Běháme a chodíme tu pro sebe i pro druhé. Lidé spojeni v jeden kruh lidské sounáležitosti a jednoty. Povzbuzení se dostalo všem. Nejvíce těm, pro které byl jeden okruh délky 1150 metrů takovou vzdáleností, jako pro jiné představuje 11500 i více metrů.
Kolem jedenácté večerní jsem z okruhu odbočil k náruči peřin. V sobotu po snídaní vyběhla do parku Radka. Byla již 202. účastnice této akce a ve svižném tempu nakroužila přes 30 kilometrů, poslední kola i s Lucinkou v kočárku. Na náš rodinný účet jsem před polednem vyběhl zase já. Byl jsem přitom svědkem splněného snu Simi Buchnerové, citace (bezeckaskola.cz): "která – byť je odkázána na život v křesle – několik týdnů před 23hodinovkou prohlásila: „Já si ten jeden okruh obejdu“." konec citace. Zážitek, na který se nezapomíná.
Do parku jsme se vrátili ještě dvakrát. Při večerní procházce s Lucinkou a potom v neděli ráno, kdy jsme náš běžecký účet ve Františkových lázních sečetli u zřídla Natálie. Zde jsme se shodli, že tento překrásný kout naší Země chceme navštívit i na jaře. Zažít tak probouzející se přírodu, která nyní jen v polospánku dává tušit, jakou přenádherou oplývá.